Evropa, kontinent ve válce

18. 1. 2015 / Karel Dolejší

Menší část veřejnosti již téměř rok protestuje proti "nové studené válce" a "válečným štváčům". Výhrady vyjadřují signatáři petic i komentátoři důvěřující Hlasu Ruska. Jako v případě protestů proti islámu jde ale o produkt zmatení a strachu, který, jak si vzpomenou čtenáři Herbertovy Duny, zabíjí myšlení. Protože v Evropě už války probíhají, ať se křičí "Zaorálku, nechcem válku", nebo ne. Na různých úrovních a nejméně tři současně.

Za prvé, válku proti Evropě vedou islamisté z al-Kájdy a "islámského státu". Neradno se nechat zmást slovy o "terorismu". Teroristické jsou metody, nikoliv záměry vykazující řadu průniků s "obyčejnou" guerillovou válkou. V této fázi jde především o to vyprovokovat Evropu vlastními útoky k masovému pronásledování muslimů - a tak získat "srdce a mysli" umírněných pro věc fanatiků. V "levicí" často falešně heroizované partyzánské válce se nezřídka používá identických metod, nehledě k tomu, jakou ideologií se bojovníci řídí. Zvítězit ve válce uvedeného typu není lehké. Klíčové je izolovat militanty od populace, kterou chtějí získat na svou stranu. Pokud místo stíhání skutečných viníků nastanou masové represe, iniciátoři násilí naopak získají slušnou šanci uspět.

Za druhé, probíhá mezistátní ozbrojený konflikt na Ukrajině. Rusko zemi napadlo v únoru loňského roku během obsazení Krymu a pokračovalo podporou ruských ozbrojených dobrodruhů na Donbase. Ta nejpozději v srpnu opět přešla v otevřenou válku proti Ukrajině, která trvá. A jak bude postupovat modernizace ruských ozbrojených sil, během několika let Kreml získá schopnost vést tři nebo čtyři podobné operace současně ZDE. Mezi kandidáty na milou pozornost souseda v "blízkém zahraničí" patří Gruzie, Balkán, Moldavsko, Pobaltí nebo Finsko.

Za třetí, probíhá ruská válka proti Evropské unii - a chcete-li, můžete jí třeba říkat "studená". Začala na "kulturní frontě" dávno před ukrajinskou krizí, nástupem militantního, protievropského ruského konzervatismu. Je to válka vedená podle receptů starého čínského stratéga Sun-c´, nikoliv podle Jominiho, Guderiana, ba ani Lidella Harta. Ti kdo na Západě usilují o války tradičně vyhledávají rozhodující bitvu, jako Clausewitz se soustřeďují na eliminaci frikce ve vlastním válečném stroji, místo aby strategickým manévrem zvyšovali frikci protistrany. Asijští válečníci však na prvním místě útočí na protivníkovy plány a vnitřní soudržnost, přesně jak radil Sun. Cílem je dosáhnout porážky bez bitvy, stavu, kdy se protivník sám rozloží zevnitř. Nová redakce ruské vojenské doktríny v dokonalém souladu s uvedeným doporučením kodifikovala již podrobně rozpracovaný přístup stanovující, že vojenské prostředky v současné válce hrají sekundární roli. Nejprve je třeba protivníka rozložit zevnitř nevojensky. A jak si všiml Boyd, hlavním prostředkem, který používají stejně plánovači "Blitzkriegů" jako političtí komisaři partyzánských válek, je infiltrace, nikoliv frontální útok. I v konfliktu vedeném primárně nevojenskými prostředky se samozřejmě nejprve infiltruje to, co by se snad za poněkud jiných okolností dalo označit za obranné linie ZDE ZDE.

Infiltrovat znamená následovat jinou Sunovu poučku - a sice chovat se "jako voda, která teče z kopce", obtékat obtížné překážky a postupovat cestou nejmenšího odporu. Infiltrovat Evropskou unii je v tomto smyslu opravdu snadné. Má vinou rigidní a asociální ekonomické politiky prosazované zejména Německem řadu slabých míst, kde lze podpořit "správné síly" vyznačující se protiamerickými a proruskými tendencemi. Ovšem, někdy jsou coby pátá kolona účelově cejchováni ti, kdo toho v nejmenším nezasluhují - například en bloc všichni odpůrci hydraulického štěpení. Jinde je naopak již spojení do Moskvy prokázáno, jako v případě francouzské Národní fronty či německé AfD. A ještě jiné případy leží zhruba někde na půl cesty. Reflektují legitimní domácí problémy, avšak nabízejí pouze iluzorní řešení, zatímco v zahraniční politice jdou tvrdě na ruku Rusku. To je i případ řecké Syrizy, která slibuje současně snížit výdaje na zbrojení a vystoupit z NATO. Levicově populistická Syriza byla již dávno - vedle ultrapravicového Zlatého úsvitu - ruskými ideology vytipována coby perspektivní součást budované "jednotné protiamerické fronty" napříč pravicí i "levicí" v Evropě. Ovšem že zvolením Syrizy Řekové Evropskou unii nezničí. Bez úzké spolupráce s dalšími členskými zeměmi nemohou ani dosáhnout zmírnění stávajících ekonomických podmínek uvalených na Řecko Trojkou. Uškodí především sami sobě, ale nepřímo zkomplikují evropskou integraci Srbska a dost možná dokonce zahájí horkou fázi nové destabilizační hry na Balkáně.

Ruským plánům na rozložení Evropské unie zevnitř ovšem nelze čelit démonizací kritiků bruselské politiky, ba ani kontrapropagandou, kterou s téměř ročním zpožděním za Kremlem právě začíná plánovat Evropský parlament. To co je třeba hájit jsou skutečné evropské hodnoty tolerance, demokracie a lidských práv, včetně práv ekonomických, sociálních a environmentálních - nikoliv nefunkční projekt eurozóny, politiku rozpočtových škrtů, euroatlantickou integraci za každou cenu nebo idol Václava Havla.

Bohužel od konformistů či kariéristů v "pozicích" nic takového očekávat nelze. Žádného kritického odstupu nejsou schopni. I proto je výsledek sun-c´ovské války Eurasijské ekonomické unie proti Evropské unii navzdory smrtící krizi rublu i hrozícímu ruskému bankrotu stále na vážkách.

0
Vytisknout
8059

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2015