Češi - otázka psychologická

2. 1. 2015 / Jakub Mazur

Následující komentář shrnuje můj pocit z dnešních Čechů, pokud jde o jejich vztah ke společnosti a politice. Vycházím z čistě osobních a subjektivních dojmů, které na mě dělá „generace mých rodičů“ a generace moje. Cílem komentáře není úplné a vyvážené postižení české společnosti jako celku, ale vystihnutí jednoho podstatného trendu, jehož projevy kolem sebe v podstatě pořád, když s Čechy interaguji, cítím.

Zejména první část o generaci mých rodičů nepokrývá zdaleka všechny. Přestože to tak může působit, nesmýšlím níže uvedeným způsobem o každém jednom příslušníkovi té generace, dobře vím, že zde byli jednotlivci a jejich skupiny, které s níže uvedeným nemají zas tolik společného. Ale to jsou spíše výjimky a menšina, mně jde o vystižení pocitu z většiny té generace. Protože od té doby, co máme demokracii, je smýšlení většiny jaksi dosti určující.

Generace cca 45 – 65 (rok narození cca 1950 – 1970)

Nedokáží přiznat chybu. Nedokáží říct, „to sem posral“, „to se mi nepovedlo“, „to sem si ale myslel kravinu“, „to sem byl blbej“, „to sem tehdy volil grázly“. Jakoby s přiznáním chyby a omylnosti měli ztratit hodnotu sebe sama. Jako by to měl být projev nějaké slabosti či osobního selhání.

Mají překvapivě jasno, pokud jde o politiku a společnost. Ke světu kolem sebe přistupují s (nevědomým) přesvědčením, že lidská společnost se řídí nějakými základními, nikoli složitými „zákony“, které je možné poznat. Jakmile je člověk pozná, není moc nad čím dále dumat.

S předchozím souvisí, že nemají potřebu se něco dozvědět o světě kolem sebe a porozumět tomu, jak funguje. Berou jej tak, jak jej už jednou v minulosti vzali („dyť je to jednoduchý“). Jaksi automaticky předpokládají, že takový, jaký je, je svět v podstatě celkem spravedlivý. („Nestačíš? Dobře ti tak.“)

Neradi se baví o politice. Vlastně se o politice bavit neumí. Místo toho jen občas a pokud si zrovna věří - když si myslí, že jsou „mezi svými“ - prohodí nějakou tu hlášku, vtípek, narážku, kterou se otřou o nějaké soudobé (dnes třeba „sprosťák Zeman“) nebo odvěké („levice je zlo“) téma. Polemice, kterou takové výkřiky v názorově pestřejší společnosti vyvolávají, se vyhýbají, je jim nepohodlná. Reagují buď emocionálně, nebo mlčením či bagatelizací („přece se nebudeme hádat o politice“).

Pokud jde o věci veřejné, neprojevují žádné výrazné známky vnímání skutečnosti, kterou mají před očima, tím méně přemýšlení o ní v konkrétních souvislostech. Jejich komentáře mají povahu vymezování se („levici bych nikdy nevolil“) a utvrzování se („Rusáci sou svině“).

Jsou strašně materialističtí a konzumní. Dokážou hodiny s přáteli, rodinou a kolegy mlít o nejrůznějších aspektech spotřeby - tu kachních prsíček na portském v nově otevřené restauraci, tu plachtění v Chorvatsku, golfového „flightu“, motorových vozidel, sportovního přenosu, lyžovačky v Alpách.

Potřebu duchovna a obecně vyššího dobra uspokojují přes uctívání model (Havel), romantické fantazie (Rakousko-Uhersko, první republika, „Amerika“) a hořkosladkou lidovou kulturu (např. Nohavica).

Přitom ...

Tzv. Pražské Jaro a následné „sovětské tanky“ prožili jako teenageři nebo děti; ti mladší z generace znají tyto události z vyprávění. Jejich vzpomínky a reflexe těchto událostí jsou plné emocí a těžce citově zabarvené. Často se zcela míjí s dějinnou skutečností.

Osobně znám jednu dámu, která nemůže komunistům zapomenout, že ji nepustili na VŠ, ale Alexander Dubček je pro ni hrdina a symbol odporu proti komunismu. Ten samý Alexander Dubček, který podepsal tzv. Moskevský protokol, kterým se zpětně popřely ideje Pražského jara a toto bylo označeno za vlastně kontrarevoluci opravňující vojska Varšavské smlouvy k „zásahu“.

A pak i zákon, na jehož základě bylo možné trestat odpor občanů proti okupaci a nastupující normalizaci.

Vzhledem k tomu, jak se k týmž dilematům postavil František Kriegel, bych čekal, že tato dáma a s ní polovina národa této generace bude Krieglovi každý rok nosit kytky na hrob. Nevybavuji si jediný okamžik, kdy by někdo z antikomunistů této generace jméno tohoto pána byť vyslovil.

Někteří z nich vlezli do strany, pochopitelně nikoli z přesvědčení – to už za normalizace vyžadovalo buď těžkou demenci nebo čirý fanatismus – ale z vidiny profesního či materiálního růstu. Ti nejagilnější z nich pak do týdne dvou od 17. listopadu nalezli do Občanského fóra. Příkladů by se našlo až hanba, mně přijde nejcharakterističtější Vladimír Dlouhý, který svou pružnost dotáhl do dokonalosti a ve své současné dvojroli „prezidenta“ Hospodářské komory a reprezentanta investiční banky Goldman Sachs v České republice spojuje to nejslizštější z české a americké podnikatelské elity.

Většina z nich, a o ně mi tu jde, za normalizace většinou držela hubu. Chodili k volbám („samozřejmě jsme museli chodit volit“) a za zdmi bytů, štíty chat a okny vináren pak nadávali na poměry.

Moje podezření

Mají ze své aktivní (členové KSČ včetně kandidátů, a dalších prorežimních organizací) a pasivní kolaborace (mlčící většina) vůči minulému režimu výčitky. Protože už tehdy někde uvnitř sebe dobře věděli, že nekonají správně. Mají z toho pocit viny, který se těžko smývá.

Cesta ven z této morální pasti je – zdánlivě paradoxně – si svou vinu spočívající v jistém podílu na minulém režimu přiznat. Toho však jaksi nejsou schopni. Místo toho ji před sebou a ostatními křečovitě zakrývají. Jejich antikomunismus, odpor k čemukoli levicovému a apriorní odsuzování všeho, co má v jádru slova kořen „sociální“, je jejich způsob vyrovnání se s tímto pocitem viny.

Výše popsané lpění na jednostranném výkladu moderních českých dějin, paralýza funkcí mozku zodpovědných za kritickou reflexi a neschopnost si otevřeně povídat o české společnosti a jejích moderních dějinách není než strach z prozrazení. Celé to trochu připomíná pohádku Císařovy nové šaty.

Jaký to dává smysl?

Za normalizace mlčela nejen tato generace, ale samozřejmě i jejich rodiče. Ti zažili trauma kapitulace před Hitlerem, strach za protektorátu a temno stalinismu první poloviny 50. let. Pokud si přiznáme, že člověk je prostě o něco (velmi málo) chytřejší opice, a opice se opičí, pak generace, o níž zde mluvím, neměla pro osobní a kolektivní odvahu mnoho vzorů, které by mohla napodobovat.

Vydání vlastní země Němcům bez boje v březnu 1939 a komunistům bez odporu v únoru 1948 mělo zřejmý okamžitý prospěch– záchranu vlastních životů a životů svých blízkých. V prvním případě též záchranu značného hmotného, zejména architektonického bohatství, které se za staletí zahraničních vlivů v Čechách nahromadilo. Odtud vykulené zraky a cvakající fotoaparáty milionů turistů, které každoročně protečou Prahou, Krumlovem, Kutnou Horou, Olomoucí atd. atd. a následné Pražákům důvěrně známé a někdy už trochu otravné „Oh, you’re from Prague??? I was there last year with my wife – beauuuutiful city!!! Maaan, you’re soooo lucky!“

Totéž však přineslo ztrátu, která se měla v plné nahotě projevit až za několik desetiletí: ve zbytečném strachu generace, o níž zde mluvím, o sebe a svou rodinu; strachu z nekonformity a z důsledků alespoň nějakého odporu vůči režimu. Ale zejména a hlavně: ve ztrátě schopnosti poznat sami sebe, schopnosti bez zkreslujících brýlí si připustit, kdo vlastně jsem a nejsem; skrz to pochopit, co je a není v mém zájmu; a umět si povídat o tom, co z toho plyne pro nějak zájem společný – doma, v Evropě a v celém světě; a tento zájem umět zformulovat.

Diví se ještě někdo, že jsme si nechali rozkrást značnou část průmyslové základny, správu kapitálu (banky) nakonec přenechali mazákům ze Západu a dopustili selhání základních funkcí státu (zmiňme za všechny zjednávání spravedlnosti versus zastavení trestních stíhání loupežníků z povolání Václavem Klaunem, ochranu spotřebitelů a zdraví versus přes 50 mrtvých v tzv. metanolové aféře, pojištění pro případ nezaměstnanosti versus nedávná neschopnost úřadů práce vyplácet včas příslušnou podporu, solidaritu se slabšími versus dopady tzv. sociální reformy minulé politické vlády na občany se zdravotním postižením)?

„A teď to nejzajímavější“

aneb

Co z toho plyne pro dnešní mladou, nastupující a raně produktivní generaci

Oproti masově sdíleným samozřejmým očekáváním listopadu 1989 o otevření demokratické společnosti, růstu občanské aktivity a neideologické vzdělanosti oproti jednostrannému výkladu událostí je dnes již zřejmé, že došlo k pravému opaku – totiž dalšímu úpadku téhož. Je až neuvěřitelné sledovat, jak se strach z prozrazení výše popsaného komplexu replikoval do další – tedy mojí – generace (narodil jsem se v roce 1980).

Je těžké to vědecky prokázat, ale je nemožné to necítit: že problém české společnosti je problém psychologický.

Že 25 let po tzv. revoluci generace, o níž byly předchozí pasáže, stále není schopna si přestat hrát na oběť krutých dějin, je na pováženou. Pro srovnání: předchozí generaci, která dospěla po druhé světové válce, stačilo 15 - 20 let (1948 – polovina 60. let až 1968) na to, aby se posunula od stalinismu zatýkání, věznění, mučení a popravování k rehabilitacím, ukončení věznění těch, co přežili (zejména Gustáv Husák, který to však měl všem ještě pěkně spočítat), ale především k zájmu o člověka. Světový věhlas malého národa v podobě žně cen pro tzv. Novou vlnu na mezinárodních filmových festivalech v 60. letech je toho asi nejviditelnějším a nejkonkrétnějším důkazem.

Že moje generace má, pokud jde o vztah k politice a společnosti, tolik společných rysů s generací svých rodičů, je tragédie. Příčin bude víc, např. všeobecná nevzdělanost, ale mně prostě přijde, jakoby se kolektivní strach a mindrák u nás nějakým způsobem přenesl z rodičů na děti.

Myslím, že nezbývá, než konečně ukázat prstem směrem k předcházející generaci a říct: „Král je nahý“. Jen tak můžeme zastavit další předávání temného štafetového kolíku kolektivního strachu a z něj plynoucí mentální paralýzy. Možná vám přijde, že jsem hysterický. Mně přijde, že tu jde poměrně o hodně. A hlavně, že na tom, co cítím, něco bude.

0
Vytisknout
4807

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2015