Lesk a bída Kalkaty

19. 7. 2017 / Kateřina Duchoňová

Po příletu vás uhodí do nosu horký vzduch. Po vystoupení z letištní haly všudypřítomný hluk a velké množství lidí, aut a jiných vozidel, jejichž počet se s přibývajícími kilometry do centra stále zvyšuje a zvyšuje, pomalu do těžko únosné míry. Navíc z okna autobusu či taxíku můžete pozorovat nejrůznější druhy architektury od moderních výškových budov a bytových komplexů po většinou značně zchátralé historické koloniální budovy.

Ať už se jedná o jakýkoliv typ výstavby, tak téměř všude je lemován slumovitými příbytky z kusů látek, dřeva nebo vlnitého plechu.V centru města některé domy září novou omítkou, ale většina z nich je už přes původní noblesu značně omšelá a na balkonech nebo na střeše tu a tam raší nějaká rostlina nebo stromek.

Na ulicích je často proděravělý asfalt nebo jen udusaná hlína, mezi drahými auty se proplétají rezivějící vozidla staršího data výroby, trojkolky tuk-tuky, rikšové a také občas zvířata – zvláště krávy nebo psi.

V improvizovaných obydlích nebo přímo na ulici žijí celé rodiny včetně malých dětí.

Není výjimkou, že na kusech starých hadrů v rohu ulice uvidíte opuštěné, možná pár týdnů staré dítě, kterého si nikdo nevšímá, rodiče se možná právě vydali za každodenním sháněním obživy. Nebo na jiném místě před frekventovaným chrámem bohyně Kálí vidíme malého chlapce, snad pětiletého, který se proplétá spletí lidí a nabízí za deset rupií láhev vody, pod nákladem vod uloženým ve velkém pytli na zádech se jeho tělíčko prohýbá k zemi. Na školu může tohle dítě nejspíš zapomenout, i když je školní docházka v Indii povinná, ale ve více než miliardové zemi je těžké něco takového kontrolovat.

Naše indická přítelkyně Paramita, která se věnuje dokumentárnímu filmu i uměleckým performacím v ulicích k situací dětí z ulice, dodává, že se jejich problematice věnuje řada vládních, nevládních , mezinárodních i církevních organizací, ale vzhledem k jejich množství to stále není dost.

Navíc se do měst neustále stěhuje řada lidí z venkova za vidinou lepšího výdělku nebo proto, že jejich drobná hospodářství likvidují nadnárodní korporace typu Monsanta, ve městě ale většinou vzhledem k nedostatečné kvalifikaci práci nenajdou a končí na ulici.

Lidem a dětem z ulice se již dlouhodobě věnují i Misionářky milosrdenství založené Matkou Terezou, provozují domy pro staré a nemocné lidi, pro umírající, jako je známý Nirmal Hriday, azylový dům pro děti Shishu Bhavan nebo dům pro duševně nemocné.

Dvě z jejich institucí jsme i osobně navštívily. V domě pro děti nás uvítala usměvavá indická řeholnice, která nás provedla po dvou křídlech poměrně prostorné budovy, která slouží zhruba 80 dětem, z toho asi 30 z nich trpí fyzickým nebo mentálním hendikepem, hydrocefalem, různými typy mentálního postižení, vrozených vad nebo dětské mozkové obrny.

Dalších 50 děti je poměrně zdravých, menší část z nich jsou sirotci, většina z nich mají rodiče, ale pokud by se jich neujaly sestry, tak by je pravděpodobně čekal neradostný život na ulici a dětská práce.

Misionářky jim jsou schopny poskytnout dobré podmínky pro další vývoj, dostatek pozornosti, hry, zdravotní péči i možnost dalšího vzdělání.

Dětem se věnují i dobrovolníci, kteří přicházejí na pomoc řeholnicím z různých koutů světa. Rodiče je mohou navštěvovat o víkendech a trávit s nimi čas. V domě Shishu Bhavan je uvolněná atmosféra, děti si hrají a tančí do rytmu veselé indické hudby.

Sestry v minulosti umožňovaly i adopci sirotků do různých zemí, ale projekt byl před dvěma lety ukončen vzhledem k přísným požadavkům katolické doktríny na adopci dětí pouze manželskými páry.

Indická vláda se totiž momentálně snaží o liberálnější přístup a umožňuje adopci indických dětí i svobodným lidem nebo rozvedeným.

Krátce jsme zavítaly i do domu pro duševně nemocné ženy, kde nám německá misionářka Benedikta sdělila, že se jedná spíše o sociální zařízení, které se opět snaží zabránit sociálnímu vyloučení duševně nemocných. Probíhá tu částečně i léčba. Dvakrát do týdne za klientkami dochází indičtí psychiatři. Sama sestra Benedikta je internistka a stará se tak i o tělesné zdraví klientek.

Litovala, že jsme do instituce nepřišly dříve, mohly jsme tak vidět i arteterapii, dramaterapii nebo taneční terapii. To všechno s klientkami dopoledne dělají. Přijet dříve ale nebylo v našich silách, v dopravě je poměrně těžké se zorientovat, i když Kalkatu pravidelně křižují městské autobusy a v celém chaosu kupodivu jezdí včas.

Ale člověk se musí obrnit velkou trpělivostí a doptávat se na vhodný spoj kolemjdoucích nebo přímo řidičů. Také je potřeba se připravit na to, že ne každý ovládá angličtinu, v Indii je zhruba kolem tisíce rozpoznaných jazyků a celkem osmnáct jich je oficiálních, včetně bengálštiny, která v Kalkatě převládá.

V Kalkatě můžete kromě všeobecné bídy v ulicích, trhů, chrámů a charitativních institutů navštívit i poměrně luxusní kavárny, restaurace (některé z nich nabízí i vyloženě západní kuchyni), obchodní domy, kde narazíte na známé mezinárodní značky, multikina, divadlo nebo knihkupectví se současnou indickou i cizojazyčnou literaturou, rázem se tak ocitnete zase v úplně jiném světě.

U vstupu do těchto dražších podniků stojí portýři nebo ozbrojená ochranka, která kontroluje příchozí a někdy i jejich tašky.

Jeden z večerů jsme strávily ve střešní restauraci , kde se schází mladí indičtí intelektuálové a lidé z bohatších vrstev společnosti. Chodba vedoucí k restauraci byla vyzdobena fotografiemi významných indických osobností typu Mahatmy Gandhího, kalkatského rodáka Rabindranatha Thákura, ale i indických režisérů, herců a hudebníků.

Ze střechy je dobrý rozhled na osvícené město, z té výšky ani není patrné , jaký ruch je v ulicích a kolik lidí na nich doslova žije, i zvuky sem doléhají jen tlumeně. U vedlejších stolů se živě baví dobře oblečení lidé a nechávají si nosit koktejly a vybraná jídla.

Kamarádka Paramita se zmiňuje o svých uměleckých projektech, zaměřuje se na sociální témata a mezilidské vztahy, během svých performací v indických ulicích se snaží především upozorňovat na témata spojená s altruismem, nenásilím a postavením žen ve společnosti, které se díky případům hromadných znásilnění dostalo v posledních letech na přetřes i v indickém parlamentu.

Ale indická společnost je i nadále velmi konzervativní i co se týče postavení sexuálních minorit, v myslích lidí, zvláště na venkově, stále přetrvává kastovní systém a s ním spojené vraždy ze cti, někde se praktikuje i satí - upalování vdov spolu se zemřelým manželem, přestože již bylo postaveno mimo zákon.

I přes regionální etnické a mezináboženské roztržky na druhou stranu Indie nadále funguje jako neskutečně barvitý mnohonárodnostní kolos s bohatou historií a kulturou.

V současnosti má nejrychleji se rozvíjející ekonomiku a je v popředí i v oblasti výzkumu a informačních technologií. Jógou a meditační praxí se dnes inspiruje řada lidí v tzv. západním světě. Stále ovšem čelí a bude čelit otázkám chudoby, negramotnosti, přelidnění, lidských práv a také ekologickým výzvám.