Věk všeobecné demence

5. 1. 2015 / Bohumil Kartous

Proč je nutné přehodnotit pohled na budoucnost

Je obvyklé přijímat nový rok s optimismem a vnímat jej jako začátek něčeho lepšího, případně restart, možnost něco napravit, překonat překážky, zdolat výzvy, naplnit očekávání. Je to jakási eschatologická potřeba zakódovaná v podobě víry, že vše se v dobré obrátí, ačkoliv historie ani statistika nic takového nepotvrzují. O to pozoruhodnější je skutečnost, že na masové potřebě opojení optimismem se nic nemění. Marx jednoduše podcenil sílu a potřebu opiátů, kterými se lidstvo permanentně "zhulí" , aby nepřestalo věřit v sebe sama. Senilního boha zítřků nahradilo technologickým pokrokem dneška, rajské iluze posmrtného života jejich zhmotněnou či virtuální aplikací "teď a tady", vše v cenové kategorii economy, business a VIP. Průměrný věk dožití roste a kdo chce, nemusí po celý život opustit hýčkající ulitu dětství. Sto let života začíná být zcela normální záležitost, zároveň s tím dospívají generace, které v produktivním věku stále neopustily pomyslnou dělohu. Dystopie? Podle psychiatra Manfreda Spitzera vzroste během následujících desetiletí výskyt demence. Ztrácíme schopnosti, které dělají kulturu kulturou a civilizaci civilizací? Čas pro novoroční skepsi nadešel.

Čekat na království boží už se nám věru nechce. Do ráje přicházíme a neumíme si představit, že hranice této komfortní zóny někde končí. Respektive nechceme si to představovat. Ve stejném čase prožívají stovky milionů lidí v méně technologicky rozvinutých částech světa nefalšované peklo, z velké části proto, abychom my mohli povýšit úroveň ráje na další level. Jsme pokrytci, dojímáme se nad mediálně zprostředkovanou apokalypsou chudoby, díky které můžeme bezuzdně spotřebovávat a roztáčet kola růstu, ale otevřeně si to nepřiznáváme. Sem tam pošleme dárcovskou sms a děti ve školách učíme, jak dojemné je přispět na vzdělávání dětí v Africe. Nastavujeme si standard vlastního svědomí a odpovědnosti. Jenže se zdá, že jsme za současných energetických možností dosáhli vrcholů, rychleji už to nejde. A ti, kteří dříve pracovali na nás, hlasitě žádají o redistribuci. Někdy i prostřednictvím teroru. Nepřipomíná vám to něco? A jak myslíte, že to dopadne? Zatím každá společenská hegemonie dospěla ke svému zániku, to je jedna z mála jistot, které máme. Technologická převaha, ke které se masa spotřebitelů modlí, netuše, že to je vlastně jen vedlejší produkt hegemonie, jejíž součástí je, není zárukou věčnosti. Možná i proto ta podvědomá, frenetická snaha dosáhnout všeho rychle, těkat od jednoho k druhému v očekávání nových a nových zážitků ve formě polotovarů připravených k rychlé spotřebě. U lidí, kteří si na tomto přístupu vytvořili závislost, vyvolává nedostatek jednoduše dosažitelných zážitků pocit prázdnoty a nenaplněnosti. Zdá se jim, že ztrácejí čas.

Žijeme ve věku, kdy vlastní biologický čas počítáme na vteřiny, jež jsme v průměru ochotni věnovat pozornost určitému chtění, protože tušíme stovky jiných dostupných ukojení (jsme přece věčné děti) na pár pohybů prstem. Neschopnost udržovat pozornost je problematický faktor, který ve zvýšené míře pozorujeme u dětí a teenagerů, nicméně postihuje všechny. A nezačalo to zdaleka internetem, motiv otupělého diváka, který bezcílně přepíná televizní programy, je přece nejjednodušším literárním zobrazením úpadku, jenž v sobě, jako všechny předchozí epochy, nese postmoderna. Elektronická média začala nabízet instantní informace a instantní zábavu, k nimž pozornost netřeba. Tím je ovšem pochopitelně nastaven standard absolutní nenáročnosti. Je třeba, aby tupý divák, surfující na vlně nepozornosti pochopil i během pár vteřin. Internet tento model pouze převzal, zdokonalil a ovládl naši těkavost nepřeberným kvantem prostředků k ukojení elementárních chtíčů. Nabízí samozřejmě i nepřeberný obsah pro ty, kdo jsou pozorní a hledají. Tyto niky svobodného uvažování a svobodného bytí však vesměs zůstávají nikami, které jsou mase nepozornosti přirozeně utajeny, unikají její pozornosti.

Ruku v ruce s tím jde neschopnost naplňovat očekávání. Očekáváme rychlé výsledky, pokud má něco trvat zbytečně dlouho, hledáme rychlejší řešení. Samozřejmě tehdy, máme-li k tomu dostatečné fondy aneb economy, business, VIP, případně doplňte libovolné jiné pojmenování škály, podle které se současná společnost - a kvalita konfortní zóny - stratifikuje. Pak je tu ještě široká kategorie těch, kdo nedosáhnou ani na tu nejnižší úroveň ekonomizovaných požitků. Ti tvoří kastu novodobých "nedotknutelných", jsou to ti, kdo se jaksi nevešli do společenského plánu a je třeba je pouze nechat přežít. K tomu slouží sociální systém stále ještě dostatečně bohatých společností. Bohatých na to, aby dokázaly držet ruce chudých od krků bohatých.

Naše očekávání jsou plně určena rychlostí jejich naplnění a naší ekonomickou "pružností". Starší generace si často stěžují, že mladí lidé očekávají mnoho a ihned, přitom sami nabízejí málo. Ano, takový je ale současný algoritmus chtění a starší generace si nemohou stěžovat na nic. Takhle své nástupce vychovaly, vcelku logicky se snažily svým dětem dopřát maximum a neuvědomily si, že tím ničí jejich schopnost očekávat a očekávání naplňovat. Stěžování si na to, že "doba je taková" a že za to mohou "ty internety" je alibismus, kterým pouze poukazujeme na neschopnost opanovat své vlastní životy. Byť se zdá, že reálná míra sebeurčení vzrostla (přece máme možnost neustálé a nepřeberné volby), je to do značné míry jen dokonalejší iluze, kterou je, pravda, jednoduché přijmout, protože je dostupná ve 3D. Mnohost volby neurčuje svobodu, svobodu určuje možnost odlišit podstatné od nepodstatného. A to není věru jednoduché, když se mnohost a nepřebernost nabízí jako očekávatelný smysl života vůbec.

Psychické problémy tohoto věku, pro něž je signifikantní deprese, jsou přirozenou reakcí těch, kdo nebyli schopni tuto variantu skutečnosti přijmout, nebo stojí v opozici. Prázdno, které se skrývá za iluzí mnohosti, lze zakrýt jedině tím, že svou těkavost máme stále čím ukojit. Spousta lidí na to nemá, spousta lidí se časem unaví a iluze vyprchá. To jsou ovšem jen důsledky patrné dnes. Podle Manfreda Spitzera, německého psychiatra, který se zabývá rozvojem mozku, dojde mezi současnými dětmi v důsledku roztroušené a povrchní duševní aktivity k vysokému výskytu demence, až dospějí do vyššího věku. Synapse nutné k fungování mozku se buď nevytvoří, nebo atrofují důsledkem nečinnosti, způsobené používáním digitálních aplikací.

Tento trend pozoruhodně vysoce koreluje s prognózou, podle které dojde díky kybernetizaci lidských činností k masovému úbytku práce a tedy ke stavu, v němž se velká část lidí stane zbytečnými. Nejde zdaleka jen o manuální práce, díky stále pokročilejším technologiím zažívají už dnes velmi podstatnou proměnu tak výsostně humánní činnosti, jako je žurnalistika nebo učitelství. Představa, že informace i učení zprostředkuje počítač, není vůbec distopická. Už se tak totiž děje.

Jak vidno, k optimismu příliš důvodů není a heslo "bude líp" může vlát leda tak na stěžni příslovečné lodi bláznů. Je nanejvýš symptomatické, že pod tímto heslem sbírá voliče v současnosti nejoblíbenější politická strana v ČR. Zabýváme se zcela nepodstatnými margináliemi, snad proto, že je to jednodušší a pohodlnější. Věk demence možná nepřijde, možná už nastal.

0
Vytisknout
5513

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2015