Jako poprvé Havla, i Klause zvolili komunisti, a přitom je to Zeman, který nejčastěji čelí kritice

Jak zastydlý antikomunismus brání pokroku

8. 6. 2015 / Amelie Horská

Tohle téma mi leží v hlavě dlouho, i když by vlastně dávno nemělo být aktuální. A přece. V průměru každé tři měsíce někde vyplave. Naposledy to sousoší v Bruselu. Jak jste si jistě všimli i vy, minulý režim a jeho dopady jsou kontinuálně jedním z nejdiskutovanějších témat nejen v médiích, ale i na internetu. Jak je možné, že nás to pořád baví? Proč se raději nesoustředíme na budoucnost? Copak se za celý můj život neobjevilo zajímavější téma? Vezměte si třeba Babiše, proč se před jmenováním vlády daleko více skloňovala jeho (tehdy ještě soudem nevyřešená) spolupráce s StB než jeho současný a velmi reálný střet zájmů?

Snažila jsem se odpověď najít v teorii tzv. tranzitivní spravedlnosti. Je to v podstatě nová teorie, jejíž oficiální vznik se datuje do devadesátých let dvacátého století, ale vzhledem k tomu, že její principy jsou zcela univerzální, je možné je použít i na analýzu událostí předchozích. Takže, než zabřednu do příliš akademických pouček, klíčovým aspektem tohoto přístupu je snaha o spravedlivé vyrovnání se s minulostí. Cílem je umožnit postižené společnosti se posunout dopředu, směrem k minulostí nezatížené budoucnosti, spočívající především na vládě práva. To ale neznamená, že by cílem nutně měl být vznik další „liberální demokracie“.

Tento ambiciózní cíl by teoreticky měl být naplněn pomocí řady dílčích cílů a k nim vedoucích nástrojů. Konkrétně v Československu a později v Čechách se jednalo o zajištění stability, potrestání viníků, odškodnění obětí, zjištění „pravdy“ a zabránění dalšímu porušování lidských práv. Hned první dílčí cíl, zajištění stability, se mohl naplnit díky dohodě a spolupráci Václava Havla s reformními komunisty, konkrétně Marianem Čalfou a Alexandrem Dubčekem. Dohoda to byla v podstatě dobrá, umožnila to, že naše slavná revoluce byla "sametová". Umožnila, že se se to celé nezkušeným disidentům nerozpadlo pod rukama, zajistila kontinuitu a stabilitu.

Tím pádem ale nedošlo k potrestání viníků, což je druhý dílčí cíl teorie tranzitivní spravedlnosti. Samotné potrestání komunistů však je problematické i z právního pohledu. Demokracie může těžko trestat někoho za jeho politické přesvědčení, zvlášť když úplně na začátku byla KSČ zvolena v demokratických volbách. Potrestání je možné pouze na základě tehdy platných zákonů, čímž se okruh potrestatelných zločinů dále zmenšuje. A k tomu tajný obsah jednání u kulatých stolů, a pak ta dohoda. A amnestie. A rozlícenému davu v ráži nebyl předhozen viník, obětní beránek. Počátek dlouhodobé frustrace. Bum. Dav si nestihl uvědomit, že si za to částečně může sám. Nejdřív si je zvolil, a z následné letargie a apatie se probudil až pozdě. Ale vždycky je snazší obviňovat někoho jiného, sami to známe, nebo ne?

Od té doby se komunisté stali strůjci všeho zla. Ještě dokážu pochopit tendenci svalovat vinu za současné společenské nedostatky na minulý režim, ale bití na poplach a varování před návratem socialismu přece každému myslícímu člověku musí přijít jako totální nesmysl. Historií poučená populace, mezinárodní struktury, v nichž je republika zavázaná a občané užívající si výdobytků kapitalismu, nebo alespoň věřící ve světlejší zítřky a nové "lambo". Těch důvodů je ale samozřejmě mnohem víc, ale podle mě je zbytečné je zde vyjmenovávat.

Varování před návratem minulého režimu tak slouží pouze k umělému vyvolávání strachu, což vede k snazší kontrole obyvatelstva a zároveň umožňuje zakrýt ideovou vyprázdněnost pravice a kiksy, které se jí za poslední dobu podařilo napáchat. Je to totiž nejčastěji právě pravice, která je nejhlasitějším a nejviditelnějším kritikem dob minulých, i přes to, že mnoho z nich by svou stranickou legitimaci ještě vyhrabalo ze šuplíku, kdyby na to přišlo. Výrazné varování ODS před rudou koalicí v roce 2006 nezabránilo Václavu Klausovi využít komunistické hlasy k tomu, aby se stal prezidentem. Stejně jako poprvé Havla, i Klause zvolili komunisti, a přitom je to Zeman, který nejčastěji čelí kritice, že příliš nadržuje těmto „protistátním“ živlům.

Jako kdyby rozšířená korupce, šedá ekonomika, všeobecné zklamání z politických rádoby elit, apatie k volbám a nerespektování ústavních zvyklostí a demokratických procedur nebyly dost závažné sami o sobě. To, co České republice znemožňuje posunout se směrem k tomu být moderní, nezávislou, a sebevědomou demokracií není naše historie, ale naše současnost. Všudypřítomný antikomunismus nás však odvádí od kritické reflexe naší současnosti. Všichni dělají všechno pro udržení statusu quo. I těm komunistům to takhle vlastně vyhovuje. Mohou vystupovat v roli obětního beránka a nenesou za nic, co se děje v současnosti, zodpovědnost. A to ani před společností, ani před svými voliči. To, že jsou neustále v opozici, jim dává výhodu a sílu. Až, jestli někdy budou ve vládě, se pozná, nakolik je ta strana reálně schopná uspět ve volbách.

Ale ne, to prostě u nás nejde. Čeští intelektuálové se raději dál budou chovat a vyjadřovat jako pubertální výrostci. Nejlepším příkladem byla nedávná návštěva Noama Chomskeho v Praze a Olomouci. Místo toho, aby s ním místní disidenti, jejich známí a historičtí odborníci odborně diskutovali na bázi faktických argumentů, raději se o jednom z nejznámějších myslitelů moderní doby vyjadřovali jako intelektuálně bezcenném, arogantním idiotu, ba dokonce vředu. U autorů těchto výroků se tak projevilo nejen tragické neporozumění Chomskeho slovům, ale především nedostatek tolerance a otevřenosti. Typičtí maloměšťáci.

Ale já to chápu, může za to komunismus, který je nenaučil, jak se stát slušnými lidmi. Zvlášť když už si tady pětadvacet let hrají na děsný frajery, ředitele státu a nejlepší přátele Západu.

Prosté strašení komunismem už ale národ pomalu prokoukl. V průzkumu veřejného mínění v roce 2009, 2/3 občanů odpověděli, že jim „určitě nevadí“, že premiér úřednické vlády byl členem KSČ. A tento přístup je vidět i na předvolebních průzkumech a volebních výsledcích. O to překvapivější byly protesty a demonstrace v krajských městech proti členům KSČM podílejícím se na vládě v regionech. Ti lidé už přece jednou byli zvoleni v demokratických volbách! A tak mají nárok na křesla v radě. Pokud toto nebudou antikomunisté respektovat, tak pro ně demokracie znamená asi tolik, co znamenala pro představitele minulého režimu. Samozřejmě, ta strana tehdy mohla a možná i měla být zrušena.

Ale to se dostáváme zpátky k těm našim disidentům, kteří vyměnili stabilitu za spravedlnost, a klidný přechod k demokracii za kritickou diskuzi. Prostě se dohodli. A my s tím teď musíme žít... Bohužel ale, obviňujeme ty nepravé.

0
Vytisknout
6174

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2015