Zbavit se postkomunistického pojetí Západu

Brexit a polské události jsou dvě strany jedné mince

21. 7. 2017 / Roman Kanda

S články Karla Dolejšího a Borise Cveka z větší části souhlasím. Skutečně nevidím naději v destrukci stávajícího systému ve jménu „národní suverenity“, jak píše Dolejší – což je přece starý a nechvalně známý princip stalinistů „čím hůř, tím líp“. Víme dobře, kam to vedlo. Cvek zase správně upozorňuje na rozpornost středoevropských politiků, jako je Viktor Orbán (nebo Václav Klaus), kteří se ze stoupenců neoliberálního kapitalismu 90. let stali ultrakonzervativními národovci – což je nový příběh, u něhož si s analogií s dobou před rokem 1989 nevystačíme.

U obou článků však zaráží nereflektovaná idealizace Západu. Považuji za pozoruhodné, že Dolejší na jedné straně poukazuje na nesmyslnost a nebezpečnost brexitu, a na straně druhé jako by setrvával u představy „západní části kontinentu“, která nepřijde východním „buranům“ na pomoc. Cožpak není brexit právě radikálním narušením této představy, že existuje cosi jako pevnost Západu, která by měla či neměla někoho zachraňovat (například před rozpínavým Ruskem)?

Boris Cvek zase píše: „Nemate mne zklamání z vývoje demokracie […] po roce 1989 v postkomunistických zemí, mate mne, že se mezi mnoha lidmi téměř úplně vytratila inspirace Západem.“ Neumím zhodnotit, nakolik se inspirace Západem obecně vytratila, ale na sobě pozoruji, že jsem Západem nadále inspirován a řadu liberálních hodnot sdílím takřka automaticky. Irituje mě nicméně jednostrannost, kterou mi Cvekova formulace sugeruje. Čím byl Západ inspirován námi? Vzal si nějaké poučení z historie střední Evropy? Nebo pro něj zůstáváme nadále pouhou ekonomickou i kulturní semiperiferií? V roce 1992 mluvil Václav Havel před japonskými intelektuály o specifické historické zkušenosti středovýchodní Evropy (měl na mysli zejména intelektuály, což odpovídalo jeho obvyklému elitářství) jako o hodnotě, kterou může náš region Západu poskytnout. Zajímal se Západ někdy o tuto zkušenost? Nepromeškal tak mimořádnou příležitost kritické sebereflexe?

Nechci tu však moralizovat Západ, jde mi o něco jiného. Zmíněná idealizace Západu totiž představuje přetrvávající pozůstatek nesmírně houževnatého postkomunistického diskurzu, který po roce 1989 dominoval veřejným debatám a argumentačně je reguloval. Filozof Boris Buden považuje za jeden ze znaků tohoto diskurzu infantilizaci: z občanů, kteří ještě nedávno projevili tolik zralosti, že povstali proti utlačitelskému režimu, se pojednou stali žáčci, kteří se musejí učit demokracii. Toto ponižující postavení jsme si sami vyprodukovali a přijali za své. Západ, západní hodnoty a západní pojetí demokracie se staly naším ideálem. Je pravda, že díky této idealizaci jsme dosáhli významných institucionálních změn. Nicméně je také pravda, že se ona idealizace stala překážkou, abychom Západ skutečně poznali, s jeho problémy, rozpory i pokrytectvím. V době nejagresivnější dominance postkomunismu byla téměř jakákoli kritika Západu nevybíravými prostředky delegitimizována, vnímána jako projev politické nostalgie po časech minulých. Přitom podobností mezi Západem a naším regionem je přirozeně víc než dost, nejsou to dva oddělené kontinenty.

Domnívám se, že „ideologie suverenismu“, stojící mimo jiné na zuřivé kritice Západu a Evropské unie, je právě z určité části vzpourou nikoli proti Západu, nýbrž proti jeho nekritické a nerealistické idealizaci, jež nám byla ideologickými mechanismy dlouhodobě vnucována. Je patologickým důsledkem rozpadu postkomunistické ideologie. Tím pochopitelně tuto kritiku, často iracionální a demagogickou, ani v nejmenším nehájím. Snažím se jen pochopit příčiny jejího vzniku a důvody její rezonance ve společnosti.

Boj proti Bruselu je voláním po vlastní důstojnosti, které je však samo o sobě nedůstojné. Důstojnost totiž nemůžeme získat tím, že budeme proti ideálu bojovat národoveckými lžemi; ale ani tím, že budeme na tomto nerealistickém ideálu nadále trvat – zvláště když se rozkližuje zevnitř, jak ukazuje právě brexit, Marine Le Penová, existence nizozemské liberální islamofobie apod. Tyto rozpory Západu nelze přehlížet, protože dokážou osvětlit i naše problémy.

0
Vytisknout
3670

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2017