PŘEČETLI JSME:

Proč se česká média nezabývají skutečně otřesnými případy odebírání dětí v Česku?

24. 1. 2015

Já bych právě moc uvítal, kdyby takovou medializaci měly mnohem otřesnější případy dětí u nás, jejichž práva jsou hrubě porušována, ať už neoprávněným odebráním do pěstounské či ústavní péče z důvodu chudoby rodičů (ještě za Topolánkovy a Nečasovy vlády zcela běžné praktiky), nebo naopak přehlížením jejich týrání či zanedbávání ze strany sousedů, sociálky, učitelů či lékařů pod heslem »přece nebudeme práskači«. Ty tisíce našich dětí by si zasloužily aspoň desetinu té pozornosti, energie, času i peněz, které na kauzu dvou celkem v pohodě žijících bratrů Michalákových vynakládají média, politici i zákonodárci. Právě ti poslední mají morální povinnost začít zájmy všech dětí upřednostňovat třeba před těmi komerčními (vyhazování rodin s dětmi na dlažbu, kšeftování obcí s ubytovnami, zisky tabákového, alkoholového a hazardního byznysu), politickými (miliardy na olympiádu či na dálnice místo na děti, které nejsou voliči) i etnickými.

Jedním z nejhorších, o němž již Haló noviny informovaly na jaře, je případ malé Dianky, u které při operaci došlo k těžkému nevratnému poškození mozku a ve svých deseti letech je na úrovni několikaměsíčního dítěte. Dianka dodnes nedostala žádné odškodné a její matka nedostala několik měsíců od otce Dianky výživné, vznikla neuvěřitelná situace, kdy matka, plně se věnující své dceři, zůstala zcela bez prostředků, nemohla platit účty, vypnuli jí elektřinu a pohrozili exekučním vystěhováním. To bylo pro řadu institucí dostatečným důvodem k tomu, aby Dianku matce odebrali a svěřili ji do péče bohatého otce, který ve skutečnosti platí na plný úvazek chůvu. A tak dítě, které potřebuje důsledné vedení, spoustu energie a hlavně spoustu lásky, si tento komfort ze strany matky nemůže v současnosti dovolit, a maminku vidí pouze dva víkendy v měsíci, kdy už si sotva vzpomene, kde vlastně je. A matka mezitím běhá od úřadu k úřadu, od právníka k právníkovi, prosí za svou dceru, vysvětluje a žádá, aby směla být s dcerou, aby jí směla pomoci… Ale bohužel, má nálepku dlužníka, obíhání úřadů a advokátů, nekonečné papírování a prošení, sbírání podkladů za práva své dcery a důkazů na svou obhajobu… to vše ji zbavilo možnosti chodit do práce a kruh se uzavírá. Ona zůstává ve svém příběhu s nálepkou dlužníka, který nemá záruky k výchově. A malá Dianka zůstává bez své matky, tedy bez někoho, kdo ji miluje nejvíc a kdo jediný jí může skutečně pomoci. Vzhledem k mimořádné náročnosti a složitosti věci proto Sdružení zastánců dětských práv iniciovalo jednání s městským úřadem, magistrátem, veřejným ochráncem práv a sociálkou a snaží se úřady dokopat k tomu, aby udělaly vše pro blaho konkrétního dítěte.

Každý, kdo rozhoduje o dítěti, musí při tom upřednostnit nejlepší zájem dítěte (článek 3 odstavec 1 Úmluvy o právech dítěte, ta platí ve všech členských státech OSN kromě USA a má přednost před vnitrostátními zákony). Občanství není rozhodující, náš stát také musí ochraňovat všechny děti zdržující se na našem území, U nás se odebírá z rodin mnohem více dětí než v Norsku a u soudu někdy bývají čteny pouze posudky, aniž by soudce dítě vyslechl »naživo«.

Práva dětí u nás stále nejsou prioritou, dítě je vnímáno jako objekt, o který se přetahují rodiče mezi sebou nebo se státem. Dítě je však svébytná bytost nadaná vlastními právy, není majetkem státu (českého ani norského) ani svých rodičů. Chceme našim dětem pomoci a také zvýšit u Norů šanci, že se bratři dostanou do rodiny v Česku, kde je zatím ještě legální bít děti a kde děti začínají s kouřením a pitím alkoholu ve věku deseti let? Zasaďme se tedy o změnu zákonů i špatné praxe!

Miroslav Prokeš v Haló novinách dne 24. 1. 2015

Miroslav Prokeš je předseda Sdružení zastánců dětských práv a koordinátor Aliance neziskových organizací za dětská práva ČR

0
Vytisknout
3852

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2015