Co lze v Polsku očekávat v nadcházejícím volebním roce?

21. 1. 2015 / Tomasz Oryński

V nadcházejícím roce Poláci zvolí nový parlament a prezidenta. Je však jaksi pochybné, zda se něco změní, a situace se možná dokonce ještě zhorší. Proč?

Pravicoví voliči mají na výběr ze spousty stran. Za prvé jsou tu na pravé straně pravicového spektra kruhy spojené s polovojenskou ultranacionalistickou organizací Obóz Narodowo-Radykalny otevřeně prohlašující, že navazuje na předválečnou ONR, která v roce 1934 byla postavena mimo zákon, když provedla ozbrojený útok na kancelář Polské socialistické strany. Tvrdě bojuje proti tomu, aby byla vnímána coby banda neonacistických skinheadů, ale její vlastní akce (z nichž nejznámější je výroční pochod na Den nezávislosti, který obyčejně končí výtržnostmi ZDE) jsou v tomto úsilí největší překážkou.

Pokud nejste až tak radikální, pravá strana politického spektra toho může stále dost nabídnout, protože jak tvrdí škodolibé přísloví, „pravicové strany se množí dělením“. Posledním příkladem je osud nedávno vzniklé strany Kongres Nowej Prawicy, skupiny, která měla v úmyslu sjednotit pravou část politické scény a nedávno zaznamenala významné úspěchy. Dokonce se jí zdařilo protlačit do Evropského parlamentu kontroverzního lídra a idol mnoha mladých Poláků, Janusze Korwina-Mikkeho, a jeho spolupracovníky. Avšak minulý týden se rozdělila, když lídr byl sesazen kvůli podezření z otcovství dvou nemanželských dětí.

Přejdeme-li doleva, ale stále ještě hluboko na pravici, narazíme na Prawo i Sprawiedliwość s jejími satelity vesměs sestávajícími z lidí, kteří byli ze strany vyhozeni buď proto, že se protivili lídru Jarosławu Kaczyńskému, nebo protože pro ni byli přítěží kvůli skandálům spojeným s nadměrnými výdaji. Jedinou výjimkou mezi nimi je Polska Razem založená Jarosławem Gowinem, který i v dobách, kdy byl ještě členem vládní strany Platforma Obywatelska, byl považován za pátou kolonu PiS. Ale žádná z těchto stran nemá šanci dostat se sama do parlamentu, takže se snaží spojit s PiS a současně se vyhnout pohlcení. Pokud jde o PiS samotnou, nic se nemění. Jarosław Kaczyński a jeho lidé často vidí Polsko na pokraji záhuby, organizují pochody „na obranu demokracie“ (když jejich stará písnička o „vraždě ve Smolensku“ se již oposlouchala) a příležitostně se snaží hasit aféry vyvolané přichycením dalšího poslance při nevhodném chování.

Platforma Obywatelska, ačkoliv tvrdí, že je stranou středu, se v ideologických otázkách od PiS ve skutečnosti neliší. Donald Tusk, po dlouhou dobu premiér, vděčí za svůj úspěch především skutečnosti, že se vyhnul všem radikálním aktivitám. To Polákům, kteří jsou unaveni neustálými reformami, vyhovuje – nejprve vláda AWS pod Jerzym Buzekem zavedla čtyři radikální reformy: Vzdělávání, penzí, správy a zdravotnictví. Následující vláda SLD provedla radikální obrat, většinu reforem zastavila v polovině jejich implementace, což vyústilo v naprostou deregulaci systému a bující byrokracii. Potom po následujících volbách byla SLD nahrazena PiS, která chtěla zcela odstranit vše, co bylo vytvořeno po dohodách u kulatého stolu [o reformách a rozdělení moci s bývalou vládní PSDS v závěru minulého režimu – pozn. KD], které považovala za zradu a spiknutí, začít vše znova podle vlastní vize republiky. Následovala vláda Donalda Tuska, která přišla poté, co rozkolísanost PiS vyústila v předčasné volby, a měla v úmyslu zaměřit se na každodenní problémy jako „teplá voda v kohoutku“ a poskytnout Polákům dlouho očekávaný klid. Avšak sílí touha po změně, když pasivní vlády Donalda Tuska a nyní Ewy Kopaczové nezvládají řešit problémy, které většinu Poláků trápí, jako přebujelá byrokracie, selhávající zdravotnictví nebo patologie na trhu práce. Platforma Obywatelska zřejmě nedokáže předložit řešení, v očích většiny Poláků se nejvíce ze všeho stará o zajištění své pozice - a jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vytvořit dobré vztahy s církví, což, jako obyčejně, znamená napumpovat další miliony do církevních kapes.

Koaliční partner Platformy Polskie Stronnictwo Ludowe se považuje za rolnickou stranu a je velmi nevyhraněnou organizací připravenou uzavřít koalici prakticky s kýmkoliv, jen aby zůstala u moci. Lidový vtip říká, že na otázku „kdo vyhraje příští volby“ politici PSL odpovídají „samozřejmě náš příští koaliční partner“. Na místní úrovni jsou mimořádně silní, drží řadu postů v místních vládách a různých radách a zajímají se jen o udržení statu quo. Když dojde na reformy, PSL je de facto brzdou změn v ekonomice a zemědělství.

Jedinou zbývající stranou, která má šanci překročit volební klauzuli, je postkomunistický Sojusz Lewicy Demokratycznej, který se po porážce před deseti lety marně snaží sám sebe nějak definovat. Poslední novinkou je jejich prezidentská kandidátka – zcela neznámá (kromě krátkého účinkování v muzikálech), pohledná blondýna Magdalena Ogóreková, s doktorátem z církevních dějin. Když se objevila, všechny to překvapilo, neboť jediné co se ví o jejím světonázoru je, že bránila pravicového hrdinu, protipotratového profesora Chazana, když byl odvolán ze svého místa ve varšavské nemocnici kvůli porušení zákona, jehož se dopustil, aby předešel zcela legálnímu potratu (více o této story ZDE). Mezi několika málo věcmi známými o paní Ogórekové stojí za povšimnutí, je že se nedrží svých názorů (když blog, ve kterém bránila profesora Chazana, byl nedávno odstraněn z populárního portálu) a že nemá ponětí o roli prezidenta definované polskou ústavou (na tiskové konferenci předložila program, který je při současných pravomocích prezidenta zcela nereálný, protože jeho role v polské ústavě je většinou ochranná – jeho silnější pravomoci jsou pravomocemi vetovat nebo zablokovat určité zákony).

Podle lidového názoru kandidatura Magdaleny Ogórekové, která by se mnohem víc hodila do pravicových stran, je pouze pokusem přilákat voliče spojenců PiS a tak oslabit konkurenci nynějšího prezidenta Komorowského. SLD tím kompletně opouští své levicové voliče a neponechává jim možnost, aby pro někoho hlasovali, protože SLD byla poslední silou na prakticky mrtvé levé straně politické scény. Ruch Palikota, který v posledních volbách dosáhl zcela neočekávaného úspěchu, byl marginalizován jinými stranami kvůli radikálně proticírkevnímu postoji, postoji ve prospěch gayů a výzvám k legalizaci marihuany, a nyní je dezorganizován. Jeho hlavní aktivum, velmi oblíbený poslanec, gay aktivista Robert Biedroń, opustil mainstreamovou politiku, když byl zvolen starostou města Slupsk. Jedinou aktivní levicovou stranou je Strana zelených, ale pro mnoho Poláků jde jen o partu rozhněvaných feministek a zmatených hippies, a i kdyby měla rozumný ekonomický a sociální program, není je slyšet kvůli povyku ohledně triviálních kauz, který tropí ultralevicoví publicisté s ní spojení.

Ano, na levici lze pozorovat některá hnutí vyrůstající zdola, z nichž nejvýraznějším příkladem může být hnutí, jemuž se podařilo přinutit krakovské zastupitelstvo zrušit žádost o pořádání zimní olympiády. Taková hnutí měla určité úspěchy v nedávných místních volbách, ale pokud vůbec kdy dosáhnou významného celonárodního vlivu, nedojde k tomu zřejmě dříve, než k příštím volbám.

Takže nyní nelze očekávat žádné významné změny. Nedávné volby vyhrála Platforma Obywatelska díky hlasům lidí, kteří ji volili, aby se k moci nedostala PiS. Ale nedávný posun doprava a flirtování s církví značně oslabily tvrzení, že je PO „jiná než PiS”, takže mnoho voličů může prostě zůstat doma, protože je jim jedno, jestli bude po volbách u moci PiS nebo PO, protože mají pocit, že jim polská politická scéna nemá co nabídnout. Takže příští polská vláda, ať už PIS nebo PO, bude pravicová a politická scéna bude okořeněna trochou exotiky, protože nízká účast obyčejně pomáhá pravicovým radikálům.

0
Vytisknout
3172

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2015