Bodláky Václava Duška

Modlením k samo spasení

25. 7. 2017 / Václav Dušek

Bratře vše spasiteli, vaše rozdováděné sebevědomí jest voláním do zamračeného nebe. Existuje pokora, ano, chápu, neznáte, ale omlouvat to nelze; podporujete myšlenky neznabohů, že víra je pro lidstvo silným jedem. Víry sdružují poslušně nebezpečné bloudy, vrcholně vybavené k demonstraci nadlidského vyššího poznání – kdo nesouhlasí, bývá odsouzen k pohrdání, pokud není rovnou zbaven života. Říkají o vás, že jste pyšný i samolibý; nevěřím tvrzením, že věříte v možnost býti skutečně nejchytřejší bytostí v dosažitelném ohradníku. Poťouchlé osoby o vás trousí zaručeně ověřené zprávy – nejste ani náhodou myslitel, natož psavec, zato rétor k závisti, a máte nakročeno k vrcholnému apoštolství. Budete se prý modlit za prezidenta, protože alkohol mu podlamuje zdraví a rozleptává rozum. Počkáme, zdali bude nejvyšší doléčen vaší metodou, potom vám přihrajeme pluky alkoholiků k zázračným modlitbám; tam nahoře nesedí hloupý, bratře. Vidí, slyší, baví se urputnými božími vojáky.

Modlení, ducha spasení.

Napadá mě, že nejvyšší dostane v osobě kněze dokonalého poručníka. Poručníků bývaly mraky. V proletářském karlínském kolbišti vynikal poručník Míla, strýček k bohatému nedělnímu obědu. Přišel včas, hnedka křičel, profackoval neposlušná vyděšená děcka, sežral pekáč vepřového, vele knedlík a řádek zelí; vytřel pekáč do čista prdelkou knedlíku, hubu zdravě mastnou, vylemtal džbán piva s bělostnou čepicí pěny – nebo si nechal od nebohé matky dítek usmažit řízek velikosti lopatky, svalil se na gaučík a vleže meditoval o budoucnosti svěřenců – zahynou v průměru, syčáci!

Poťouchlice, známá drbna, trhávala a konzumovala v parku moruše, sledovala lidičky na lavičkách a bezuzdně intrikovala; odsuzovala nehodné kouřící matinky, sledující prcky v pískovišti. Zmocňovala se jí při pohledu na milence jurodivost, návštěvníky divadla spěchající vyslechnout operetní melodie označovala za měšťácké bačkory; silný sklon k nevíře v lidi hraničil s katovstvím. Ano, neodpouštět, ničit; intrikánství i v dnešních časech dokáže člověku nevídaně zavařit. Nic nového, dokázalo vždy divy. Intrikán se vám snaží proniknout do myšlenek, lhaní má ve výbavě připraveno dokonale, dokáže se otočit na obrtlíku, psíma očima vzbuzuje důvěru – čeká na konečný úder, oj, jak je šťasten, vidí-li vás zhrouceného v mrzké realitě.

Dnes není dne, aby nepromluvil výkonný sociolog, bodrá socioložka – neboť je nutně třeba názorově napovědět tápajícím bytostem v pološeru světových pohlednic, jak proplouvat divokou řekou domněnek; žurnalistické mlaskání láká k pozornosti nad tématy určenými k hromadnému přežvykování, aby konzumenti netrpěli zdlouhavým trávením. Obrazovkou plují lodivodi širokého vědění – a dokáží obracet realitu na rožni nepravdy. Vyčistit svinčík, ano, ale chybí odvaha. Služba může být zradou, ale kdo určí zrádce, kdo vykoná očistu ve jménu lidu?! Za takovou očistu se lze schovat v zájmu kohokoli; služba cizím mocnostem má hluboké kořeny od Aše do Čierné nad Tisou, dnes od Aše do Brumova Bylnice.

Čteme, že jsme národem nevděčným – strháváme panáky a svážíme je do dvorů zapomenutí. Švermu odstranil modrý pták, prý straka, bral, co se lesklo, obzvláště miloval stříbrné příbory. A kdosi kdesi se chystá odstranit z panteonu básníka a revolucionáře – a jiní tvrdí, že odstraněni byli na počátku devadesátých let – v době, kdy hrdinové revolučního kolapsu mávnutím kouzelných proutků určovali, kdo bude nadále hrdinou, a kdo naopak zrádcem. Politologické frkání je v podstatě zábavné – nedávno znalec Anglie, politolog, jak jinak, že, vykládal národu, jaký význam má pro ostrovní lid královna – je všude, stíhá mnoho aktivit, o ničem nerozhoduje, ale nic bez ní nezačne – to stará královna už sotva lezla… Hele ho, gentlemana od řeky, jaké bejkoviny se mu honí lebkou bez ladu a skladu. Leze, leze, až kamsi zaleze, že?

Politickou mrtvici si prý přivolal senátorský bohatýr, žvatlající o soukromých podnikatelích nesmysly, holt, tajemnické manýry z hlavy zavilému beranu nevytlučeš. Triumfální hovadismy už zajímají možná pouze starou Blažkovou ve výslužbě. S politickou mocí se dostavuje plíživě duševní ochablost, revoluční hrany strženy, měšťácká bachratost se vyřádí na postavách dávno určených k podpírání. Modlitby nepomáhají. Miliony zdravic odlétá denně k Bohu na výsostech. Adresát neznámý, zpytuje asi svědomí, kterak stvořil bytost k uzoufání nedokonalou a nestálou; můžeš spočívat na kolenou do bezvědomí v chrámu Páně, stát v monastýru sv. Gorazda při modlitbách – točit mlýnkem u Chebu v budhistickém chrámu, v dalekém Akšardamu obdivovat hinduistický rituál, můžeš se rouhat a vykřikovat, že kdosi Bohu voní; však nevíš-li si rady, jak se zachovat, volej bratra z kostela Nejsvětějšího Salvátora, znalce života.

Mdlé omáčky poslanecké, senátorské i jiné se podávají příliš dlouhou dobu, lidé se oklepali z revolučních koláčků a uvažují, doufejme, o zásadních změnách. Politická hora se drolí, co bylo neměnné, vadí – návnadu nesmrtelnosti, důležitosti a světového uznání polkne i jinak slušný člověk, pokud ještě žije. Kdo tvoří, nežvaní, nečechrá si peří plné čmelíků před zrcadlem pravdy. Modleme se vroucně k sobě samým, přátelé, abychom nepropadli beznaději a bezduchosti.

 
0
Vytisknout
2255

Diskuse

Obsah vydání | 28. 7. 2017