Porozumět Kunderovi

25. 12. 2013 / Pavel Barák

Na okraj Brožovy recenze italského překladu nové knihy Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti v Britských listech 25.12.2013

Tvrdím: Nelze porozumět Milanu Kunderovi, aniž byste četli Karla Kosíka.

Důvody jsou nejen generační - Milan Kundera (*1929) i Karel Kosík (1926-2003) byli současníky, literárně i společensky aktivními v pražských kulturních kruzích od poloviny let padesátých do poloviny sedmdesátých let (Kundera) i poté, pochopitelně sdíleli podobnou zkušenost a podobná témata.

Jejich vzájemné styky pokračovaly i poté, co Kundera zamířil do Paříže. Ten se mnou na jaře 1993 ve svém mezzonetovém bytě na Montparnassu probíral i Kosíkovo intelektuální osamění, byť se o jeho sounáležitost ucházeli bývalí souputníci z disentu, jako Ludvík Vaculík. Podotkl, že je s Kosíkem v častém telefonickém kontaktu, konzultuje s ním dlouhodobě některá témata.

Po návratu z pařížského stipendia se zvěst o mém setkání s Kunderou donesla k Jaroslavu Bočkovi, bývalému posluchači Kunderových přednášek a seminářů na scenáristice FAMU, v té době šéfredaktorovi Svobodného slova, kam uprchl z místa ředitele Filmového ústavu (kde mne stihl jmenovat vedoucím informačního střediska české kinematografie), jenž doufal, že na základě dávné známosti získá od Kundery rozhovor.

Měl jsem ale od Kundery jen adresu, kam jsem mu měl při každé další návštěvě Paříže dát vědět, s tím, že se se mnou vždy rád setká. Zato jsem věděl o jeho stycích s Kosíkem, takže jsem Bočkovi mohl slíbit, že se pokusím od Kosíka získat lepší než písemný kontakt.

S Kosíkem jsem se sice znal od vidění z půle let šedesátých, kdy jsem docházel do Literárek a do Sešitů za jednou sekretářkou, ale více až od konce let osmdesátých, kdy jsme se spolu se stovkami dalších účastnili malostranského hnutí, protestujícího proti zacházení s lidmi i domy pražského podhradí, poté i v předsednictvu malostranského občanského sdružení. S přáteli-akademiky jsme s ním poté konzultovali třeba otázku některých podivných postojů Jana Patočky, tehdy adorovaného novým režimem. Domníval jsem se, že bychom mu mohli nahradit chybějící kruh podobně naladěných intelektuálů - z řady příčin ale k tomu už nedošlo, od konce desetiletí si také stěžoval na dýchací problémy a viditelně chřadnul.

Tož ale k věci: Kosík mně k mému překvapení sdělil, že v rozhovorech s Kunderou je odkázán na jeho telefonáty, probíhající obvykle vždy po pár týdnech. Potvrdil, že v těch letech se dlouhé rozhovory točily kolem tématu smíchu.

Co tím chci říci: Kunderovi nelze porozumět bez seznámení s názory Kosíkovými - přinejmenším k tomuto tématu, už v letech šedesátých, ale zejména v letech devadesátých.

Vybírám z Kosíkovy bibliografie:

Kafka a Hašek neboli groteskní svět. (Přednáška na mezinárodním symposiu o próze v Praze, leden 1963.)

Švejk a Bugulma: Vznik velkého humoru. (Rukopis 1969)

O smíchu. (Dovětek k diskusi "Smích a osvobození", konané 5. 6. 1969 v redakci Plamene.)

Úsměv a ústa. Z cyklu přednášek O smíchu, Filosofická fakulta UK 1991

Výsměšnost. Z cyklu přednášek O smíchu, Filosofická fakulta UK 1991.

Všechny uvedené studie jsou dostupné mj. ve sbornících

Století Markéty Samsové. --- Český spisovatel, Praha 1993

Předpotopní úvahy. --- Torst, Praha 1997.

0
Vytisknout
3381

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2014