Jiří Přibáň o "kněžství" a podceňování ukrajinské krize

16. 9. 2014 / Karel Dolejší

V eseji Ušpiněná práva člověka ZDE cardiffský právní filosof Jiří Přibáň kritizuje pokus prvního náměstka ministra zahraničí Petra Druláka o novou definici přístupu MZV k lidským právům. V rozhovoru pro DV TV pak Přibáň konstatuje, že Evropané konflikt na Ukrajině stále nebezpečně podceňují ZDE.

Přibáň píše:

Celou diskusi odstartoval pokus Petra Druláka, prvního náměstka ministra zahraničí, nově definovat vztah České republiky k lidským právům. V této snaze si vypomohl kritikou Havlova postoje k dodržování lidských práv ve světě, aby následně tento "misionářský" přístup ve skutečnosti radikalizoval výzvou, že se kromě základních práv máme zaměřit také na dodržování práv sociálních a ekonomických. Prosazováním těchto práv by se však česká zahraniční politika paradoxně musela vyostřit, a to například i vůči v této debatě reflektované Číně s jejím otrockým vykořisťováním pracovní síly a apokalyptickými životními podmínkami v industriálních aglomeracích.

Drulákova námitka, že si především musíme "zamést před vlastním prahem" a vypořádat se s porušováním lidských práv v zemích našich spojenců, také neobstojí, protože prvním povoláním ministra zahraničí a jeho úředníků není úklid domácích nepořádků a fundamentální kritika spojenců, ale, obrazně řečeno, umetání, tedy otevírání cest do zahraničí a vytváření podpory i poskytování ochrany pro obecné zájmy našeho státu i zájmy jeho občanů.

Podle Přibáně je tedy Drulákova kritika Havlova "misionářství" následována vlastně ještě "misionářštějším" přístupem, který kritik sám prosazuje. A tato koncepce je spojena s nepochopením smyslu existence zahraniční politiky, kterým není být nejspravedlivější na celém světě, ale hájit zájmy státu a jeho občanů (což ovšem pro Přibáně jistě nepředstavuje totéž, co redukce zahraniční politiky na ekonomickou diplomacii).

Filosofické předpoklady Drulákova, ale také Bělohradského přístupu, Přibáň charakterizuje následovně:

...takové volání v sobě skutečně skrývá teologický základ.

V Genealogii morálky Friedrich Nietzsche popisuje obecnou roli "asketického kněze", který má vyléčit nemocné zástupy, aby tak ale mohl učinit, musí sám onemocnět a vytvořit komunikační rámec pro hřích a vinu. Bělohradský této genealogie aktivně využívá, když dává "Západu" a především USA za vinu, že z lidských práv vytvořily legitimizační slovník pro vlastní zločiny. Jako léčbu pak ordinuje "čestný přístup" chápající lidská práva jako regulativní ideje, které si nemůže přivlastnit žádný politický režim.

První problém spočívá v tom, že sociální komunikace o lidských právech je dnes příliš složitá, a nelze ji tak binárně kódovat na ose: čestně -- pokrytecky. Druhým problémem je použitelnost argumentační figury dělící globální společnost na imperialistický "Západ" a zbytek světa, distinkce centrum -- periférie totiž stěží může říct něco podstatného o paradoxech a protikladech polycentrického a funkcionálně diferencovaného procesu globalizace. V globální společnosti definuje moc naopak schopnost zbavit se každé teritoriální závislosti, tedy i závislosti na "Západu". A konečně třetím problémem je sama navrhovaná léčba, jde přece o všeobecně akceptovaná a samozřejmá východiska, a ne o morální kvalifikaci uvádějící nás do "čestného" uvažování o lidských právech...

Namísto důvěry v obyčejný lidský rozum, onen common sense, jenž byl například podle revolucionáře Thomase Painea nutným předpokladem demokratické společnosti a republikánské vlády, se tu považuje za první povinnost odhalení falešnosti světa, v němž žijeme, a boj proti jeho povrchnosti...

Namísto "očistného" kodifikování "počestnosti" (například, která vláda není pokrytecká, že?!) by tak filosofie měla usilovat o porozumění světu ve všech jeho "špinavostech", což znamená také pochopit logické i deontologické protiklady a paradoxy v dnešním slovníku lidských práv. Ty se v globální společnosti nahromadily bez ohledu na imperialistickou i každou jinou politiku "Západu", ale i kterékoli jiné politické entity či právnické osoby na kterémkoli místě této planety, ať se jedná o čínskou vládu, mexické drogové kartely, bangladéšské odbory nebo nevládní organizace typu Amnesty International.

Není to přece zdaleka jen Západ, kdo lidská práva interpretuje účelově a "pokrytecky". Například Alain Finkielkraut ještě koncem 80. let v knize Destrukce myšlení upozornil na málo reflektované důsledky upřednostňování "práva na identitu" před všemi ostatními právy. V době vzniku Finkielkrautova eseje se jeho kritika týkala především praxe některých zemí Třetího světa a západních postkoloniálních intelektuálů. V současnosti, po modernizaci západního neonacismu na "politiku identity", má však tato kritika ještě širší platnost.

Právní globalizace nese v sobě podle Přibáně řadu paradoxů. Jedním z nich je, že "lidská práva... hrají roli obranné strategie proti zdánlivě nezadržitelným tlakům spojeným především s ekonomickou globalizací", dalším fakt, že se těmi samými právy současně omlouvá kdeco dalšího, od imperialistických invazí až po sobecké odmítání administrativní solidarity sociálního státu. Jinak řečeno, lidská práva hrají podobně ambivalentní roli, jako v polovině 19. století svoboda. Marx tehdy, jak známo, poznamenal, že nikdo nebojuje proti svobodě, maximálně proti svobodě toho druhého. S lidskými právy se to má obdobně. I rasistický a totalitní severokorejský režim o sobě dnes veřejně tvrdí, že prý lidská práva dodržuje - a současně s tím si rezervuje nárok definovat lidská práva přesně tak, jak se to právě jemu propagandisticky hodí.

Proti pokusům nadřazovat ekonomická a sociální práva nad individuální práva tradičně označovaná jako základní Přibáň vlastně opakuje, co formulovali již disidentští teoretici v minulém režimu: Že "bez svobody projevu a práva na řádný soudní proces i garantovaných majetkových práv se [občan] nedovolá ani žádných sociálních práv".

A toto stanovisko "zdravého rozumu" je současně jediným potřebným komentářem ke všem orbánizujícím kritikám "liberalismu", v nichž nereflektovaný resentiment zaměřený proti majetkově privilegovaným jediným pohybem odvrhuje "balast" liberálního právního řádu v bláhové naději, že neomezená moc státu či zbožštělého vládce zajistí poddaným sociální a ekonomická práva. Vlastní bezmoc se zde zvrhává v nekritické zbožštění moci obdivovaného druhého, která poddanému (údajně) slibuje vykoupení z bídy human condition.

Lidská práva tu dnes nejsou od toho, aby se o nich uvažovalo "čistě" (na to byla mimochodem spousta a spousta času během havlovské i schwarzenbergovské periody - a měli bychom s tím být beztak dávno hotovi), a už vůbec nemůže jít o to, aby si lidé žijící v třetiřadé členské zemi NATO, léta protestující proti imperiálním dobrodružstvím od Jugoslávie až po Libyi, sypali popel na hlavu, trhali roucha a volali mea culpa.

Kněžourství by ovšem mohlo takto postupovat, pokud je jeho jediným cílem komunikovat se slabými a provinilými a doufá prostřednictvím jejich množství dosáhnout reálného vlivu doma.

Avšak tam, kde dochází v mezinárodním prostoru k tvrdé a přímočaré konfrontaci s vůlí k moci, jsou takové techniky mírně řečeno neúčinné. Zasévají pocit viny a pochybnosti právě ve chvíli, kdy je třeba čelit protivníkovi, jenž veškerou vlastní vinu cynicky odmítá, jungovsky projektuje Stín právě na nás a nic si tak důsledně nehájí, jako přesvědčení, že má právo dělat si, cokoliv se mu jen zlíbí. Zahraniční politika má za úkol hájit zájmy státu a jeho občanů. Nikoliv očekávat "nevinného" vyzyvatele v misionářské poloze.

***

Ukrajinská krize je nyní ve fázi, kdy Moskva zasahováním na území sousedního státu až po nasazení pravidelných jednotek vlastní armády uplatňuje právo veta nad některými volbami, které by tento stát - kdyby byl uznáván za stát suverénní - v oblasti zahraniční politiky mohl provést. Právo veta ve vlastní "sféře vlivu" přitom v přímém přenosu omezuje nejdůležitější a svým způsobem stále nejsilnější postsovětský stát, čímž se samozřejmě situace úzce dotýká i všech ostatních postsovětských - a potenciálně také postkomunistických a skandinávských - států v široce definovaném "blízkém zahraničí" resuscitovaného ruského impéria. Například Maďarsko už takový stav fakticky předjímá a vstřícně se přizpůsobuje sílícímu ruskému vlivu ve východní Evropě mj. tím, že Orbán autoritářský ruský režim označuje za jeden ze vzorů své antiliberální politiky.

Podle Příbáně "Evropané podceňují" možnosti vyplývající z eskalace konfliktu na Ukrajině. Anexí Krymu byl potvrzen princip priority etnického souručenství proti mezinárodnímu právu a současně došlo k porušení nejen mezinárodního práva, ale také vícestranné mezinárodní dohody garantující suverenitu a územní integritu státu. V této souvislosti "to není vzkaz jen pro Ukrajinu, ale pro kterýkoliv stát na této planetě", že se za žádných okolností a proti jakýmkoliv garancím nemá vzdávat jaderných zbraní, tak jako to udělala Ukrajina v roce 1994. Jde tedy o globální, nikoliv regionální problém.

"Majdan není samozřejmě fašistická hrozba", ale "Evropská unie nemůže ignorovat skutečnost, že na Ukrajině působí extrémistické strany", upozorňuje Přibáň. Tato radikalizace je však způsobena především tím, že se jedná o "padlou společnost" okradenou oligarchy bez rozdílu zahraničněpolitické orientace. To ovšem není žádné úzce ukrajinské specifikum a Přibáň současně poznamenává, že být Putinem, staral by se raději mnohem více o ruské fašisty, než o okrajové extrémní politické síly u západních sousedů.

Přibáň starostlivě odlišuje EU od NATO (opak je oblíbeným argumentačním trikem nejrůznějších "přátel Ruska") a upozorňuje také, že asociační dohoda s Ukrajinou je něco jiného, než členství v EU. Charakterizuje tedy asociační dohodu mezi Bruselem a Kyjevem jako poněkud nekoncepční pokus o politiku dobrého sousedství s Ukrajinou, která však - podobně jako vztahy s Tureckem - nesměřuje k začlenění do samotné organizace. Když ale došlo kvůli tomuto relativně benignímu kroku, který Rusko interpretuje jako existenční ohrožení, ke krizi, EU "nechala Putinovi úplně volnou ruku". EU ovšem "nezpůsobila" tuto krizi, která začala jako konflikt mezi občany a ukrajinskou vládou a asociační dohoda v něm sehrála roli rozbušky, načež do hry vstoupila ruská "kolektivní neuróza" způsobená ztrátou imperiální velikosti.

Podle Přibáně je nesmysl hovořit o Ukrajině nebo kterémkoliv jiném státě jako o státě "uměle vytvořeném", protože žádné "přirozeně vzniklé" státy neexistují, každý stát na světě je stejně tak "uměle vytvořený". Politický existencialismus sice hovoří o národě jako o "skutečném společenství", ve skutečnosti jsou však národy "vymyšlená společenství", jaká původně neexistovala, a nepředstavují žádný "přirozený základ státu" (v předmoderní době existovala pouze etnika).

Coby právník je Přibáň zvlášť znepokojen pojmy typu "autentický stát" či "nepřítel", které začínají definovat mezinárodní vztahy.

***

Asymetrická kritičnost projevující se flagelantstvím, o níž hovořil Přibáň v souvislosti s Drulákovou zahraničněpolitickou koncepcí, se v kontextu ukrajinské krize projevuje rovněž, a to dokonce v ještě podstatně vyhranější formě. Ze všeho, co se na Ukrajině stalo, děje a ještě přihodí, je často obviňována výhradně Evropská unie (údajně "prodloužená ruka Washingtonu"), a to bez ohledu na to, co zde sama skutečně udělala a jaké jsou její záměry. S tím ostře kontrastuje přístup "Rusko je třeba chápat", který tuto stranu konfliktu ze všeho systematicky vyviňuje a neuvěřitelně absurdně tvrdí, že i za to, co zde Moskva sama provádí (Vladimir Putin vysláním vojsk v srpnu dokonce porušil ruskou ústavu), "vlastně" může Brusel.

EU se (nejen) na Ukrajině dopustila celé řady chyb, to z ní však nedělá univerzálního padoucha, jehož je třeba upálit na hranici nahromaděných vznětlivých antibruselských resentimentů. EU ruskou "nelineární" invazi na Ukrajinu rozhodně nezavinila, jakkoliv ji mohla a měla předvídat.

Pokud jde o kritiku amerického imperialismu, ta probíhá v rámci české občanské společnosti intenzívně přinejmenším od roku 1999 a nepochybně se v ní bude nadále pokračovat. Úkol ministerstva zahraničí třetiřadé členské země NATO, u níž zůstává velkou otázkou, nakolik je ve skutečnosti chráněna vágními formulacemi článku 5 Severoatlantické smlouvy, se tím však nijak nemění. Zůstává jím i nadále zajištění zájmu státu a jeho občanů, s možným rozšířením například o volyňské krajany, kteří za stát nasazovali životy v dobách, kdy se to v české kotlině řekněme tak úplně nenosilo. Zůstává jím vytvoření sítě mezinárodních vazeb a kontaktů, které zajistí, že v případě potřeby se o ČR ve světě bude vědět a bude na ní alespoň někomu záležet natolik, aby pro ni hnul prstem. A jedním z klíčových problémů se stává získání schopnosti v případě agrese přesvědčivě prokázat, kdo se jí dopustil ZDE.

Není a nemůže být úkolem žádného ministerstva transformovat legitimní sebereflexi občanské společnosti ve flagelantskou a potenciálně sebevražednou zahraniční politiku.

0
Vytisknout
4638

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2014