Můžeme v klidu psát a říkat „islámský teror“?

19. 1. 2015 / Miloš Dokulil

Zdá se na ten tradiční „první“ pohled, že s tím termínem v uvozovkách přímo v nadpisu je všechno v pořádku. Zrovna ty teroristické činy nedávných dní, k nimž došlo přímo v Paříži (a na řadě dalších míst, někdy jen jako doprovod mnoha dalších obdobných a masověji probíhajících aktivit jinde ve světě), svědčí přece nadmíru výmluvně o tom, že bychom mohli být v té shora citované slovní charakteristice jistých křiklavých a lidsky nepřijatelných událostí zcela „v pohodě“.

Vyhlédnout si nějakou redakci a potom „podle jmen“ postřílet tucet jejích pracovníků (kromě dalších tím střílením zraněných, často těžce) je zajisté „teroristický“ čin. Následně nato těžce raněného policistu, který prosí o smilování, chladnokrevně dobít je navíc v příkrém rozporu s minimálními zásadami humanity, ať již psané, anebo i té rozmanitě lidsky očekávané. (Aniž je teď nutné vědět cokoliv navíc, co teprve přinesou po pátečním odpoledni další zatím ještě pořád nejisté hodiny před rozuzlením. Neboť základ tohoto textu vznikal předtím. [A po pátečním podvečeru jsou sice tři záškodníci mrtvi, ale také čtyři rukojmí z onoho následně zmiňovaného lahůdkářského obchodu se stali dalšími oběťmi, kromě jedné policistky mimo ta dvě zmíněná místa; což byly s tím původním přepadením jedné redakce posléze snad jen volně spřažené případy; a na útěku je žena, která byla nějak aktivně účastna na tom přepadení v onom obchodě.])

Již pár let používáme jako svého druhu ustálené klišé pro tyto a jim podobné aktivity kvalifikující přívlastek „islámský“ nebo „muslimský“, pokud jeho aktéry jsou muslimové.

Teď na okamžik „poněkud“ odbočím. Letos si určitě naléhavě vzpomeneme na již 600. výročí od tragické a mučednické smrti Jana Husa. Náš významný katolický theolog Halík se pro média před několika dny při charakteristice Husova nedobrovolného skonu posléze v závěru své úvahy vyjádřil tak, že to byla „vražda“. Neřekl, že Hus jako katolický mučedník víry by si konečně zasloužil aspoň revize celého toho kostnického procesu; snad dokonce i ze strany Říma přímo nepřehlédnutelnou Husovou rehabilitací. Ale výrazem „vražda“ prof. Halík přímo sdělil, že tehdy, v onom roce 1415, došlo v Kostnici v souvislosti s Husem k aktu, který byl již tehdy „mimo zákon“ a mimo žádoucí civilizované normy (včetně těch přímo náboženských).

Nebyla řeč o tom, že by v Husově případě šlo o „katolickou vraždu“. I když ji inscenovala vrcholná katolická instituce (koncil). Copak měly kdy vraždy páchané ve jménu křesťanské víry něco společného s ideály, které se běžně spojují s Ježíšovým odkazem? Zároveň nelze nepřipomenout, co a jak psal ještě pár dní před svou hrůzně režírovanou popravou na ohnivé hranici sám Hus. (Zrovna ten jeho pozoruhodný dopis pocházející z 1. července 1415 je pokorným vyznáním křesťanské víry, včetně opětného poukazu na text a tradici Písma.)

Lze ovšem možná říci, že jaksi adekvátně Ježíšovo učení neznáme. Jenže s inkvizičními praktikami zřejmě stěží bude někdo Ježíšův odkaz spojovat. Ať již se s křesťanstvím spojovala v různých časech někdy velmi pochybná tradice. I když zároveň bych netoužil být advokátem nějaké náboženské instituce tehdy, když údajnými „bohulibými“ opatřeními – třeba zrovna osobní likvidací deklarovaných svých odpůrců – předtím zaštiťovala činy, které jsou zjevně v rozporu s lidskostí. Zrovna tak se nemohou poměřovat s potenciálními účely víry, která vesměs vyhlašuje především potřebu pokory a lásky k bližnímu. (Ať vzhledem k daným průvodním okolnostem jinak zůstala taková náboženská instituce kromě jiného zrovna taky třeba patriarchální; aniž by uznávala rovnost obou pohlaví. Anebo že by byla nedostatečně poučená o složitosti Vesmíru či o evoluci života, a to i písemnými doklady.)

I když určité konkrétní kroky realizuje třeba nějaké církevní grémium nebo jím pověřená osobnost, neznamená to automaticky, že právě takto adresně došlo k uskutečnění něčeho relevantně náboženského. Dokonce v údajném stínu „Božství“...

Vraťme se k tomu „islámskému terorismu“. Co je autenticky „islámského“ (nebo „muslimského“) na vraždění lidí? Ať se jedná o redakci jistého pařížského časopisu, o nic netušící lidi v nějaké prodejně, nebo o desítky mrtvých obětí z nějakého tržiště, kde se někdo odpálí jako živá nálož, anebo přímo dokonce jde-li o pokus vytvořit vojenskými prostředky třeba někde jako světskou instituci (byť zároveň s některými věroučnými nároky) kalifát, copak tu jde o něco automaticky náboženského? A to bez ohledu na to, co mohou o sobě a svých činech říkat samotní aktéři.

Možná mnohem citlivější problém vznikne, najdou-li se ovšem autoritativní náboženské texty, které by mohly nějak dosvědčit, že spojení mezi některými problematickými světskými aktivitami a náboženskými proklamacemi tu přece jen bude. Pokud ovšem se taková zjevně navenek nepřijatelná aktivita nestává přesvědčením většiny vyznavačů, včetně nad nimi ustavených institucí, a to víceméně jako trvalý nebo tradiční znak víry, bude nábožensky globalizující přívlastek pro takové počínání adresný jen zčásti; a potom neadekvátně (s možnými pocity křivdy u těch, kteří do kategorie nějaké zločinné anomálie zjevně nespadají). I když mohou být teroristy i muslimové (nebo křesťané či atheisté)... Tím uplatňovaným přívlastkem hrozí generalizace, která křivdí všem počestným stoupencům dané víry. Pokud nelidské pseudoideály nehlásá náboženská instituce obecně pro celé náboženské společenství (s případným dopadem i mimo ně). V terorismu ovšem žádné náboženské hodnoty nejsou!

Je tu ale přece jen jeden další kámen úrazu. Souvisí s tím, jak se běžně mluví a jak ve zkratce mnohdy máme pocit, že třeba ten či onen přívlastek je v pořádku. Vraťme se k té nikoli ojedinělé „vraždě“, nakonec Římskokatolickou církví odsouhlasené a v rámci jejíž pravomoci bylo rozhodnuto utratit život Jana Husa. Neřekneme, že byla ta vražda „katolická“ (tím méně „křesťanská“). Ale: copak to nebyl inscenovaný násilný čin reprezentující tehdy takto celou církevní (katolickou) instituci? A nešlo o odstrašující opatření vůči možné kritice vládnoucí instituce? I když třeba inkvizice tím upalováním „kacířů“ směřovala jako varovným aktem především „dovnitř církve“? (Luther jako deklarovaný „husita“ již smršť možných osobních postihů přežil. I když po vzniku protestantství v první třetině 16. století v tehdejší Evropě byl nejdříve tlak na řešení problémů víry zbraněmi. Což skončilo jistým patem na konci třicetileté války, až westfálským mírem z roku 1648. A teprve ve 20. století tzv. „západní“ svět našel cestu ke vzájemné toleranci; nejdříve mezi evangelíky, a následně včetně katolíků vůči evangelíkům, a naopak.)

To, co se permanentně již řadu let tak hrůzně (terorismem, ale i válečnými akcemi) děje, ze strany stoupenců islámu směřuje vesměs navenek. Ovšem, absolutně to neplatí. (To násilí se čas od času promítá i „dovnitř“, pokud zvažujeme, že Muhammad byl prorokem pro všechny stoupence islámu; vždyť sunnité se chovají často s obdobnou útočností vůči šíitům, a naopak, jako se to po staletí promítalo a promítá mimo muslimské společenství. Vzájemná tolerance uvnitř islámských směrů nemívá daleko ke spíše vespolek napjatým vztahům!)

A je-li pachatel násilného činu v navenek nemuslimském prostředí zrovna muslim, jako přívlastek jak směrem k pachateli, tak k jeho činu málem automaticky naběhne slovo „islámský“. I když takto okamžitě nemusí vzniknout doprovodné propojení na islámskou víru obecně. Pokud se zrovna takto případný terorista (ne-li přímo vrah) necharakterizuje sám. Jako by svým činem chtěl dosvědčit právě svou víru... A její údajné hodnoty... I když slušní lidé s terorismem nemají nic společného, bez ohledu na svou případnou víru či světový názor. A naopak víra by v tom našem 21. století neměla mít žádné znaky násilí. Copak tu nejde jen a především o vlastní osobní přesvědčení? Dokonce s orientací na nedostižnou nadpřirozenost? Zároveň s potřebou žít tento pozemský život „v pravdě“; a potom spíše ve vzájemné ohleduplnosti, ne-li též touze v mezích možnosti pomáhat potřebným... A určitě zároveň s kultivovaně rezervovaným pohledem na to, od čeho nás – přinejmenším civilizačně a kulturně – dělí půl druhého, dvě, či více tisíciletí!

0
Vytisknout
3875

Diskuse

Obsah vydání | 21. 1. 2015