O výročí Rychlých šípů a cosi o Foglarovi k tomu

24. 12. 2013 / Daniel Strož

Předpokládám, že jen málokterá média u nás přehlédnou patnácté výročí úmrtí spisovatele Jaroslava Foglara (zemřel 23. 1. 1999), ale nebýt ojedinělého článku Petra Nečady v Magazínu Mf Dnes (12. 12. 2013), ani bychom si snad nevzpomněli, že už je tomu rovných tři čtvrtě století, co světlo světa spatřily Rychlé šípy. Tento Foglarem vymyšlený nejpopulárnější český obrázkový seriál, postupně realizovaný dvěma kreslíři, Janem Fischerem a Marko Čermákem, začal totiž vycházet 17. prosince 1938 v tehdejším časopisu pro mládež, Mladém hlasateli.

Úspěch Foglarova seriálu byl od samého počátku enormní, a tak není divu, že autor brzy přepsal napínavé příběhy nevšední party kluků do románové podoby. Díky tomu vyšla již v roce 1940 původní Záhada hlavolamu, vkládaná po arších do jednotlivých "hlasatelských" čísel. Stejným způsobem, tedy sešitovým, se pak po válce (1946) v časopisu Vpřed objevil další díl, s názvem Stínadla se bouří. Teprve mnohem později následovala v hojném sledu od obou titulů řádná knižní vydání. To přibližně v šedesátých až sedmdesátých letech, společně s ostatními "foglarovkami", čtenářsky oblíbenými už v předválečném období.

Někdy na počátku osmdesátých let se tehdy již stárnoucí a opětně nevydávaný spisovatel Foglar svým neustále četným příznivcům svěřil, že už si nedělá naději na to, že by jeho knihy ještě někdy vycházely. Mezi některými hotovými tituly, psanými údajně spíše "do šuplíku" zmínil přitom také Tajemství Velkého Vonta, třetí pokračování dobrodružství Rychlých šípů. Od této chvíle netrvalo potom dlouho a strojopis románu doputoval nejrůznějšími oklikami do mého exilového nakladatelství Obrys/Kontur -- PmD v Mnichově, kde také vůbec poprvé v roce 1986 knižně vyšel.

Petr Nečada ve svém článku sice správně uvádí, že poslední díl románové trilogie o Rychlých šípech "měl premiéru roku 1986 v Německu", ale mýlí se pak o kus dále v tom, že vydaných pět set výtisků mělo za cíl potěšit děti českých emigrantů. Z dnešního vzdáleného hlediska Nečadu chápu. Odkud by měl vědět, že česká omladina v cizině ve svém mateřském jazyce většinou už dávno nečetla, a ti nemnozí čeští a slovenští zahraniční zájemci o knihu se proto rekrutovali převážně z řad pamětníků. Naprosto odlišná byla oproti tomu situace v Československu, kde čtenáři po Foglarově tvorbě doslova prahli.

Již několikrát v uplynulých desetiletích jsem objasňoval, co bylo pravým účelem mého vydávání knih Jaroslava Foglara. Jednalo se v podstatě z mé strany o "mecenášsky", čili nevýdělečně pojatý projekt s posvěcením samotného autora, spojený zároveň se splněním naléhavých představ a přání jeho domácích obdivovatelů, který měl přimět příslušné instituce v tehdejší ČSSR, aby byl vzat spisovatel konečně na milost. Ještě před Tajemstvím Velkého Vonta u mne vyšli Hoši od Bobří řeky (1984), poté Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří (obojí 1985). Předtím jsem vydal (1982) samostatný sešit mnou vybraných obrázkových příběhů Rychlých šípů.

Řadu nejrozličnějších vysvětlení k tomu, s jakou vervou českými nakladateli odmítaný Foglar o vydávání svých knih usiloval, se dozvídám prakticky až do dnešních dnů. Naposledy mi takto posloužila právě nyní vydaná, rozsahem drobná knížečka Pavla Maurera, nazvaná Ježek v kleci (nakl. MauMau), obsahující šest rozhovorů s Foglarem, vedených v letech 1982 až 1985. Foglar se tu během jednoho sezení s Maurerem důvěrně svěřuje: "Řeknu vám, že jsem dal Svazu spisovatelů k dispozici zdarma všechny svoje knížky. Jen aby je tiskli..." A dodává: "To je nabídka, jakou od vzniku naší republiky neudělal žádný jiný autor." I přesto byl prý odmítnut.

Jak lze z čtení těchto řádek v Maurerově rozhovoru snadno vydedukovat, onu nezištnou nabídku dal Foglar zhruba v té stejné době nakonec i mně. Když pak ale viděl, že jeho knížky v Mnichově skutečně vycházejí, a že se s nimi keťasí v Praze a jinde na tzv. knižních burzách za poměrně velké peníze, rozmyslel si to a požadoval honoráře. Ačkoliv nevyšel na prázdno (obdržel slušnou finanční částku a vyžadovaný drahý fotoaparát), nezůstal přesto u toho, že "knihy vycházejí bez jeho vědomí", jak bylo hlavně kvůli jeho osobní ochraně domluveno, a pravděpodobně z obav vzniklých po jakémsi jím absolvovaném vyšetřování začal na mne dštít zlobu. A po převratu pak, už zase v nové euforii z desetitisícových nákladů svých znovu vydávaných knih, mi na místo mnou přece jen očekávaného poděkování rozhorleně vzkázal, že jsem vlastně byl hlavním viníkem posledního z bojkotů, které zažíval.

Velmi se mne tehdy dotklo, že Jaroslav Foglar bohužel nebyl takovým odvážlivcem a strážcem dobrých mravů, o jakých sám tak často a rád psával. A ještě častěji nejspíš jenom sníval. (Nejinak se kupříkladu vedlo Karlu Mayovi, jenž si neodůvodněně připisoval veškeré ctnosti Old Shatterhanda.) Proto mě v povídání si Maurera s Foglarem už nijak nepřekvapilo, když jsem při čtení dospěl k prý "hrdinné" epizodce o průběhu jednoho letního táboření v údobí protektorátu: "Přišli k nám Němci, kontrola s důstojníkem, ale byli to vojáci, ne gestapo. Zvedl jsem ruku a pozdravil Heil Hitler!", vzpomíná tu spisovatel, tenkrát v pozici vedoucího tábora, nazvaného později Táborem strachu. "To se muselo?", přerušuje ho Maurer, předpokládám, že asi s velkým údivem. "My tam měli pro jistotu i führera na zdi!", doplňuje Foglar na to ještě popisovanou událost, zřejmě úplně bezelstně. Na hrdinství a statečnost se prostě může nahlížet dost protichůdně!

0
Vytisknout
3889

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2013