Evropská unie, nacionalismus a krize Evropy

23. 1. 2015 / George Friedman

„Prožíváme nyní zkoušku Evropy. Tak jako všechny lidské instituce prochází Evropa obdobím závažných problémů, v tomto okamžiku převážně ekonomických. Evropská unie byla založena pro „mír a blahobyt“. Jestliže blahobyt zmizí, byť jen v některých zemích, co se stane s mírem?“

Minulý týden jsem psal o krizi islámského radikalismu a problému evropského nacionalismu ZDE. Události tohoto týdne mi nabízejí příležitost, abych se vrátil k otázce evropského nacionalismu, tentokrát z hlediska Evropské unie a Evropské centrální banky, a to s použitím termínu, který mohl vymyslet jedině ekonom: „kvantitativní uvolňování“.

Evropská média byla minulý týden zaplavena indiskrecemi o záměru Evropské banky stimulovat v nejbližším době klopýtající evropskou ekonomiku pomocí kvantitativního uvolňování. Jako první zveřejnil tento příběh Der Spiegel a pak jej převzala další média bez toho, že by jej zpochybnil kdokoli z banky nebo z významných evropských veřejných činitelů. Můžeme proto indiskreci označit za oficiální informační únik, protože sděluje všem, k čemu dojde, ještě před pozdějším oficiálním oznámením.

Plán je pokusem o pobídnutí ekonomické aktivity v Evropě zvětšením množství peněz, které jsou k dispozici. Vyzývá vlády, aby si ve větší míře půjčovaly na různé projekty, jejichž cílem je urychlit růst a snížit nezaměstnanost. Namísto prodeje dluhopisů na otevřeném trhu, což by způsobilo vzestup úrokových sazeb, se dluhopisy prodávají centrálním bankám členských států eurozóny, které mají schopnost tisknout nové peníze. Tyto peníze se pak převádějí ministerstvům financí. Když systémem protéká víc peněz, zmírňuje se tím recese způsobovaná nedostatkem kapitálu. To je důvod, proč se tomuto opatření říká kvantitativní uvolňování.

Spojené státy je provedly roku 2008. Kromě vládního dluhu skupoval Federální rezervní systém také dluhy velkých podniků. K hyperinflaci, kterou měl podle obav některých lidí tento krok vyvolat, nikdy nedošlo a ekonomika USA zaznamenala ve třetím čtvrtletí loňského roku roční tempo růstu ve výši 5 procent. Evropané touto cestou jít nechtěli a výsledkem je, že evropská ekonomika chřadne, pokud se s ní neděje něco horšího. Nyní Evropané zahájí obdobný program – několik let po Američanech – v naději, že pohnou věcmi opět kupředu.

Evropská strategie je ovšem zásadně odlišná. Federální rezervní systém tiskl peníze a nakupoval hotovost. Evropská centrální banka bude také tisknout peníze, ale nákupy budou provádět jednotlivé národní banky všech zemí eurozóny, přičemž budou smět kupovat pouze dluhy svých vlastních vlád. Důvod tohoto rozhodnutí odhaluje mnohé o reálné krizi Evropy, která není ani tak ekonomická (i když má určitě ekonomickou stránku) jako politická a sociální – a v konečných důsledcích kulturní a morální.

Z nejnovějších indiskrecí jasně vyplývá, že Evropská centrální banka provádí kvantitativní uvolňování tímto způsobem proto, že mnohé vlády nejsou schopny splácet své suverénní dluhy. Evropské země nechtějí navzájem krýt deficity jiných zemí, ať přímo nebo převodem ztrát do centrální banky, což by znamenalo, že za ně budou odpovídat všichni členové. Zejména Berlín se nechce dostat do situace, kdy by série platebních neschopností ochromila Evropu jako celek a tudíž i Německo. To je důvod, proč se Německo vzpíralo kvantitativnímu uvolňování nehledě na deprese v jižní Evropě, recese v ostatních zemích a pokles poptávky po německých produktech, který zpomalil jeho tempo růstu. Berlín dal přednost těmto dopadům před rizikem, že bude muset ručit za defolty jiných zemí.

Hlavní jednání o tomto posunu vedli prezident Evropské centrální banky Mario Draghi a německá kancléřka Angela Merkelová. Draghi pochopil, že bez kvantitativního uvolňování by se evropská ekonomika mohla rozdrobit. Merkelová sice odpovídá za osud Německa, nikoli Evropy, ale také potřebuje v Evropě životaschopnou zónu volného obchodu, protože Německo exportuje přes 50 procent svého hrubého domácího produktu. Kvůli klesající poptávce Německo nemůže připustit ztrátu volného přístupu k evropským trhům, nechce ale ručit za dluhy Evropy. Draghi a Merkelová se dohodli na kompromisu, podle něhož ústřední banka natiskne peníze a dá je národním bankám za podmínek, které ještě bude třeba upřesnit – a dál už bude každý jednat sám za sebe.

Evropská centrální banka vytváří mechanismus pro stimulaci evropské ekonomiky, za stimulaci ale budou odpovídat členské státy eurozóny – a nést také důsledky neúspěchu. Je to jako kdyby americký Federální rezervní systém měl tisknout peníze a dát z nich něco každému státu tak, aby New York mohl koupit svůj vlastní dluh a nebyl ohrožován ledabylým hospodařením Kalifornie. Podivnost tohoto plánu je dána podivností celého evropského experimentu. Kalifornie a New York sdílejí společný osud jako součást Spojených států. Německo a Řecko jsou součástí Evropské unie, ale nesdílejí a nebudou sdílet společný osud ZDE. Jestliže jej nesdílejí, jaký je pak vlastně smysl Evropské unie? Nikdy to nemělo být „sledování štěstí“ („pursuit of happiness“, jak stojí v Deklaraci nezávislosti USA – pozn. překl.), ale namísto toho „mír a blahobyt“. Příslibem není právo sledovat, ale právo mít. To je obrovský rozdíl.

Hymnou Evropské unie je výňatek z Beethovenovy 9. symfonie, v níž se zpívají tyto verše německého básníka Friedricha Schillera:

Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeský tvůj krásy chrám.
Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy zvyk* tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.

(Do češtiny přeložil Pavel Eisner. (*) Poznámka překladatele: V Eisnerově překladu je na tomto místě slovo „čas“, v německém originálu slovo „Mode“ – móda, v anglickém překladu, který cituje Friedman, slovo „custom“ – zvyk. Protože právě slovo „zvyk“ používá Friedman několikrát v následující argumentaci, nahradili jsme jím Eisnerův „čas“.)

Ve své nové knize Flashpoint: The Coming Crisis in Europe jsem napsal, že pro Evropu je charakteristické toto:

„…radost ze sdružení lidí do jediného bratrství překračujícího rozdíly dané pouhým zvykem. Pak přijde radost. Bratrství znamená sdílený osud. Jestliže jediné, co vás váže, je mír a blahobyt, pak se mír a blahobyt nesmí nikdy vytratit. Jestliže někteří zchudnou a jiní zbohatnou, jestliže jedni jdou do války a druzí ne, kde je pak sdílený osud?“

Krize bratrství

Evropská krize není v konečném důsledku ekonomická. Ekonomické problémy mají všichni – rodiny i země. Krizí není válka, která je – tragicky – stejně běžná jako chudoba. Problémem Evropy je její příslib radosti překračující zvyk, radosti vedoucí k bratrství a zrušení války, a také příslib založený na blahobytu, příslib tak obrovský, že nikdo nemůže doufat v jeho věčnost. Nelze zaručit věčný mír ani věčný blahobyt a tudíž radost , jež by překonala zvyk a sdružila lidi v bratrství, je základem z písku.

V kompromisu Evropské centrální banky s Německem vidíme, jak se rozpadá nejen písečný základ, ale také evropské bratrství. V jádru tohoto příslibu se nachází myšlenka, že Německo nebude sdílet osud Řecka ani Francie osud Itálie. Koneckonců jsou to rozdílné země. Jejich zvyky mohou být překonány radostí, která je sdružuje v bratrství, ale pokud tato radost schází, stejně jako mír a blahobyt, nezůstává nic, co by je spojovalo.

Zkouška Americké republiky přišla tehdy, když myšlenka, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a nadáni svým stvořitelem jistými nezadatelnými právy, se střetla s brutalitou otroctví. Před touto revolucí byly Spojené státy rozděleny na součásti tak hluboce svrchované, že mnohé státy chápaly samy sebe jako individuální země nevázané přísliby Deklarace nezávislosti. Myslely si, že mohou svobodně vystoupit z federace, když se jim nelíbí, jak jiné státy morálně interpretují Deklaraci. Pak následovala občanská válka, v níž se bojovalo, jak to vyjádřil Abraham Lincoln, o to, jestli takto vytvořená země dokáže trvale existovat.

Přesně o to jde dnes v Evropské unii. Může se entita založená na zemích s divoce odlišnými zvyky, očekáváními a ekonomikami trvale udržet a sdílet společný osud?

V suchých technických podrobnostech kvantitativního uvolňování Evropa definovala své meze bratrství. Jednou z těchto mezí je blahobyt. Každá země si určuje, jakým směrem se vydá s penězi přidělenými Evropskou centrální bankou, ale podle pravidel jednotlivých států a beztoho, že by kterákoliv z nich byla nucena sdílet osud jiné země. Euro je společná měna, která nemá na líci ničí obraz, protože dějiny zemí eurozóny jsou tak odlišné, že neexistují společní hrdinové. Ve Spojených státech víme, že Washington, Lincoln, Hamilton, Jackson, Grant a Franklin jsou naším společným dědictvím. V Evropě nic takto společného neexistuje a tudíž neexistuje ani žádná transcendence zvyků jednotlivých zemí.

Strategie navrhnutá pro kvantitativní uvolňování je velkým kompromisem a může vyřešit ekonomický problém. Ale Evropa při své první zkoušce, sotva takového řádu jako bylo otroctví v americké občanské válce, selhala v hlubším ohledu: ve zkoušce bratrství, tj. lidí navzájem spojených kulturou přesahující radost.

Někteří lidé řeknou, že vyvozuji příliš mnoho z jednoho užitečného kompromisu – že základní instituce Evropy trvají dál, což nám umožňuje praktické řešení problému. Myslím, že tento argument se míjí se zmíněným hlubším problémem. Evropa nikdy netušila, že přijde takováto krize, protože si myslela, že mír a blahobyt bude trvat. Netrval, protože nemohl. Kvantitativní uvolňování není pouze plodem touhy zbavit se odpovědnosti za blahobyt. V Evropě není žádná jednota co do chápání obav Rumunska nebo Ruska z Ukrajiny. Není žádná skutečná jednota v tom, jak čelit terorismu ve jménu islámu. Není zde prostě vůbec žádná jednota.

Jestliže Evropa dokáže tímto způsobem vymezit společné úsilí o blahobyt a s klidem zvážit odchod jednoho člena bratrství, Řecka, kvůli deliktu, který není v řádu lidských věcí nijak strašný, co potom dokáže zachovat neporušenou jakoukoli instituci Evropy? Jestliže můžete vystoupit z eurozóny nebo z ní být vyloučeni, a jestliže se můžete rozhodnout uzavřít své hranice Slovákům hledajícím práci v Dánsku, pak se možná můžete rozhodnout uzavřít své hranice německým produktům. A jestliže je něco takového možné, jaký pak bude osud Německa odkázaného na svoji schopnost prodávat své zboží kdekoli v Evropě? V konečném důsledku to nejsou jen evropští chudí a slabí, koho osud je na vážkách.

Z Evropy se tak stává ani ne tak morální projekt jako nějaká pohodlná vymoženost, dohoda, něco, co evropské země mohou podle libosti opustit, jestliže bude odchod v jejich zájmu. Když se Jih odtrhnul od Spojených států, lidé na Severu byli ochotni umírat za zachování Unie. Existuje někdo, kdo by dal svůj život za zachování Evropské unie, za znemožnění odtržení a za požadavek trvalého sdílení osudu?

Předpověděl jsem, že v Evropě přijde rozhodující okamžik, ale překvapilo mě, jak rychle se to stalo. Očekávám, že její instituce po nějakou dobu přežijí; očekávám, že si většina lidí bude myslet, že přeháním. Je to možné, ale nemyslím si, že je to tak. Bez ohledu na technické a politické záměry stojící v pozadí rozhodnutí provést kvantitativní uvolňování a bez ohledu na to, jak může být uvolňování samo o sobě obhajitelné, morální poučení zní, že Evropa je v konečných důsledcích kontinent, nikoli idea.

Minulý týden jsem se zabýval otázkou, proč je pro Evropu tak obtížné asimilovat imigranty a proč se uchýlila k multikulturalismu. Odpovědí bylo, že zvyklosti národního státu znemožňují představit si, že někdo narozený mimo tyto jeho zvyklosti se může doopravdy stát součástí jeho bratrství. Tento týden otázka zní, proč Evropská centrální banka nemůže distribuovat peníze, které vytiskne, ale dá je za tímto účelem národním bankám. Odpovědí je, že žádná země nechce nést odpovědnost za dluhy někoho jiného v Evropě. To není nerozumné stanovisko, znemožňuje ale jednotu, zcela jistě takovou jednotu, která dokáže překonat zvyk.

Ve Flashpoints jsem napsal následující:

„Prožíváme nyní zkoušku Evropy. Tak jako všechny lidské instituce prochází Evropa obdobím závažných problémů, v tomto okamžiku převážně ekonomických. Evropská unie byla založena pro „mír a blahobyt“. Jestliže blahobyt zmizí, byť jen v některých zemích, co se stane s mírem?…To je hlavní téma mé knihy. Zčásti je jejím tématem pocit evropské výjimečnosti, myšlenka, že Evropané vyřešili problémy míru a blahobytu, které zbytek světa vyřešit nedokázal.“

Jestliže ale Evropa není výjimečná a má potíže, co bude dál? Dějiny Evropy nám neřeknou nic utěšujícího.

(Tento text byl zveřejněn se souhlasem Stratforu. Anglický originál je ZDE. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.)

0
Vytisknout
4439

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2015