Dabing jako české specifikum?

27. 12. 2013 / Daniel Strož

čas čtení 6 minut

Dlouho mě už nic nerozpálilo tak, jako článek Tomáše Vohryzky v Lidových novinách (viz "Dabing, velmi české specifikum" z 19. prosince 2013; původně vyšlo v Britských listech v říjnu 2013 ZDE, pozn. red.).Autor se v něm dotýká poslední dobou v médiích hojně propírané problematiky převádění zahraničních filmových produkcí do českého jazyka. Přitom hned v začátku svému čtenáři dává energicky najevo, že nespatřuje "žádný rozumný důvod pro to, aby se naprostá většina filmů vysílaných v televizích dabovala do naší mateřštiny". A tomu, kdo by snad o jeho mínění zapochyboval, třeba prý proto, že mnozí starší lidé potom nestačí pochytit příliš malé či málo zřetelné titulky, vzkazuje rovnou bez otálení, že něco takového může být argumentem jedině "kulturního analfabeta".

Jelikož dnes už patřím také k oněm postarším osobám, musím se zřejmě dobrovolně přiřadit k oněm "kulturním analfabetům" podle Vohryzkova označení, nestačícím někdy přečíst dokonce ani příliš rychle se odvíjející závěrečné filmové titulky u českých filmů na velkém plátně kina. Na rozdíl od současné omladiny, vstávající při nich již ze sedadel a hlučně odcházející, mě pořád ještě zajímá (a myslím, že také mé vrstevníky), kdo film režíroval, vedl kameru, kdo v něm a koho hrál, čí byla hudba a tak dále. V televizi mě potom dokáže rozladit, že film bývá nezřídka rázně ukončen za absence jakýchkoli těchto údajů, poslední hranou scénou, po níž okamžitě následuje řvoucí reklama. Jako by jí už nebylo -- alespoň v komerčních stanicích -- během přerušovaného promítání samotného filmu dost.

V této potřeštěné zemi, potácející se nešťastně z extrému do extrému, si prostě kdosi zamanul (a někteří se toho bláhově chytli), že nedabované, pouze otitulkované filmy v originálním znění přispějí k jakémusi vystupňovanému zájmu o výuku cizích jazyků. Představují si vše asi podle nějakého jim blízkého autoritativního hesla " Nerozumíš, tak si trhni, nedívej se anebo se řeč nauč!" To se ale nesmyslností skoro podobá tomu, jako kdyby se ti Češi, kteří už cizími jazyky hovoří, dohodli na tom, že česky nepromluví, dokud jim kolem neporozumí i všichni ostatní. Vohryzka a další odpůrci dabingu taktéž jistě ani netuší, jak cizojazyčný originál, z nutnosti opatřený zestručněnými titulky, úděsně pitvoří herecké dialogy. Kvůli tomu kdysi Poláci (nevím, jak dnes) nepoužívající dabingu, zahraniční produkce raději opatřovali doprovodným zvukovým textem, čili je celé v polštině kompletně převypravovali.

Nemám ponětí, kolik a které z jazyků Tomáš Vohryzka ovládá, ale v momentě, kdy se pouští do kritiky údajně zbytečných českých textů k cizím písňovým melodiím, začínám mít o jeho znalostech jisté pochyby. Neboť si troufám okázale tvrdit, že teprve českými texty se mnohé zahraniční písně u nás staly hity. Jednoduše proto, že neobsahovaly původní, zpravidla primitivní slovní bláboly. Zcela jinak je tomu ovšem s našimi písňovými interprety; jejich hlasová úroveň je ve srovnání s věhlasnými originály bohužel mizivá a nemohly se tudíž naplnit popřevratové představy některých mezi nimi o tom, jak rychle předčí někdejším režimem protežovaného Gotta a ohromí svět, až budou smět konečně svobodně vyjíždět. V neznalosti jazyků jejich neúspěch určitě netkví, ta by v tomto případě nebyla překážkou! Není jí vlastně ani pro herce odlišné národnosti v zahraničních filmových produkcích. Hovoří v rolích, jak jim zobák narostl a jejich part se později ocitne namluven v příslušné řeči.

V úplném závěru Vohryzkova článku mi pomalu vypadly oči z důlků, když dotyčný konstatuje, že dabování pořadů do mateřského jazyka je prý dost nestandardní věcí. "Upřímně řečeno jsem v zemích, které jsou jazykově, kulturně a co do velikosti srovnatelné, neviděl žádný dabovaný pořad," píše doslovně a jmenuje za příklady Nizozemsko, Dánsko a Norsko. Jenomže to mi nějak neleze do hlavy, protože doteď mám za to, že jsme jazykovou příbuzností nejblíže národům slovanským, přičemž pak kulturou, historicky i současně, převážně nasměrovaní do západní Evropy. Tady se mi přednostně nabízí Rakousko či Německo, ale nebál bych se jmenovat ani takovou Francii a Itálii. Avšak v těchto všech zemích se dabuje o sto šest, zrovna jako po světě v mnoha dalších. Dabing tedy žádným českým specifikem rozhodně není a kdo z našinců vlastní příslušné satelitní vybavení, může si někdy zabrouzdat těmito zahraničními televizními stanicemi a přesvědčit se na vlastní oči i uši, aniž by musel kvůli tomu vystrčit z domu paty.

Jediné, v čem ve Vohryzkově článku plně souhlasím, je jím odsuzovaná nechuť (lenost?) Čechů uvědomit si, že jazyková vybavenost je v dnešním společenském uspořádání důležitější než kdykoli jindy v minulosti. Nápravy tohoto tristního jevu ale nelze docílit likvidací dabingu, který -- ať se to Vohryzkovi líbí anebo ne -- stal se u nás za desetiletí uměleckým odvětvím. A to i přesto, že, řečeno slovy autora, "dabing je i pro většinu herců... pouze dalším kšeftem". -- Nechápu, proč by tomu tak ve všeobecně prosazovaném tržním prostředí vlastně nemělo být?

0
Vytisknout
11624

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2013