Proč čeští spisovatelé raději nemluví ke čtenářům?

„Velké sněmování“ aneb proč nevstoupíme do stejné řeky

8. 6. 2015 / Miroslav Tejkl

Spisovatelé si pod názvem Asociace obnovili nedávno svůj svaz, 5. a 6. 6. 2015 se sešli na ustavujícím sjezdu a jejich předseda, Jan Němec (ročník 1981) si v úvodním projevu (otištěném v sobotní příloze Lidovek Orientace) zavzdychal o všem bagatelně známé skutečnosti a samozřejmosti, že jsou bezmocní, že můžou říkat všechno, ale že to nemá žádný efekt. Tuto samozřejmost rozvedl na celou novinovou stranu, což je hezkých pár normostran. Holt, rádi by zřejmě byli tím "svědomím národa" a on národ nějak nefunguje, jako by byli tím jeho svědomím.

Ale spravedlivě nutno přiznat, že to není jen tím, že se věnují a připojují vždy a všude k pravdoláskařským akcím a peticím Kocábů a Štětinů, že tak moc potřebují chránit národ před Zemanem a komunisty. Ve světě to není typický rys tamních spisovatelů - ale ta bezmoc asi ve vyspělém demokratickém světě typická bude.

Ke konci projevu Němec připomíná:

"Spisovatelé výrazněji neprotestovali ani proti pravicovému extrémismu ani proti tomu - zde s čestnou výjimkou Jana Balabána - když na lavičce umrzl první opilý bezdomovec, propadnuvší sociální sítí na tvrdé dno lhostejnosti. Měli jsme za to, že jde o jakési průvodní jevy demokracie, respektive tržního kapitalismu a byli jsme v tom,to směru stejně naivní jako ti, kdo v 50. letech očividné maření života považovali také jen za postranní efekt dobra tak velkého, že člověk proti němu není ničím. Je tu tedy ještě jedna možnost: Co když jsme bezmocní hlavně proto, že jsme už dlouho neudělali nic na co bychom mohli být hrdí a co by nás posílilo? .... vyčerpáváme se názory, které v devíti případech z deseti nedokazují nic jiného než existenci zduřelého ega, které je zastává ..."

Obávám se, že to nebude nic platné, pane Němče - i kdybyste si z toho, co v projevu rozebíráte, vzali takříkajíc ponaučení ...

Reálsocialismus třeba za Novotného proti sobě postavil společnost, která se jen bála mluvit odvážněji a otevřeněji než mnozí spisovatelé na IV. sjezdu v roce 1967.

Dnes nevznikne žádný "šik spontánní podpory". Musel jsem se smát, když nějaká "známá jména" se podepsala pod nějakou "pravdaláskařskou“ - ale třeba i opačně orientovanou - petici a zřejmě se (hlavně dříve, teď už jím to snad došlo) naivně domnívala, že to snad bude mít o to větší význam, když jsou to „oni“ a nikoli neznámý plebejec. A následuje facka od reality ... ono je to, namyšlený intelektuále nebo umělče, skoro jedno - hlasů je tolik, že se ztrácíš a mizíš, i kdyby vás byla celá „úderka výkvětu známých jmen“ i když si myslíš, že by ti (vám) mělo být nasloucháno (nebo aspoň víc než jiným) …

O tvých (vašich) předchůdcích si lidé na ulici vzrušeně povídali, co všechno jste "řekli za všechny" ... nyní to jednak neděláte, ale i kdybyste to dělali, tak tento závratný pocit vašeho významu stejně nepřijde ... ani jako „skutečně zasloužilá odměna" ...

Pozn. Boba Kartouse: Chápu pana Tejkla, ale nebyl bych tak kritický vůči tomu, co pan Němec řekl. Je to do značné míry významný posun od zastávání nějaké jednotné fronty "pravdoláskařské" k větší diverzitě, dokonce k potřebě se od takové fronty emancipovat. Na sjezdu zazněly i další projevy, v jednom z nich dokonce i varování před tím, aby spisovatelé nebyli tak lacině promiskuitní s pražskou kavárnou. Nicméně v jednom je nutné s panem Tejklem souhlasit: české spisovatele zaručeně nikdo neuslyší, i kdyby se snad začali zabývat důležitými tématy. Na sjezdu jsem byl a musím konstatovat, že spisovatelé mluvili pouze sami k sobě. Několikrát jsem vznesl otázku, proč nemluví o čtenářích a ke čtenářům. Nikdo mi na to neuměl odpovědět. A tak vlastně nebylo o čem psát, což mě mrzí, protože mezi mladými českými literáty je nepochybně řada zajímavých lidí...

0
Vytisknout
1942

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2015