V boji proti terorismu musí být umírnění muslimové našimi spojenci

23. 1. 2015 / Jaroslav Foldyna, Jan Kavan

V posledních dnech jsme byli svědky obrovského vzedmutí vlny solidarity s francouzským satirickým časopisem Charlie Hebdo, jehož redaktoři byli zavražděni trojicí zfanatizovaných islámských radikálů. Zhruba 3,7 milionů lidí pochodovalo po celé Francii v obraně svobody slova a demokracie a proti náboženskému sektářství a nesnášenlivosti. Klobouk dolů před takovýmto klidným, důstojným a nenásilným vyjádřením neochvějného postoje.

Článek, který deník Právo odmítl vydat – což je samozřejmě jejich plné právo, poznamenává Jan Kavan.

Svoboda slova je významná hodnota, kterou je třeba nesmiřitelně bránit. Nemůžeme samozřejmě umožňovat anarchistům její zneužívání a proto je v civilizovaných zemích propojena se zodpovědností, s respektem ke svobodě druhých, k jejich důstojnosti a cítění včetně náboženského. Některá omezení jsou prosazována různými zájmovými skupinami, od zákazu nošení hidžábu ve Francii přes adresné urážky králů, prezidentů či některých předsedů vlád až třeba k propuštění z práce karikaturisty Maurice Sineta, který v roce 2008 napsal pro Charlie Hebdo antisemitský článek. Je třeba rovněž uznat, že některé karikatury zveřejněné v Charlie Hebdo uráží mnohé i velmi umírněné muslimy, například pornografická zobrazení Proroka Mohameda. Takovéto a podobné karikatury mohou být vnímány jako rasistické a mohou přispívat i k islamofobním a anti-imigračním náladám. Nelze je však trestat smrtí.

Znepokojivé jsou reakce těch lidí, kteří odsouzeníhodné vraždy redaktorů zneužívají k rozdmýchávání xenofobních islamofobních vášní. Děje se tak nejen v zemích, kde žijí početné muslimské komunity, ale i u nás, kde podle údajů Českého statistického úřadu žije jen 3 385 muslimů, z nichž naprostá většina se bezproblémově integrovala do české společnosti.

Nebezpečí diskriminace či dokonce násilí proti muslimům měl jistě na mysli předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (ČSSD), když zdůraznil, že „bojujeme s terorismem, ne s islámem.“ Podobně se nedávno vyjádřil i premiér Bohuslav Sobotka. Odpůrci islámu se často odvolávají na apokalyptickou prognózu amerického autora Samuela Huntingdona, který varoval před nadcházejícím střetem civilizací. Pokud by skutečně došlo ke střetu mezi stoupenci dvou největších náboženství, šlo by o nepředstavitelnou katastrofu. Ovšem jen zběžný pohled na aktivity nejzběsilejších islámských radikálů, tedy na bojovníky tzv.Islámského státu, prokazuje, že jejich terčem jsou především muslimové, kteří nesdílí jejich účelovou či chcete-li fundamentalistickou (wahábistickou, salafistickou), interpretaci Koránu. Podle amerických statistik jen loni připravili teroristé o život necelých 13 000 lidí, z nichž asi 80% byli muslimové. Místo střetu civilizací jsme tedy spíše svědky nadcházejícího střetu islámských radikálů s ostatními muslimy a připomeňme si, že jich ve světě žije jeden a půl miliardy. Významný portugalský profesor Boaventura de Sousa Santos, který přednáší na amerických právnických fakultách, nedávno argumentoval, že nejde o střet civilizací neb křesťanské a islámské civilizace mají stejné kořeny, ale o střet s fanaticismem, který je motivován i politickými a ekonomickými zájmy. Profesor Santos připomíná, že mnozí fanatičtí džihádisté Islámského státu, byli ještě nedávno bojovníky za svobodu, když bojovali proti diktátorům Kaddáfímu a Asadovi. Je rovněž známo, že IS obdržel finanční pomoc i od některých států, které jsou našimi spojenci, například ze Saudské Arábie, Kataru, Kuvajtu a Turecka. Je nezpochybnitelným faktem, že naprostá většina obětí islámského fanaticismu jsou umírnění, ne-fanatičtí muslimové.

Bojovníci Islámského státu (IS) pravidelně zveřejňují videa z mnoha poprav nejen šiítů, které vnímají jako zaryté nepřátele, ale i těch sunnitů, kteří ani pod nátlakem nepřistoupili na jejich dogmatickou víru. České sdělovací prostředky, bohužel, nevěnují velkou pozornost těm významným muslimským představitelům, kteří ostře odsuzují „zvěrstva“ IS a jsou jich stovky. Jen loni, například, nejvlivnější sunnitský imám mešity při káhirské univerzitě Al-Azhar Muhammad Ahmad Tayeb odsoudil IS jako „zločince vytvářející pokřivený obraz islámu“ a jako „nepřátelskou uzurpátorskou sektu“, proti níž „muslimové musí bojovat“. Jiný velmi významný sunnitský šejk Dr Ahmad Sulajmán Abú Markúba zdůraznil, že „ukrutnosti a zvěrstva, která jsou páchána ve jménu našeho náboženství míru, spravedlnosti a pravdy“ jsou „zločiny, které očerňují tvář Boží a nikdo, kdo se jich dopouští, nenáleží do společenství muslimů“.

Je pochopitelné, že ještě ostřejší odsudky zaznívají od nejvyšších šiítských představitelů včetně z vládních kruhů Iránu, jehož vojáci i generálové dnes pomáhají irácké armádě v boji proti Islámskému státu, a mnozí tam i umírají.

Federace islámských organizací v Evropě již loni v září vydala prohlášení, k němuž se přidala i Pražská islámská nadace, v němž ostře odsoudila „zvěrstva a násilí páchané extrémistickými ozbrojenými skupinami v Iráku, Sýrii, ale i jinde, proti místním komunitám, proti těm, kteří se liší v politickém či náboženském přesvědčení a proti novinářům, kteří jsou terorizováni a zabíjeni barbarským způsobem“. Federace odsoudila i „pokusy o očerňování islámu a jeho propojení s těmito hrůznými obrazy představující barbarské praktiky extremistických skupin, které porušují islámské učení, a páchání zvěrstva, jak proti muslimům, tak nemuslimům“.

Bylo by nejen ironické, ale i krajně nespravedlivé, kdyby se umírnění muslimové stali terči nejen bojovníků IS, ale i rozhořčených Evropanů včetně Čechů. Terčem našeho hněvu musí být fanatičtí radikálové z Islámského státu, z al-Kajdy či al-Nusra a podobných extremistických skupin. Je smutné, že vedle syrských vládních sil a zatím nepříliš úspěšné irácké armády, proti nim nejdůsledněji bojují bojovníci z řad syrských a iráckých Kurdů, kteří jsou ovšem nedostatečně vyzbrojeni a to jen zastaralými zbraněmi. Proti nim stojí radikálové s moderními americkými zbraněmi, které zabavili při snadném obsazení iráckého Mosulu nebo je získali v Sýrii, kam je Američané poslali ve snaze podpořit syrské rebely v jejich boji proti vládě Bašára al-Asada. České vládě patří dík za poskytnutí munice Kurdům, ale je jasné, že bez významných pozemních posil, nebude možné radikály z IS vojensky porazit. A je samozřejmě nepředstavitelné, že by prezident Obama poslal do regionu americké jednotky krátce poté, co je stáhl, jak slíbil ve svém volebním programu. V nejednotném a nestabilním regionu budou jistě mnohé státy, zvláště sunnitské, mít obavu postavit se na stranu, kterou podporují šiíté z Iránu.

Je samozřejmě možné mávnout rukou a říci si, že problémy v regionu by si měli vyřešit hráči daného regionu, což je samozřejmě pravda. Neměli bychom však přehlížet skutečnost, že v řadě dnes rozvrácených zemí hrála významnou roli Aliance, jíž jsme členy, například v Afghánistánu, Libyi, Sýrii a především v Iráku. V žádném případě netvrdíme, že tato role byla ve všech těchto zemích srovnatelná, stejně jako role České republiky, která se například vůbec nezúčastnila vojenské operace proti Libyi, ale faktory, které ovlivnily destabilizaci Iráku nelze ignorovat. Řada mladých islámských radikálů se snaží ospravedlnit své postoje hněvem vůči násilí, k němuž v daných zemích docházelo a to nejen na bojištích, ale i ve vězení či táborech, jak to popisuje i nedávno vydaná zpráva Kongresu USA o formách mučení. Někdy i významný politik přileje oheň do ohně, jako se to stalo bývalé americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové, která na otázku televizní reportérky Lesley Stahlové, zda je půl milionů iráckých dětí, kteří nepřežili americké sankce, což je více než těch, kteří zahynuli v Hirošimě, přijatelnou cenou, odpověděla: „Myslím si, že je to velmi těžká volba, ale ta cena, myslíme si, že ta cena se vyplatila“.

Současnou situaci nevyřešíme, pokud se pravdivě, a pro mnohé i odvážně, nepodíváme pravdě do očí. Jeden z nás, Jaroslav Foldyna, byl poměrně překvapen, když při diskuzi v televizních Událostech a komentářích, upozornil na skutečnost, že americká invaze tzv.koalice ochotných z března 2003 měla významný podíl na vznik a rozmach Islámského státu, a poslanec KDU-ČSL Ivan Gabal na to reagoval tvrzením, že ISS má kolébku až v situaci v Sýrii a nemá nic společného s politikou USA. Roli USA však dnes už přiznávají i přední američtí novináři a i mnozí významní politici, i když, bohužel, až s "křížkem po funuse" tedy po ukončení svého funkčního období.

Tim Arango, šéf kanceláře New York Times v Bagdádu, jen loni napsal desítky článků, v nichž zdůrazňoval, že „vzestup IS je přímo spojený s americkým dědictvím v Iráku“. Popisoval jednak situaci v amerických věznicích, kde lídři džihádistů přesvědčili a zrekrutovali řadu dnešních lídrů IS včetně Bakra al-Baghdadiho, jednak musel konstatovat, že „vzestup pana Baghdadiho byl neustále podporován aktivitami USA“…invaze, porážka Sadáma Husejna a rozpuštění irácké armády „dala Baghdadimu svobodu a prostor pro rozvoj jeho radikálních postojů“. Spolu s dalším novinářem z New York Timesů (NYT) Ericem Schmittaugem popsal jak se „Baghdadi obklopil bývalými baathistickými vojenskými a zpravodajskými důstojníky z Husejnova režimu, kteří věděli, jak se má bojovat“. Citují i vysokého úředníka Ministerstva zahraničí Bretta McGurka, který upozornil, že „Baghdadi dnes nevelí jen teroristické organizaci, ale celé armádě“.

Novináři z NYT rovněž připomínají, že „Sadám Husejn byl vraždící tyran, který terorizoval velkou část jeho země a byl zodpovědný za válečné zločiny. Ale Irák pod vládou jeho sekulární baathistické strany nebyl onou sektářskou kostnicí, kterou se stal po jeho svržení a popravě“.

Své podpory pro iráckou invazi loni v srpnu zalitoval i bývalý britský ministr zahraničí David Miliband, který tenkrát jako poslanec pro ni hlasoval: „Lituji, že jsem hlasoval pro válku s Irákem, protože jsem se rozhodoval na základě informací o existenci zbraní hromadného ničení, které tam však nebyly“. Ve svém článku „Irácká válka vytvořila ISIS, přiznal David Miliband“, píše Tom Porter, že „David Miliband přiznal, že invaze do Iráku z roku 2003, provedená USA a jejím spojencem Británii, pomohla destabilizovat stát, což vedlo k vzniku a vzestupu militantní skupiny ISIS. "Je jednoznačné, že invaze do Iráku, nebo spíše to, co se stalo následně, je významným faktorem pro porozumění současné situaci v zemi" řekl Miliband britskému Observeru. v zemi“. Bratr současného lídra labouristické strany Edwarda Milibanda a možného příštího britského premiéra, to řekl sice diplomaticky, ale srozumitelně. Cyril Svoboda (KDU-ČSL), tehdejší český ministr zahraničí, se za svou jednoznačnou podporu invaze, kterou obhajoval i v Poslanecké sněmovně, bohužel, dodnes neomluvil.

Dopad invaze do Iráku na vzestup Islámského státu nezpochybňuje dokonce ani bývalý prezident USA George W. Bush, který invazi nařídil a to i poté, co Rada bezpečnosti OSN ji odmítla posvětit svým mandátem. New York Times citují G.W.Bushe, který uznal, že jediné čeho lituje ohledně této invaze je vznik IS: „Lituji, že…násilnická skupina lidí znovu povstala. To je al-Kajda Plus…Musíme je porazit. Doufám, že se nám to podaří“.

Drastický dopad měla invaze i na postavení křesťanů, kterých v době invaze žilo v Iráku zhruba 1,5 miliónů. „Dnes je jich tam méně než 400 000, mnozí z nich na útěku před Islámským státem“, připomínají novináři z NYT a dodávají, že „Křesťanům se vedlo lépe pod Sadámem Husejnem, který je chránil před sektářským násilím. Ze stejného důvodu mnoho křesťanů a další náboženské menšiny tolerují syrský policejní stát Bašára al-Asada….Stovky tisíc křesťanů muselo uprchnout. Do té doby byli chráněnou menšinou v Iráku i v Sýrii…Pád režimu a okupace vytvořily živnou půdu pro džihádisty a náboženské extrémisty“. (Mimochodem, podobný princip, tedy svržení diktátora, kterého nahradil chaos a prostor pro různé radikální islamistické skupiny, lze pozorovat i v Libyi).

Jsme přesvědčeni, že nelze opakovat chyby a pak jen přitakávat. To věci nejen neřeší, ale nesmírně komplikuje. Je třeba zdůraznit, že mezi islámem a terorismem neexistuje žádné rovnítko. Rovnítko patří mezi fundamentální radikální islám a terorismus. Proti teroristům z Islámského státu a podobných radikálních skupin musíme bojovat spolu s umírněnými muslimy celého světa. Tuto nutnost nesmíme zamlžovat předsudky, nesprávnými analýzami, natož chybným politickým rozhodováním.

Jaroslav Foldyna, poslanec (ČSSD)

Jan Kavan, bývalý ministr zahraničí

0
Vytisknout
7158

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2015