V jakém smyslu může "americká vláda" za Putina?

5. 1. 2015 / Karel Dolejší

Autor koncepce ekonomické "šokové terapie" aplikované s těžkými sociálními a politickými dopady v zemích Latinské Ameriky a Východní a Střední Evropy, americký ekonom Jeffrey Sachs ZDE, obviňuje z kolapsu demokratických reforem v Rusku a následného nástupu Putina americkou vládu. Sachs ovšem neříká celou pravdu - buď protože je dodnes ideologicky zaslepen, nebo ve snaze vyhnout se odpovědnosti. Lidé, kteří za prezidenta Jelcina podle Sachsových rad prováděli v Rusku ekonomické reformy, měli jen mizivý zájem provádět také demokratické reformy. Tito lidé totiž byli ekonomickými neoliberály a zastánci tzv. Washingtonského konsensu, nikoli politickými liberály. A jeden z nejextrémnějších příslušníků zmíněné generace ruských ekonomů, libertarián Andrej Ilarionov, zůstal Putinovým poradcem až do roku 2005. Žádná zásadní diskontinuita ve vztahu k demokracii mezi Jelcinem a Putinem, diskontinuita, kterou sugeruje Sachs, ve skutečnosti neexistovala.

Demokratizace se odehrávala především ještě v SSSR za Gorbačova v letech 1985-1991. Tehdejší starší generace reformátorů viděla demokratizaci a respekt k lidským právům v tradici "reformního komunismu" coby naprostou prioritu, kdežto ekonomickou reformu jako druhotnou záležitost. Tato generace, jak upozornili Geľman, Marganija a Travin [Geľman, V. - Marganiya, O. - Travin, D.: Reexamining Economic and Political Reforms in Russia, 1985 - 2000: Generations, Ideas and Changes. Lexington Books, London 2014] nicméně přesto v ekonomice otestovala vše možné i nemožné, aby sovětský příkaznický ekonomický systém ochromený mnoha desetiletími stagnace, korupcí, lobbistickými tlaky a rozkrádáním a těžce postižený ropnou krizí nakonec dovedla pouze ke kolapsu.

Následující generace dodnes na Západě oslavovaných "liberálů" v čele s Gajdarem a Čubajsem měla úplně jiné priority než její předchůdci. Zatímco neúspěšní sovětští reformátoři se snažili uskutečnit ideál svého mládí, "socialismus s lidskou tváří", jejich konzumně orientovaní následníci byli naprostými pragmatiky. Začínali jako stagnační "leninisté", prošli obdobím fascinace jugoslávským modelem tržního kvazisamosprávného "socialismu" - a když se seznámili s jeho nedostatky, propadli nekriticky dobové mantře Washingtonského konsensu, tj. stali se zcela konformními s tehdy preferovanou západní makroekonomickou doktrínou. A navrch jim radil Jeffrey Sachs, vynálezce "šokové terapie", která nedostatky Washingtonského konsensu ještě maximálně zvýrazňovala. O institucionální ekonomii neměli ovšem postsovětští konvertité ani ponětí a netušili tedy, že žádný ekonomický šok nedokáže přes noc vytvořit společenské a právní prostředí nutné ke správnému fungování tržních mechanismů tam, kde přes 70 let vůbec neexistovalo.

Washingtonský konsensus sestával mimo jiné z následujících principů: Fiskální disciplína a vyhýbání se rozpočtovým deficitům, ukončení dotací ve prospěch prorůstových výdajů, daňová reforma rozšiřující daňovou základnu a snižující sazby, liberalizace zahraničního obchodu a investic, privatizace státních podniků, deregulace trhu a ochrana soukromého vlastnictví. Zastánci šokové terapie k tomu dodávali, že uvedené je třeba provést co nejrychleji.

Zmíněné ruské "liberály" zajímal na první místě ekonomický blahobyt a otázka politického zřízení, demokracie či lidských práv je nijak zásadně neinteresovala. Také proto se vydali studovat reformy do Chile, také proto navrhovali omezit svobodu tisku a zakázat stávky. Politické reformy je zajímaly pouze potud, pokud sloužily realizaci jejich vlastního ekonomického programu. Není pochyb o tom, že kdyby dospěli k názoru, že ekonomické reformy dle jejich představ nejlépe provede nějaký ruský Pinochet, byli by pro něj všemi deseti. Ostatně mnozí z nich právě proto velmi dlouho zůstali příznivci či přímo spolupracovníky Vladimira Putina...

Sachs zamlčuje, že mezinárodní ekonomické instituce poskytly Rusku v letech 1991-2000 finanční pomoc v celkové hodnotě 35,8 miliardy dolarů. Ale především zamlčuje, že se ruští reformátoři řídili jeho chybnými radami a měli za každých myslitelných okolností velmi malou šanci vyřešit kolaps sovětské ekonomiky z konce Gorbačovovy éry drastickými metodami "šokové terapie". Naopak, tyto metody situaci ve srovnání s neuspokojivým stavem na konci komunismu ještě výrazně zhoršily. Měřeno rozsahem lidského utrpení, ekonomické neumětelství Gorbačovových ekonomů, kteří ekonomiku ještě viděli coby podřízenou člověku a jeho potřebám, se jeví jako pouhá lapálie ve srovnání s technokraticky odlidštěným přístupem, který zavedli Sachsovi favorité. Tržní fundamentalismus prosazovaný Sachsem a spol. si v Rusku jako kdekoliv jinde kde byl aplikován vybral krutou daň - a je mimořádně nepoctivé a neslušné svalovat za to dnes vinu výhradně na údajně neochotné zahraniční donory.

Doporučení mezinárodních institucí, která v Rusku aplikovali Sachsovi favorité kolem Gajdara a Čubajse, začala být navzdory mnoha problémům, které mnoho let vyvolávala v rozvojových zemích a v Rusku, revidována teprve s nástupem asijské finanční a měnové krize na konci 90. let. Tehdy se jasně ukázalo, že ani velmi ekonomicky vyspělé země se nemohou podle Washingtonského konsensu řídit bez vážných následků. (Prominentní obětí se stala Jižní Korea.) Do té doby nikomu zvlášť nevadilo, že k zavádění tohoto typu "reforem" se zdaleka nejlépe hodí diktatury.

Washingtonský konsensus z roku 1989 byl konečně v roce 2005 otevřeně odmítnut studií Světové banky a oficiálně pohřben v roce 2010, kdy jej na summitu skupiny G-20 v Soulu nahradil mnohem pluralističtější a "měkčí" Soulský rozvojový konsensus.

Samotný nominální autor souboru ekonomických principů označovaných jako Washingtonský konsensus, britský ekonom John Williamson, již v roce 2002 přiznal, že jeho doporučení nekladla žádný zvláštní důraz na mechanismy překonávání ekonomických krizí (přesně to bylo třeba udělat v Jelcinově Rusku; Sachs ovšem tvrdil, že krizi odstraní ekonomický šok), což se podle něj ukázalo jako "velmi škodlivé", soubor navrhovaných reforem byl také neúplný a nepostačoval k nastolení opravdu funkční tržní ekonomiky - a navíc byly reformy nedostatečné z hlediska zlepšení distribuce příjmů. Proti kritikům se Williamson oháněl situací v Chile, které za dob vlády Augusto Pinocheta jeho návrhy důsledně realizovalo.

Washingtonský konsensus se jednoznačně neosvědčil. Dvě z nejúspěšnějších ekonomik posledních dvou dekád, čínská a indická, se jím nikdy neřídily, ba dokonce v mnoha směrech byly ovlivňovány přesně opačně, než jak tento kánon doporučoval. Obě země také postupovaly gradualisticky, nikoliv "šokově". Obě země v rámci protržních reforem neprivatizovaly, ve velké míře spoléhaly na protekcionismus, podobně jako předtím Jižní Korea aplikovaly dlouhodobé plánování v průmyslové politice, ale také měkkou finanční politiku atd.

Dnes jsou politická doporučení Washingtonského konsensu široce kritizována mainstreamovými ekonomy jako George Soros, Joseph Stiglitz a Dani Rodrik. Mnohé africké země řídící se v minulosti tímto návodem navzdory masivní mezinárodní pomoci nedosáhly prakticky žádných hmatatelných úspěchů. Argentina, která všechna doporučení mezinárodních poradců vzorově dodržovala, ekonomicky zkolabovala v roce 2002.

Takže stručně shrnuto, to o čem hovoří Jeffrey Sachs nejsou demokratické reformy, které údajně za Jelcina v Rusku selhaly pro údajnou nespolupráci zahraničních donorů. Boris Jelcin, který nechal rozstřílet parlament, nebyl žádný demokrat, stejně jako tým jeho ekonomů v čele s Gajdarem a Čubajsem. Tito lidé byli pouze zapadniky v tom smyslu, že se po zavržení komunistické ideologie nekriticky orientovali na chybné západní ekonomické myšlení své doby, které s demokracií souviselo v nejlepším případě velmi volně. Sami navíc demokraticky mysleli a jednali v mnohem menší míře než jejich předchůdci z let 1985-1991. K Západu se nepřiklonili proto, že by hodnotově inklinovali k demokracii, ale v rámci hledání ekonomického modelu, který by nahradil nefunkční příkaznický ekonomický systém zkolabované byrokratické diktatury.

Rady které poskytoval Jeffrey Sachs a které se promítly do šokové terapie ruských neoliberálních ekonomů však nepomohly v Rusku vytvořit stabilní tržní ekonomiku o nic více, než podobná neoliberální opatření v Argentině nebo Subsaharské Africe. Byly to rady chybné, které mimořádně vyhrotily a prohloubily již probíhající ekonomickou krizi.

Je jen logické, že když západní ekonomické recepty v Rusku tak zjevně nefungovaly, upadlo v nemilost i ekonomicky motivované zapadnictví.

S demokracií to celé ovšem nemá žádnou přímou souvislost. S demokracií to začalo jít na území bývalého SSSR od desíti k pěti právě s nástupem Jelcina a ruských ekonomů, kteří naslouchali Sachsovým radám.

A na úplný závěr se sluší připomenout, že největší trauma pro dnešní Rusy už nepředstavuje ekonomická krize 90. let, ale ani současná ekonomická krize. Jako největší problém, či řečeno s Putinem "největší geopolitickou katastrofu 20. století", vidí zánik Sovětského svazu.

Sovětský svaz ovšem nerozbil Západ, ba ani americká vláda, která ho chtěla v modifikované podobě zachovat (jako skutečnou federaci bez pobaltských republik). Rozpustila ho, aby se nemusela dělit o absolutní moc v Rusku, kde pak spojila funkce prezidenta a premiéra podobně, jako už předtím jistý rakouský frajtr, čerstvě zvolená hlava Ruské sovětské socialistické federativní republiky Boris Nikolajevič Jelcin.

0
Vytisknout
3953

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2015