Zítřejší den je můj, aneb Válka č. 3

8. 6. 2015 / Karel Dolejší

Zatímco se zprávy z bojů na Ukrajině pomalu vracejí do médií, ačkoliv ještě stále v rámci nesmyslného narativu "příměří", důležitější než sledování jednotlivých denních událostí se teď stává udržení širší perspektivy.

Moskva odeslala EU seznam sankcionovaných osob a ve zřejmém rozporu s Minskem II provedla promyšlený masivní, i když neúspěšný útok na ukrajinskou Marjinku. Oba kroky zanechaly zmatek v hlavách západních přímluvců, kteří dál tvrdošíjně podsouvají Kremlu vlastní priority a žebříček hodnot. Copak to nejsou "nesmysly", které zabránily zrušení západních sankcí? - Ale copak Kreml nemá něco mnohem důležitějšího na práci - ze svého hlediska - než nějaké ekonomické sankce?

Johan Wiktorin ZDE u příležitosti státního svátku Švédského království publikoval analýzu vztahů mezi Ruskem a Západem podle modelu předloženého náčelníkem ruského generálního štábu Gennadijem Gerasimovem. Navázal přitom na obdobný podnik před osmi měsíci - a ukázal zjevné pokračování eskalace. Současně upozornil, že i když model vyvolává dojem lineárního vývoje, v případě krize může jít vše velmi rychle.

Rusko se snaží budovat alianci s Čínou a Íránem, který usiluje o přijetí do Šanghajské organizace pro spolupráci a brzy obdrží špičkové ruské systémy PVO. Obecně vzato, Moskva se obrací zády k Západu a zázemí spatřuje v Asii. Na půdě OSN se postupně prosazuje jako danost, že Rusko je téměř jistě přímým účastníkem vojenského konfliktu na Ukrajině, jak to již ostatně dokládají zprávy OBSE. Na druhé straně je eskalace brzděna americkou závislostí na asistenci Moskvy při jednáních s Íránem.

Ekonomické sankce se od září mírně zostřily a díky ruskému chování byla promarněna šance na jejich oslabení či zrušení ještě před začátkem prázdnin. Rusko zjevně dává přechodu k válečné ekonomice přednost před normalizací ekonomických vztahů se Západem.

Ještě v listopadu se Putin účastnil jednání summitu G20 v Austrálii, ale nyní stojí jasně mimo summit G7, jehož hlavním tématem jsou vedle Řecka právě problémy s ruským expanzionismem. Mezitím Rusko podporuje extrémistickou politickou opozici v západních zemích, mj. pořadatelstvím jedné z vládních stran při mezinárodní konferenci pravicových extrémistů v Petrohradě.

Ruské informační operace pokračují a zintenzívňují se, média patří vedle zbrojení k tomu, na čem ruský státní rozpočet rozhodně nešetří. Západní reakce jsou polovičaté a opožděné.

Jsou tu pokusy o posílení politiky odstrašování prostřednictvím vojenských manévrů NATO na východním křídle a v Baltu, bylo zrušeno stahování amerických tanků z Evropy. Naproti tomu Rusko stěhuje zbraně do Kaliningradské oblasti a na Krym, včetně systémů schopných nést taktické jaderné zbraně.

Rusko prokázalo politickou vůli k užití ozbrojené síly a realizuje ambiciózní program přezbrojování mj. masivním přerozdělováním prostředků ze sociálních programů, jaké by na Západě bylo nemožné.

Kolektiv autorů britského Chatham House ve studii "Russian Challenge" ZDE (pdf) analyzuje posun ruské politiky od spolupráce ke konfrontaci se Západem, neúspěch ruských ekonomických reforem, přechod Moskvy k válce narativů a zbrojení a další aspekty situace.

Experti doporučují, aby byl brán vážně vznikající konsensus, že současné Rusko za jinak stejných okolností nelze integrovat do evropského systému mezinárodních vztahů založeného na dodržování mezinárodních pravidel. K tomu by se Rusko muselo změnit, a takové změna musí přijít zevnitř, Západ postrádá prostředky k tomu, aby jí nějak podporoval.

Západ by tedy měl podle autorů vyvinout jasnou a koherentní strategii založenou na skutečném ruském chování, ne na módních narativech ohledně toho, jaké Rusko údajně je a oč údajně usiluje. Politická soudržnost Západu je přitom kriticky důležitou podmínkou úspěchu.

Západní země mají, tvrdí britská instituce, následující strategické cíle: Odstrašovat Rusko od vnucování své vůle evropským sousedům a omezovat toto vnucování, ovšem bez rýsování neměnných dělících linií. Ačkoliv to není příliš pravděpodobné, nelze ani zcela vyloučit, že příští ruská vláda bude mít později zájem vztahy se Západem opět napravit. V tomto smyslu je třeba s ruskou vládou i veřejností nadále komunikovat a neizolovat je. Na izolaci má naopak zájem Putin.

Dále je třeba obnovit integritu evropského bezpečnostního systému založeného na suverenitě, územní integritě a právu států rozhodovat o vlastním osudu.

Západní politiku je třeba pravidelně a soustavně vysvětlovat Číně a dalším ruským sousedům, kteří mají kvůli ruskému revizionismu důvod ke znepokojení.

Je třeba se připravit na obtíže i příležitosti spojené s eventuální výměnou vládnoucí garnitury v Moskvě.

Konkrétními politickými cíli má být rekonstrukce Ukrajiny, přepracování evropského programu Východního partnerství tak, aby posiloval suverenitu a ekonomiku partnerských států, dále vázání sankcí nikoliv na nefungující Minskou dohodu, ale na obnovu teritoriální integrity Ukrajiny, žádný návrat k "normálu" ve vztazích s Moskvou až do vyřešení ukrajinského konfliktu v souladu s mezinárodními závazky Ruské federace, energetická politika EU omezující ruské monopolistické snahy, investice do obranné strategické komunikace a mediální podpory na národní i mezinárodní úrovni. NATO musí věrohodně demonstrovat nemožnost "omezené války" a také že by reagovalo na "hybridní" agresi vůči členskému státu; je třeba obnovit urgentně konvenční deterrent a nenabízet Rusku lákavé cíle; a konečně je nutné obnovit kapacity umožňující analyzovat a chápat, co se v Rusku děje.

"Události posledních 18 měsíců přesvědčivě ukázaly, že při jednání s Ruskem optimismus není strategie," varují autoři.

Svět optimistů je ovšem ještě mnohem horší, než svět skeptiků. Podle optimistů probíhá na Ukrajině v pořadí již třetí válka, zatímco podle skeptiků jde o válku první, neboť ještě žádná neskončila - ani po prvním, ani po druhém Minsku. Jde stále o týž konflikt, který trvá od února 2014 a ruská strana v něm stále nedosáhla svých cílů v podobě návratu Ukrajiny na ruský orbit.

Zatímco ekonomičtí redukcionisté počítají, o kolik investic a příležitostí Ruská federace aktuálně přichází, a nechápavě nad tím kroutí hlavou, v jiné a bohužel teď mnohem relevantnější perspektivě řada lidí v Rusku, ale také u nás, doopravdy věří, že zítřek patří Moskvě.

0
Vytisknout
3993

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2015