Poslední Kunderův žert

25. 12. 2013 / Josef Brož

Každému jeho Kunderu! Nová kniha Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti, vydaná na podzim v Itálii jako Festa dell'insignificanza, ale přeložená z francouzštiny Massimem Rizzantem, se prezentuje na italských pultech jako "prima edizione mondiale" (první světové vydání). Vychází, tak jako všechna vydání Kunderových knih v Itálii, v nakladatelství Adelphi Edizioni.

Autor, respektive nakladatelství, se tím opět dostává do kontextu, jemuž Kundera říká: Weltliteratur. Je to asi správné, ale trochu namyšlené. Jako vždy, ostatně...

Relativně úzký svazek -- rozčleněný do sedmi rovnoměrných částí -- se zabývá tématy, na která jsme již u Kundery, jaksi po těch padesáti letech, zvyklí: na onen zvláštní druh hořkého (často sebeironického) smíchu, možná více než jindy ale také smutku, nostalgie a klamavého zapomnění...

Chvíli to dokonce vypadá, jako kdyby se v této knize Kundera pokoušel o svůj poslední žert. Testament posledního smíchu?

Kundera, podobně jako jiní autoři, stále píše vlastně jednu knihu, a jeho hrdinové jsou od jeho prvních povídek z počátku šedesátých let stále -- dosti směšní. Kunderovi jsou drahé literární variace, a jako takové se také příběhy několika postav jeho poslední knihy mohou číst. Ona "bezvýznamnost" není jen "absencí významu", ale i estetickým východiskem k jeho románům, v nichž se odehrávají mnohdy jistě nesnesitelné příběhy, ale vlastně celkem bezvýznamné, lehké. Nesnesitelně lehké.

Hlavní postavy Oslavy bezvýznamnosti mají tendenci komentovat svět, ohlížejí se a meditují nad vlastním životem. Byť netvoří jednotnou skupinu generační, spojuje všechny -- Alaina, Ramona, D'Ardela, Charlese nebo Calibana -- všudypřítomná deziluze, ztráta velkého smyslu a touhy změnit svět. Estetika postav, více než dříve, i zde napichovaných autorem jako motýli na špendlíky (jak zněla dávno zapomenutá kritika ze šedesátých let), postrádá obecně -- snad v jakési touze po významném post-avantgardním gestu -- zcela psychologické motivace.

Autor tu vlastně promlouvá několikery ústy, podobně jako Bůh, jehož nevidíme, ale je přítomný. Potíž spočívá v tom, že nevíme, kdy se vlastně Bůh rozhodl smát. Kundera, jemuž je tak drahý boží smích, tu promlouvá prostřednictvím postav, jež nahlížejí z různých úhlů jeden příběh.

Zdá se ale, že Bůh se z tohoto románu, který mu žena Věra neustále připomínala, jaksi vytratil. Napsat knihu, kde nebude nic seriózní, není to vlastně největší rouhání? Kniha je ale tady! Co s ní?

Postavy se v Oslavě podobají mnohem více divadelním prefixům, aby se nakonec staly jen platónskými odlesky stínů loutkového divadla. A kdo se dnes tomu ještě dokáže smát? Obávám se, že až bude román jednoho dne přeložen do češtiny -- a jednoho dne se to doufám opravdu stane, tomu věřím -- nezbude toho smíchu příliš.

O co se vlastně postavy pokoušejí? Zatímco Alain medituje nad tím, proč dávají ženy na odiv v posledních letech své břišní partie (a zvláště pupík, na rozdíl od jiných půvabných partií), Charles dává při jedné příležitosti k dobru příběh o Stalinovi a jeho dvaceti čtyřech koroptvích. Ramon se zoufale snaží vysvětlit, že půvab (nejen pro ženy) spočívá v mužově "bezvýznamnosti", jež zůstává posledním šarmem, na který žena slyší. Proč vlastně ale chtějí ženy současnosti muže bezvýznamné? Snad, že chtějí být také významné? Ano, to je ale zcela nová věc, že?

Nemusíte být ale zrovna sovětology, abyste našli zálibu ve výkladu Pamětí Nikity Chruščova, jímž věnuje Kundera velkou pozornost. Závan mrazu z Kremlu v Kunderových románech se pravidelně vrací v rámci jeho nesnesitelné "eschatologie hovna", jak ji známe v Žertu, ale i z Nesnesitelné lehkosti bytí. Tentokrát je hovno nahrazeno močením -- a týká se jednoho z vrcholných představitelů Stalinova režimu: Michaila Ivanoviče Kalinina. Život na hovno je tu životem v močení.

Proč vlastně právě Kaliningrad zůstal jediným městem, jímž je dosud, navzdory velkému rodáku Immanuelu Kantovi (Königsbergu alias Královci), pojmenováno po sovětském potentátu? Autor má pro to vysvětlení velmi dojemné, ale zároveň nestoudné. Může za to problém Kalininovy prostaty. A ponížení, jehož se mu v očích Stalina dostalo. Ponížení se ale stalo zároveň milostí. Nikoliv Boží...

Osvobozující smích ale nakonec, nikoli bez jistého překvapení, přece jen přichází. Ústí totiž v závěru ve smích dětí. Charles se rozhodl před jejich zraky zinscenovat loutkové divadlo v Lucemburské zahradě (kde se mimochodem, v tomto 5. arrondissementu, odehrává většina příběhu), aby nechal vyniknout tomu, co považuje za důležité: smích dětí.

Děti jsou totiž jediné, které se mohou smát smíchem krystalickým, bez ohledu na minulost, přítomnost, natož nějakou budoucnost. Děti ale dokáží být zároveň i kruté. A zapomnění, mlha, jež po ránu obestírá Lucemburskou zahradu, není vůbec osvobozující. Je velmi tísnivá, jako je tísnivý celý ten Kunderův svět.

Umění číst Kunderu, a zejména Kunderu mezi řádky, nepatří jen jeho nejbližším, za jeho obrazy, jež utkal slovy a zpodobnil mezi řádky, lze cítit, co potkalo celou jeho generaci. Velký sen skončil. Neštěká už po něm ani pes. Nic ale nezůstane ani po nás, navzdory Nesmrtelnosti, navzdory směšné touze interpretovat své dílo, jak se o to vždy Kundera úzkostlivě snažil. Tento román je jistým druhem vyčerpání, únavy, snad i celkové rezignace.

Koketerie, o níž se Kundera pokouší ve svém posledním románu Oslava bezvýznamnosti, je veskrze směšná. Zůstává přes slzy, navzdory své sebeničivé touze, přese všechno stále oním lyrickým básníkem, jemuž se kdysi tolik vysmál ve svém lyrickém věku alias titulu Život je jinde. Pokora před Bohem, jenž s námi účtuje, je u Kundery nahrazován často maskou cynika, jenž dokáže číst boží vzkazy. Ne, nedokáže, a jeho vlastní osud je už dávno vykládán jinak, než jak by si přál sám. Navzdory jeho nanebevstoupení v nakladatelství Gallimard a jeho zlaté edice Pléiade, kde před dvěma lety vyšly jeho "vybrané" sebrané spisy...

Autorské dílo je a vždy také bude součástí, příběhem omylů (onoho zapomenutého Posledního máje), jimiž si Milan Kundera prošel. Lítost, jíž se vždy tolik bránil, je tu cezena skrze zuby, oním přehnaným gestem, mlhou, za níž zůstává jen podivně strnulý údiv. A zapomenuté Monology...

Poslední žert tohoto mimořádného spisovatele, jenž tak rád cituje sám sebe a neváhá vykrádat své vlastní příběhy v nezřízené touze po přesahu, zvolna odplouvá touto Oslavou do zapomnění. Oživen ale bude v každém dalším jazyku, a že jich není ve Weltliteratur zas tak málo: to je stálá naděje. Na věčnost.

Každému jeho Kunderu. Kdo se tomu bude smát? Kdo se tomu dokáže vlastně smát?

Já tedy, s prominutím, ne...

Recenze byla původně napsána pro portál literarni.cz ZDE

0
Vytisknout
7753

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2014