Když lidé svobodně chtějí nesvobodu

19. 7. 2017 / Boris Cvek

Argumentace Karla Dolejšího, že Maďaři a Poláci bojovali mnohem aktivněji za svobodu proti komunistickým režimům ve svých zemích než Češi, a proto se se ztrátou svobody lépe poperou, mi zní až moc příjemně. Je tam všechno, co mám rád: komunismus jako zlo, pak svoboda jako dobro a antikomunistický postoj jako cesta ke svobodě. Jenže to vyvolává spoustu otázek.


Jakou svobodu vlastně chtěli ti, kdo bojovali proti komunismu? A jak je možné, že si ti neohrožení Maďaři a Poláci ve svobodných volbách zvolí tak šílené autoritářské strany? Maďaři dokonce dvakrát po sobě (2010 a 2014), v obou případech dali téže straně ústavní většinu. A zdá se, že v roce 2018 Orbán drtivě vyhraje potřetí. Ve volbách 2014 získal 45 %, na začátku července (3.) 2017 má podle průzkumu Median Intézet (cituji dle české Wikipedie) 53%. Na druhém místě je neofašistická strana Jobbik s 21% (podle Nézöpont Intézet z prvního července má Fidesz 41% a Jobbik 23%).

V Polsku vypadá situace podobně. A volby jsou v obou zemích zatím stále svobodné. To je problém svobody, že se realizuje svobodně. Pro mnohé bojovníky proti komunismu mohl být vzorem svobody snadno i Salazar nebo Pinochet. Aspoň já několik takových znám. Navíc a především zkušenost s liberálními a levicovými stranami nebyla z nějakých – asi mnoha – důvodů pro polské a maďarské voliče dostatečně stimulující k tomu, aby chápali princip liberální demokracie jako to, co mají svými hlasy ve svobodných volbách hájit.

Možná je nutné, aby se ty režimy úplně zvrhly, aby pak mohla vzniknout nová Solidarita atd. Dokud jsou ovšem možné svobodné volby, měly by právě ony ukázat, co lidé svobodně chtějí. Svrhnout demonstracemi někoho, kdo byl svobodně zvolen a kdo bude v dalších volbách po demonstracích svobodně zvolen znovu, nedává moc smysl.

A když lidé svobodně chtějí nesvobodu, je asi problém v tom, jaké o svobodě mají představy. Mezi masovým rozšířením těchto tendencí a pádem komunismu bylo několik důležitých let (byl to Orbán, kdo vedl Maďarsko do NATO a do EU, jeho vláda v letech 1998-2002 byla liberální, prozápadní, Maďarsko prosperovalo), kdy si tyto představy mohli vytvářet na vlastní kůži. Dokonce mohli a stále mohou cestovat na Západ a inspirovat se tam.

A to je pro mne nejvíce matoucí. Nemate mne zklamání z vývoje demokracie (Krylovými slovy „demokratury“) po roce 1989 v postkomunistických zemí, mate mne, že se mezi mnoha lidmi téměř úplně vytratila inspirace Západem. Jako by Západ byl stejně mafiánské prostředí jako postkomunistický svět a jako by jedinou oporou v tom protřelém cynismu celého vesmíru už dávno nebyly ideály občanské společnosti, lidských práv, právního státu, sociální důstojnosti, ale jen mocní vůdcové s „realistickým“, tedy prastaré paternalistické intuice vyznávajícím, názorem na svět. Jako by mafie a Putin byli přímo ontologická nezbytnost, přičemž Rusko a jeho ideoví spřízněnci si na nic nehrají, zatímco západní liberální projekt je perverzní lež.

Parlamentní volby v Maďarsku 2018 

0
Vytisknout
3590

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2017