Síla imperiálních mýtů: Proč je západní materialismus mrtev

28. 7. 2017 / Karel Dolejší

Moskevský dopisovatel Guardianu Shaun Walker připravuje vydání knihy nazvané "Dlouhá kocovina" (The Long Hangover. Putin's New Russia and the Ghosts of the Past. ZDE.) V prvním oddíle, a zejména ve druhé kapitole, věnuje velký prostor klíčovému významu "Velké vlastenecké války" pro Putinův režim, který z dávného konfliktu udělal národní zakladatelský mýtus.

Bolševiky masivně cenzurovaná a "vykinožená" ruská historie neskýtá příliš mnoho všeobecně srozumitelných témat. Téma "války o přežití", do níž předchůdce Ruské federace upadl po ostudné alianci s budoucím agresorem, je tak jedním z mála, které vůbec zbylo. Vysoce stylizované vyprávění o nic netušící zemi zničeho nic prý ohrožené smrtelným nepřítelem (zemi, jejíž paranoidní vládce odmítal všechny zprávy o hrozícím nebezpečí a podle revizionistů jako Rezun se dokonce sám chystal Německo napadnout) jakoby mimoděk určuje kvazináboženskou, spasitelskou roli státu a vládce - "zachraňujících" národ svou "prozíravostí" a umožňujících samotnou jeho fyzickou existenci.

Všudypřítomnost motivu "vlastenecké války" v ruské kultuře umožnila Putinovi bezprecedentně nahromadit moc a představit se jako zachránce národa - jakmile vnutil veřejnosti představu, že v malém Čečensku s 1,5 milionem obyvatel se právě bojuje repríza "svaté války" z let 1941-1945. Rusko užívající si první vlny recepce teoretické literatury Výmarské republiky tak plně využilo Schmittova teorému, podle nějž podstatou politična je pojmová dvojice přítel-nepřítel - a suverénem pak ten, kdo označuje politického nepřítele. Bez ohledu na to, zda takový nepřítel vůbec existuje, samozřejmě.

***

Dvanáct let starý článek plukovníka námořní pěchoty v záloze Thomase X. Hammese ZDE (pdf) představoval jeden z prvních pokusů vyrovnat se se skandálem, který podle tehdejšího paradigmatu amerických teoretiků formovaného především doktrínou "revoluce ve vojenství" (Revolution in Military Affairs, RMA) vůbec neměl nastat. Jenže již v roce 2005 bylo zřejmé, že sunnitští povstalci v Iráku disponující nesrovnatelně menšími lidskými, materiálními a technologickými zdroji než Husajnův režim, který vybudoval jedny z nejsilnějších ozbrojených sil světa, způsobili Američanům výrazně větší ztráty než celá stará irácká armáda.

Jak ale upozornil Hammes, v současných válečných konfliktech již nejde na prvním místě o to zničit protivníkovy ozbrojené síly a kapacitu je regenerovat. Cílem je zničit samotnou vůli protistrany vést válku, pokračovat ve válce. Mnohem důležitější je forma strategické komunikace adresované protivníkovi. Každému segmentu protivníkových kapacit je sice adresována specifická zpráva, ale obsah je ve všech verzích prakticky stejný. Jde o to změnit chápání národního zájmu tak, aby z něj byla vyloučena potřeba vést právě tuto válku.

Ortodoxní kalkulace vojenských možností států a koalic rutinně zahrnují velikost stálých armád, počet obyvatel (od nějž se ze setrvačnosti i v době, kdy doktrína masové války je dávno mrtva a obyvatelstvo je ve své většině v zásadě neschopné vojenské služby na soudobém bojišti, problematicky odvozují potenciální mobilizační kapacity) a ekonomické zdroje. Takové výpočty ovšem dávají smysl jen tenkrát, pokud existuje rozumný předpoklad, že zmíněné zdroje bude možno do konfliktu opravdu účinně mobilizovat. Jestliže takový předpoklad existuje pouze v naší fantazii, na případný konflikt nemohou mít samotné kupecké počty velký vliv. Když Saddám Husajn v roce 2003 prohrával válku s Američany, oháněl se tvrzením, že do bojů zatím nasadil jen velmi malý zlomek své obrovské armády. Ve skutečnosti se v té době jeho možnosti mobilizovat zdroje už zhroutily a omezily se prakticky jen na kmen Albú Násirů, z nějž vzešel.

***

Podplukovník v záloze Jonathan Herrmann srovnává dopad informatizace s důsledky zavedení jaderných zbraní ZDE. Narativ proměněný ve zbraň či válečný narativ (weaponized narrative) podle něj vyžaduje podobnou adaptaci ve strategii jako kdysi vstup do jaderného věku. Základním smyslem válečného narativu je přitom zničit protivníkovu vůli klást odpor.

Samotná představa vojenské hrozby je podle Herrmanna kombinací záměru a schopností protistrany. Válečné úsilí se zaštiťuje potřebou čelit údajné či skutečné bezpečnostní hrozbě - a toho lze dosáhnout buď zničením schopností protivníka ohrozit nás, nebo zlikvidováním jeho záměru. Ve skutečnosti je zničení záměru nebo vůle pokračovat ve válce velice často mnohem snadnější než zničení samotných schopností. Zlomení vůle k odporu přitom vyžaduje na prvním místě zdiskreditování protivníkova narativu. Účinné narativy jsou obyčejně postaveny na představě vlastní nadřazenosti či mandátu vyšší moci (Gott mit uns") nebo zděděných legitimních nároků. Ale jednou z možností je také narativ obranný zaštiťující se potřebou zničit údajné nebo skutečné hrozby. Jestliže narativ selže, mobilizace kolektivní vůle do konfliktu - a s ní všechny materiální kapacity a schopnosti - selhávají také. Bez vůle použít vlastní schopnosti a kapacity, vůle zajišťované narativem, papírová síla válčící strany nemá většího významu.

Klasickým příkladem nefungování papírových kalkulací byla porážka Spojených států ve Vietnamu. Podle všech dostupných statistik a výpočtů měly USA drtivě zvítězit - přesto ale prohrály. Problém bývá odvysvětlován a bagatelizován tvrzením, že ve Vietnamu šlo o "nespravedlivou" válku, u níž kolektivní vůle sice selhala, ale nic to prý nedokazuje ve věci takových konfliktů, kde by byla situace jasnější a přehlednější. Ve skutečnosti ale neexistuje žádný důkaz o tom, že by výkony v malých či koloniálních válkách byly nutně zatíženy většími potížemi s mobilizací kolektivní vůle a zdrojů než skutečné obranné války. Protipříkladem může být třeba meziválečná Francie, která si v koloniálních válkách nebo i během intervence v Norsku v roce 1940 vedla vcelku úspěšně, nicméně zmobilizovat kolektivní vůli a zdroje k úspěšné obraně samotného metropolitního území se jí vůbec nepodařilo. Pro meziválečnou politickou reprezentaci bylo nakonec mnohem důležitější věnovat se sociálním reformám než zajistit pokračování samotné existence státu. Levicová vláda dala dělníkům státem zaručenou dovolenou - a hned tu první strávili na frontě a (ti šťastnější) pak v německých zajateckých táborech. Až na několik málo případů - jako přehlížená urputná francouzská obrana kapsy u Dunkerque oslavovaného historicky nepřesným Nolanovým velkofilmem - boj francouzského státu o přežití rychle skončil.

Podle Herrmanna se narativ proměněný ve zbraň (válečný narativ) v mnoha ohledech podobá infekční chorobě. Ani jeden z obou faktorů nepůsobí nějakou fyzickou silou, ale přesto mohou mít nezměrný dopad. Oba jsou nebezpečné a chaotické, ale strana, která se na ně připravila, je méně ohrožena. Moderní vědci lépe chápou fungování lidské mysli a dokážou zprávu přizpůsobit tak, aby byla nebezpečnější, přijatelnější, šiřitelnější a neodolatelnější. Narativy se podobně jako choroby mohou svými účinky vzájemně podporovat a rapidně šířit. Ale zatímco tělo si vůči infekcím postupně buduje obranu, naše mysl postrádá imunitní systém. Pokud ubráníte tělo, ale mysl nikoliv, jste poraženi. Vojenský arzenál, počet obyvatel i ekonomické ukazatele mohou zůstat prakticky beze změny, ale přesto jste utrpěli porážku, pokud došlo ke zlomení vaší vůle.

***

Česká republika nehledě na propagandistickou masáž "vlastenců" v posledních letech patří k evropským zemím s nejnižším podílem osob ochotných v případě potřeby bojovat za svou vlast. Ne za NATO, USA, ani za Polsko či Lotyšsko, Estonsko a Litvu - ale za svou vlast. Takových je nyní v ČR pouze 23 % ZDE. Podobně jako v sousedním Německu pokles zájmu o obranu mj. vede k nadreprezentaci extrémistů ve všech oblastech spojených s obranou - protože právě u řady ultrapravicových organizací tvoří mem "padnout za vlast" základní kámen kolektivní identity, o němž se nediskutuje.

Jestliže tedy statistika říká, že 23 % obyvatel České republiky by bylo ochotno za svou zemi bojovat, neradno zapomínat ani na fakt, že se zároveň mj. 9,5 % voličů chystá hlasovat pro extrémistickou Okamurovu SPD.

V posledních letech v Evropě znova narůstá popularita tradičního národního státu - a to do té míry, že se i některé tradičně internacionalistické strany jako britská Labour rozhodly změnit volební programy a deklarovat, že na první místo teď "staví národní zájem". Přesto ochota Evropanů bojovat za svou zemi, která nepřímo vypovídá o obecné ochotě obětovat něco ve prospěch libovolné záležitosti překračující bezprostřední sobecký zájem, zůstává velice nízká.

Pokud je už někdo těžce závislý na kvantifikaci, měl by mnohem spíše sledovat tyto údaje než statistiky zahrnující HDP či celkový počet evropského obyvatelstva.

V opačném případě by se mu totiž snadno mohlo stát, že jednoho dne při pohledu do zrcadla spatří tvář, která neobyčejně připomíná Saddáma Husajna.

1
Vytisknout
5973

Diskuse

Obsah vydání | 1. 8. 2017