Mýtus zvaný Syriza: Metaforická pravda a fantasmagorie

9. 1. 2015 / Karel Dolejší

V debatě na sociálních sítích se objevil zajímavý argument pokoušející se vysvětlit úspěch hnutí ANO. "Babiš dává alespoň koblihu, kdežto ostatní politici jen sliby, které nehodlají splnit," tvrdí jinak nepříliš nadšení obhájci českého Berlusconiho. Avšak jsou i země v daleko horší situaci než Česká republika. V takových někdy stačí nabídnout ke slibům třeba jen slabou vůni pečených koblih - a úspěch je zaručen.

Alexis Cipras je předsedou pestré sbírky levicových a v menší míře středolevicových politických proudů, které se dosti neorganicky slily do jedné politické strany. Kromě toho se snaží oslovit velmi široké spektrum voličů od středu nalevo. Hlavní taktika, kterou přitom používá, je slíbit každému všechno. To má umožnit každému potenciálnímu voliči, aby se s ním identifikoval - nehledě na to, co protichůdného mezitím slíbil ostatním. Odsud tedy vtip, že v úterý, ve čtvrtek a v sobotu chce Cipras euro, kdežto v pondělí, ve středu a v pátek drachmu, zatímco v neděli pro změnu zastává názor, že rozhodnout by mělo referendum.

Cipras slibuje, že zajistí odpuštění velké části státního dluhu vůči evropským institucím. Zbytek dluhu by měl být splácen pouze v případě, že ekonomika poroste, jinak by splátky byly pozastaveny. V soukromé sféře by dluhy nesplácel nikdo, kdo dluží více než 20% příjmů. Stát by měl chudým rodinám dotovat hypotéky 30%. Vedle toho, alespoň tedy občas, týž Cipras tvrdí, že chce zůstat v eurozóně. Že v tuto chvíli není možné obojí musí tak vzdělaný politik jako on jistě vědět.

Uvolnění striktních podmínek Paktu stability a růstu je v obecné rovině jistě dobrý nápad, Řecko samo však zároveň nepochybně nemá dostatečnou vyjednávací sílu na to, aby zmíněného cíle dosáhlo. Stejně tak si těžko samo sobě zařídí nový Marshallův plán ze strany evropských institucí, ať už by se jmenoval European New Deal, jak mu říká Cipras, nebo jakkoliv jinak.

Pokud by Cipras myslel vážně sliby, podle nichž zakáže spekulace s finančními deriváty, zavede daň z finančních transakcí a znárodní banky, je naopak dosti dobře možné splnit také slib, že vládní budovy a banky budou využity k ubytování lidí bez domova. Za takových okolností by se toho totiž v bankách stejně již mnoho nedělo.

Vcelku nedávno hollandovská Francie, tehdy ještě druhá největší ekonomika Evropské unie, vyzkoušela v praxi hypotézu, že hrozby vyplývající z mobility baumanovských globálů jsou jen papírovým tygrem. Odchod Gérarda Depardieua do Ruska představuje jen špičku ledovce následných reakcí na pokus vrátit se ke staré socialistické politice na národní úrovni místo na úrovni celoevropské. Řecko je ovšem po všech stránkách v jiné váhové kategorii než Francie (nyní ekonomicky předstižená Británií). Pokud je tedy vážně míněn Ciprasův slib zvýšit sazbu daně z příjmu nad hranicí 500 000 euro na 75%, znárodnit velké podniky, zvýšit korporátní daně a zavést daň z luxusu, může se připravit na odliv kapitálu a odchod bohatých do zahraničí ani ne tak ve francouzském jako spíše v ruském měřítku.

Cipras slibuje navýšit veřejné výdaje nejméně o 4 miliardy eur, ale není jasné kde na to vezme, pokud mu bohatí utečou do zahraničí a nikdo mu nepůjčí. Chce zvýšit minimální mzdu na 751 eur, ale neříká, o kolik by to při všech ostatních zemětřeseních, která chystá, zvedlo nezaměstnanost mezi velkou většinou dnes tvrdě pracujících Řeků. Je krásné slíbit distribuci jídla, energií a zdravotní péče zdarma pro všechny, kdo si nemohou dovolit platit. Opět je ovšem otázkou, z čeho by to zaplatil premiér Cipras.

Řecko má tradičně napjaté vztahy s Tureckem, zdaleka nejen kvůli Kypru. Turecko se přitom politicky vyvíjí dosti nebezpečným směrem, Erdoganem se prosadil konzervativní politický islám kombinovaný s ambicemi stát se nezávislou regionální mocností. Vazby s NATO slábnou, naopak sílí rozsáhlý turecký zbrojařský průmysl a armáda a německá BND navrch tvrdí, že byl vydán příkaz k vývoji jaderné zbraně. V této situaci Cipras slibuje vystoupení Řecka z NATO a radikální snížení výdajů na armádu. Nu což, turečtí jestřábové by to jistě uvítali s radostí.

Evropská unie a zejména eurozóna, pokud mají přetrvat, musejí nalézt výrazně jiný model integrace méně rozvinutých periferních ekonomik, než jaký uplatňovaly dosud, a také výrazně změkčit obrovské sociální dopady tupé politiky škrtů. V tomto velmi metaforickém smyslu má Alexis Cipras pravdu na své straně. To ovšem ještě neznamená, že je možné slibovat, že za vlády Syrizy na olivovnících poroste souvlaki a v potocích poteče ouzo. (Pravda, to jsem už poněkud přehnal. Ale jen malinko.)

Je dost dobře možné, že navzdory finanční panice, kterou vyhlídky na vítězství Syrizy v Řecku vyvolávají, tato strana za dva týdny zvítězí ve volbách. Pak bude muset zahájit koaliční jednání a později vstoupit i do jednání s mezinárodními institucemi. V té době z Ciprasových slibů s velkou pravděpodobností nezůstane kámen na kameni a nakonec zřejmě dojde k pokusu uskutečnit jen velmi malý zlomek toho, čím se dnes předák Syrizy honosí. Alternativou je, že se při bezprecedentní dávce navzájem neslučitelných radikálních sociálních a ekonomických experimentů již tak vážnou krizí zmítané Řecko definitivně promění v selhávající stát, na který se případně mohou vrhnout někteří lační sousedé.

Je štěstím lidského rodu, že dokáže snít. Jestliže však lidé sní v politice, a to tak, že se nestarají o uskutečnitelnost snů, může se štěstí snadno změnit v prokletí.

0
Vytisknout
4561

Diskuse

Obsah vydání | 12. 1. 2015