1. 6. 2026 / Bohumil Kartous
Může za to zesnulý učitel Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Milan Valach. Vzpomínám si na to, když někdy v roce 2002, vášnivě, jak to uměl jen on, mluvil o tom, že v česku neexistují mainstreamová média, která by se pokoušela zachytit skutečnost bez toho, aniž by vytěsňovala, zdůrazňovala, kritizovala, vyzdvihovala, ostrakizovala či schvalovala podle ideologického rámce s posttotalitní (posttraumatickou) poruchou. Ta se projevovala nápadnou snahou potlačovat zejména vše, co se jevilo jako levicové, případně vše, co bylo možné jako levicové nálepkovat a prohlásit za “komunismus”.
Tehdy mě šablonovitost a nevynucená dogmatičnost dokola se opakujících deníkových komentářů začala otravovat a Valach, otevřený levičák, mi dal vodítko k tomu, kde hledat. Britské listy se významně lišily. Jan Čulík, který už tehdy žil dlouho ve Velké Británii, vytvořil médium, které v prvé řadě poskytovalo českému čtenáři možnost vykročit mimo ten posttraumatický český diskurs omezený jakousi přetrvávající “artrózou” mentality neschopné překračovat omezení daná vlastní problematickou zkušeností. V době na začátku rozvoje české demokracie to byl velmi osvěžující způsob, jak pravidelně opouštět českou komentářovou vesnici.
Jan Čulík nebyl a není jediný mediálně činný člověk, který měl či má dlouhodobou zahraniční zkušenost. Byl však jedním z mála, kteří dokázali zkombinovat intelektuální kapacitu s potřebou neuhýbat před dominantním, vnucujícím se vnímáním reality a bez obav se postavit do opozice vůči převažujícím postojům. Ne oportunisticky, ale proto, že díky možnosti pohledu zvenčí bylo mnohem patrnější, jak omezující v některých ohledech český diskurs je. To ostatně platí dodnes a lze to v posledním období doložit hlavně na tématu dění v Palestině a Izraeli, které česká média - oproti kredibilním západním zdrojům - systematicky ohýbají ve prospěch Izraele a deformují tak český diskurs.
Druhou zásadní výjimečností Britských listů, kterou si také drží dodnes, byla možnost sledovat názorový střet, který se na komentářových stránkách tehdejších médií neodehrával. V době důležitosti jednosměrných médií, kdy Britské listy vznikly, tu byla převážně pravicová mediální scéna, otřepávající Klausova “moudra”, a oproti tomu levicová mediální minorita, která se soustředila na otřepávání konzervativně levicových postojů. V obou případech převládal vysoce restriktivní gate keeping (propustíme jen naše osvědčené autory, u nichž jsme si jisti, že dopředu víme, s jakou banalitou přijdou a jaký postoj budou zastávat) a provinčně laděný agenda setting (o čem budeme psát, o tom rozhodují naše žabomyší pohledy na svět). Britské listy, které Jan Čulík redigoval záměrně ke střetu různých postojů, v obou ohledech český průměr významně překonávaly a vytvořily tak prostor mnohem svobodnější a pestřejší diskuse.
Netvrdím, že se vším, co v Britských listech vychází, souhlasím. Historicky jsem měl vždy problém s demagogiemi Štěpána Kotrby, který se rád pohyboval v zákulisí sociálnědemokratického a komunistického “pantatismu” a který miloval (dodnes to tak asi je) svou roli samozvaného “spin doctora”. Stejně tak v Britských listech vycházeli další autoři, kteří v průběhu minulé dekády ochotně a přičinlivě “přestoupili” do Parlamentních listů a dodriftovali tak konečně tam, kam skutečně patří, tedy do šedé zóny dezinformačně populistického názorového šmejdu. K pocitu štěstí jim stačí čísla a pocit dosahu. I dnes občas skřípu zuby nad některými názory mých kolegů, nicméně i u těch největších bizarností jsem přesvědčen, že vycházejí z autentického přesvědčení autora, nikoliv z potřeby zaujmout publikum tím, že mu nabídnu jeho vlastní postoj zaobalený do nějakého politováníhodného intelektuálního recyklátu. To je v současném, autenticitu postrádajícím názorovém prostředí, plném stále povrchnějších a zištných postojů, cenný unikát, který si Britské listy drží a který jim pomáhá vytvářet sice okrajovou, ale stále živou enklávu pro věrnou část čtenářů a přispěvatelů.
Jan Čulík, kterému vděčím za rozvoj vlastního kritického přístupu k úvahám o důležitých fenoménech naší doby, s oblibou poukazuje na skutečnost, že Britské listy byly od svého počátku vyzdvihovány i zavrhovány příznivci různých názorových proudů, a to podle aktuální politické situace. Pobaveně na tom dokumentuje tendenci české společnosti nahrazovat kritický pohled na skutečnost potřebou přihlásit se k postoji svého kmene, ať už je jakýkoliv. Byť se domnívám, že se v českém prostředí podařilo za posledních 30 let tuto intelektuální “ztuhlost” poněkud rozhýbat (myslím v intelektuálních kruzích), stále se na některých tématech ukazuje, jak málo emancipovaný český diskurs vlastně je a jak hloupé a směšné názorové dominanty z něj čouhají. Ať už je to bizarní a zaslepená potřeba deklarovat “pravicovost” za každou cenu, nebo myšlenková závislost mnoha lidí na různých diskursivních selháních minulosti, jako v případě klimatických změn, nebo smutně politováníhodná potřeba stranit Izraeli i v případě, kdy páchá zjevné zločiny na civilním obyvatelstvu Palestiny.
Britské listy nemají sílu na to změnit provinční diskurs české společnosti. Stále ale velmi dobře slouží těm, kterým tato skutečnost vadí a potřebují se cítit svobodněji a kritičtěji zároveň. Věřím, že tato důležitá služba dává Britských listům naději na dlouhou a užitečnou budoucnost. Jsem vděčný za to, že u toho mohu být. Díky, Honzo. A všechno nejlepší.
Diskuse