Kubánská alternativa

7. 1. 2015 / Samuel Farber

Obnovení diplomatických vztahů mezi USA a Kubou je skutečné vítězství. Jenže kubáňští dělníci čelí obnovené ekonomické liberalizaci s nepatrnou politickou vyhlídkou.

17. prosince 2014 se Washington a Havana shodli na průlomové změně svých vztahů, jež déle než padesát let byly charakterizovány snahou Spojených států svrhnout kubánskou vládu, k čemuž patřila podpora invazí, námořní blokády, hospodářská sabotáž, vražedné pokusy a teroristické útoky.

Nová dohoda osvobodila zbývající tři členy skupiny Kubánská pětka, uvězněné v USA od roku 1998 a výměnou propustila Kuba Američana Alana Grosse a Rolando Sarrafa Trujilla, dosud neznámého agenta americké zpravodajské služby, uvězněného na ostrově téměř dvacet let, navíc více než 50 kubánských politických vězňů. Mnohem více důsledků má obnovení oficiálních diplomatických vztahů a významné usnadnění cestovních omezení a posílání peněz na Kubu. Dohoda se týká politické normalizace, ne však úplné hospodářské normalizace vztahů, jež by vyžadovala, aby Kongres zrušil Helmsův a Burtonův zákon, jenž nabyl platnosti podpisem prezidenta Clintona v roce 1996.

Minulé nezdary

Už dříve existovaly pokusy o obnovení politických a ekonomických vztahů mezi oběma zeměmi poté, co Spojené státy přerušily vztahy počátkem roku 1961. Nejdůležitější pokus byl podniknut Carterovou administrativou, jež pokračovala v iniciativě původně zahájené Nixonem. Obnovila tajná vyjednávání s kubánskou vládou v roce 1977, když pravicový kubánský exil na jižní Floridě byl ještě zanedbatelnou politickou silou.

Obě země učinily vzájemné ústupky, k nimž patřilo zřízení diplomatické „zájmové sekce“ ve Washingtonu a v Havaně a odvolání zákazu turistických cest na ostrov, omezení, jež bylo v roce 1982 obnoveno Reaganem. V zápětí po jednáních mezi Carterem a Castrem propustil kubánský vůdce většinu politických vězňů, z nichž asi 1.000 odešlo do Spojených států, a v roce 1979 bylo americkým Kubáncům poprvé dovoleno navštívit na ostrově své příbuzné.

Avšak usmiřovací proces byl zastaven. Zatímco přítomnost amerických vojsk všude na světě byla Washingtonem považována za samozřejmou jako imperiální nárok, nasazení kubánských oddílů v Africe se stalo překážkou normalizace vztahů. Mnozí činitelé v USA považovali Castrův zahraniční zásah za rozhodující důvod, proč se rozhovory, jak Nixonovy tak Carterovy, zhroutily. Zapůsobily však jiné, důležitější faktory.

Jednak byla Carterova administrativa v této otázce sama rozdělena. Ministr zahraničí Cyrus Vance obnovení normálních vztahů s Kubou podporoval, kdežto Zbigniew Brzezinski, Carterův vlivný poradce v otázkách národní bezpečnosti, tomuto kroku odporoval. Byl to však vnitřní politický vývoj v USA, s Kubou nesouvisející, který nakonec proces zastavil. Americká pravice se začala bouřit proti vyjednávání o předání panamského průplavu zpět do rukou Panamy. V září 1977 Carter vyjednávání s Kubou přerušil do té doby, než budou smlouvy o průplavu ratifikovány Senátem.

Ukázalo se, že přerušení nemá konce. Carterova administrativa, která čelila útokům kvůli Panamě, se rozhodla podpořit své pravicové křídlo tím, že vůči Kubě zaujala tvrdší postoj, stanovisko, jež bylo krátce poté posíleno vítězstvím sandinovské revoluce v Nikaragui a politickým oslabením Carterovy administrativy jako výsledku sovětské invaze do Afghánistánu a krizí s rukojmími v Íránu.

Američtí kapitalisté souhlasí

Proč Obama uspěl tam, kde předchozí americké administrativy ztroskotaly? Víc než cokoliv jiného konec studené války, odchod kubánských vojsk z Afriky a méně bojovný postoj Kuby v Latinské Americe v průběhu let kvalitativně snížily význam Kuby pro americkou zahraniční politiku, jak dosvědčila skutečnost, že prakticky žádná strategická studie americké vlády za posledních dvacet roků se o ostrově ani nezmiňuje.

V téže době však americká kapitalistická třída – až na její nejkrajnější křídlo – došla tak daleko, že odporuje nejenom znovuobnovení diplomatických vztahů, nýbrž dokonce zrušení hospodářské blokády. To byl postoj, zaujatý v posledních několika letech Americkou obchodní komorou (US Chamber of Commerce) a Národním sdružením výrobců (National Association of Manufacturers) jakož i obecné stanovisko ekonomického tisku. Hospodářští komentátoři argumentovali – s více než pouhým zrníčkem pravdy – že masivní americké investice a obchod s ostrovem by „podvrátily“ režim a nakonec překonaly komunistický ekonomický systém, jako se to stalo v Číně a ve Vietnamu.

Kromě toho po výjimkách v americké blokádě, umožňujících vývoz zemědělských výrobků a některých zpracovatelských produktů na Kubu, jež byly povoleny zákonem o reformě obchodních sankcí a zvýšení vývozu z roku 2000, byly do obchodu s Kubou zapojeny firmy jako Cargill, Archer Daniel Midland a Tyson Foods. Po dohodě ze 17. prosince se k její podpoře připojily další korporace jako Caterpillar a Pepsico. Během posledních sedmi roků navštěvovaly ostrov tucty podnikatelů a politiků zejména z jihu, středo- a jihozápadu USA a diskutovaly s kubánskou vládou budoucí ekonomické výhledy, zvláště když bude zrušena blokáda.

V reakci na postoj svých voličů z ekonomické komunity mnozí demokratičtí a republikánští politici jako např. arizonský senátor Jeff Flake obhajovali politické a ekonomické vztahy s Kubou. Teprve se však uvidí, zda budou tito činitelé dost silní, aby novelizovali nebo dokonce zrušili Helmsův a Burtonův zákon a umožnili úplnou normalizaci hospodářských, jakož i politických vztahů s ostrovem.

Exilové společenství se mění

Tak jak kubánský problém pozbyl po konci studené války na významu a důležité hospodářské sektory začaly přát ekonomickým a politickým vztahům s Kubou, pravicové vedení kubánské exilové enklávy na jižní Floridě zůstalo jedinou politickou silou neústupně hájící blokádu. Její politický vliv byl zejména důležitý ve státě tak rozděleném jako je Florida, kde kubánští Američané představují asi 5% voličů.

Ale konzervativní exilová generace šedesátých let vymírala a dnes rostoucí většina Kubánců usazených na Floridě přišla do Spojených států počínaje roky osmdesátými. V protikladu se starším exilem mnozí tito lidé pravidelně navštěvují ostrov a jsou mnohem více zaujati životní úrovní svých kubánských příbuzných než politikou kubánského exilu. Není divu, že průzkumy veřejného mínění ukázaly, že většina Kubánců a kubánských Američanů žijících na Floridě si přeje změnu politiky, jež by vedla k plně obnoveným vztahům s ostrovem. Nicméně mnozí tito lidé nejsou ještě občany a zámožní, konzervativní Kubánci mají stále ještě značnou moc ve sdělovacích prostředcích a v politickém systému. Tři poslanci z Floridy ve Sněmovně reprezentantů, kteří jsou kubánského původu, jsou stále ještě pravicoví republikáni hájící blokádu.

Přesto fakt, že Barack Obama získal 48% kubánských hlasů (a ještě větší podíl u mladších Kubánců) ve volbách v roce 2012, je jasným znamením politických trendů mezi kubánskými Američany ve směru od pravicových postojů vůči Kubě. Kromě toho, jak ukázal kubánsko-americký sociolog Alex Portes, Kubánci, kteří přišli po roce 1980, obvykle pocházeli ze skromnějších třídních poměrů na ostrově a sotva je lze odlišit od jiných latinsko-amerických přistěhovalců měřeno sociálně-ekonomickými podmínkami. Škoda, že nevíme, jaká bude v budoucnosti latinsko-americká „modelová menšina“.

Kubánská cesta do Číny

Pokud jde o kubánskou vládu, zamýšlela najít cestu k obnově diplomatických vztahů se Spojenými státy, i kdyby to v dlouhodobém pohledu mělo podlomit její legitimitu, neboť nebude už s to připisovat blokádě vinu za pokračující politický útlak a hospodářské potíže. Od okamžiku, kdy moc převzal Raúl Castro – neformálně v roce 2006 a formálně v roce 2008 – směřoval k přijetí čínsko-vietnamského modelu, tzn. ke státnímu kapitalismu, jenž si ponechá monopol politické moci prostřednictvím komunistické strany, která kontroluje strategické sektory hospodářství jako třeba bankovnictví, zatímco o zbytek se podílí s domácím a zahraničním soukromým sektorem. Ale to byla rozporná cesta, na níž se kubánská vláda snažila „mít svůj koláč a přitom jej jíst “, přičemž každou ekonomickou změnu doprovázela omezeními, která oslabovala její účinek.

Přesto, že Castrovi sympatizanti jako např. Emily Morrisová v New Left Review malují růžový obraz, výsledky nové politiky kubánské vlády byly skromné a nedokázaly konečně překonat dlouhodobou ekonomickou krizi, která ostrov ovládla po zhroucení Sovětského svazu. Reálné mzdy státních zaměstnanců, kteří stále ještě tvoří velkou většinu pracovních sil, dosáhly v roce 2013 pouze 27% své úrovně z roku 1989.

Od roku 2008 se podíl výdajů na vzdělání, zdravotní péči, sociální zabezpečení a bytovou výstavbu na státním rozpočtu a hrubém domácím produktu zmenšil. Nadto byl za posledních několik let hospodářský růst nízký (v roce 2014 1,2%) a kapitálové investice představovaly skromných 10% HDP ve srovnání s průměrnými 20% v Latinské Americe jako celku.

Nepřekvapí, že Marino Murillo, kubánský ministr hospodářství, řekl, že ostrov potřebuje ročně aspoň dvě miliardy dolarů na investice, má-li se ekonomicky odrazit ode dna. To je klíč ke Castrově ochotě obnovit vztahy se Spojenými státy zejména ve světle závažných politických a ekonomických problémů, jimž Venezuela (Castrův hlavní spojenec) a Rusko v současnosti čelí spolu s poměrným poklesem růstu čínské ekonomiky.

Castro nemá co ztratit, neboť i když Helmsův a Burtonův zákon nebude novelizován nebo zrušen, kubánská ekonomika musí získat z liberalizace cestování a posílání peněz, jak to právě rozhodl Obama. Pro kubánského vůdce může být každý zisk, kterého dohodou dosáhne, pákou, již potřebuje k překonání odporu ve svém vlastním byrokratickém aparátu proti úplné realizaci čínsko-vietnamského modelu na ostrově.

Pokud jde o Obamu, ten si jistě musí být vědom příležitosti k uplatnění amerického politického vlivu a ekonomické síly na Kubě, kromě jiných reálných politických zisků, jichž dosáhne touto novou politickou dohodou v Latinské Americe a v ostatním globálním Jihu.

Alternativa na Kubě

Nezávisle na úvahách, které vedly kubánskou a americkou vládu k uzavření této dohody, kubánský lid tím hodně získá.

Zaprvé, poněvadž poznává, že imperiální moc USA nebyla s to vnutit břemeno svého sociálněekonomického a politického systému, čímž dala zvítězit zásadě národního sebeurčení.Je na Kubáncích a jenom na nich samotných rozhodnout o osudu své země. Za druhé, protože prakticky může dohoda zlepšit životní úroveň Kubánců a pomoci liberalizovat – byť ne nutně demokratizovat – podmínky jejich politického útlaku a ekonomického vykořisťování, čímž usnadní organizaci a jednání na obranu jejich zájmů autonomním způsobem jak proti státu, tak proti novým kapitalistům.

Tak tomu bylo v případě Číny, kde dochází každoročně k tisícům protestů na ochranu životní úrovně a práv masy obyvatelstva navzdory přetrvávání státu jediné strany.

V protikladu k tomu, co mnozí liberálové považovali po kubánské revoluci za správné, problém nikdy nebyl v tom, zda konec blokády povede bratry Castrovy, aby se stali demokratičtějšími. Tato možnost nikdy nebyla a není ve hře, s výjimkou pro ty, kdo se domnívají, že nastolení kubánského komunismu bylo pouze reakcí na americký imperialismus namísto toho, co – jak připustil Che Guevara – bylo napůl výsledkem imperialistického donucení a napůl výsledkem volby kubánských vůdců.

Co je reálné je pravděpodobnost, že konec blokády podlomí podporu pro Castrovu vládu a tak usnadní odpor a politickou formaci alternativ k jejich vládě.

Že bude Kuba volná od tlaku amerického imperialismu, i kdyby ekonomická blokáda skončila, to není pravděpodobné. „Normálnější“ imperialistická mocnost se širokou zkušeností z globálního Jihu nahradí donucovací a zločineckou mocnost z éry blokády, zejména pokud se rozvine úspěšné společenství amerického kapitálu a domácího státního kapitalismu vznikajícího podle čínsko-vietnamského modelu, jak se to stalo v Číně a ve Vietnamu. I na ryze politické úrovni existuje mnoho konfliktů, jež lze jasně předvídat, jako např. konflikt, který nebyl zmíněn v dohodě mezi Obamou a Castrem a jenž se týká návratu revolucionářských exulantů (jako např. Assaty Shakur) do vězení ve Spojených státech. Když během příštích deseti let odejde historická generace revolučních vůdců, vznikne nová politická krajina, na níž se možná objeví politická akce levicové opozice, jež dodá sílu rodící se kritické levici na Kubě. Někdo může tvrdit: protože socialismus s demokratickou a revoluční orientací je sotva bezprostředně na programu, nemá smyslu takovou perspektivu předkládat. Ale právě tato politická vize vystupující na obhajobu demokratické samosprávy kubánské společnosti může vytvořit naléhavý odpor ekonomické liberalizaci, která asi na ostrov přijde.

S odvoláním na solidaritu s nejzranitelnějšími a s výzvou k třídní, rasové a genderové rovnosti může hnutí vybudovat jednotu proti, jak starému tak nově vznikajícímu, útlaku.

Samul Farber, autor článku, se narodil a byl vychován na Kubě. Do Spojených států přišel v roce 1958, kde vystudoval. Po dalších studiích vyučoval nakonec na Brooklyn College of City University of New York –odkud odešel do důchodu – politické vědy. Specializoval se na studia o Kubě, o níž vydal několik knih. Jeho poslední vydanou v roce 2011 je „Cuba Since the Revolution of 1959: A Critical Assessment“ (Kuba od revoluce v roce 1959. Kritické hodocení). Nyní chystá knihu o Che Guevarovi.

(Tento článek vyšel v magazinu Jacobin, francouzský překlad v A l´encontre. Se souhlasem autora a vydavatele přeložil Štěpán Steiger. )

0
Vytisknout
3507

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2015