Nepláčou a netrpí antické jazyky v českém pravopisu zbytečně?

21. 1. 2015 / Miloš Dokulil

Raději nejdříve pár námětů jakoby jen tak „od lesa“. Antické jazyky nemálo postihlo, když si někteří reformátoři českého pravopisu – v té známé „dobré víře“ – umínili, že např. umažou „h“ ze specifické řecké hlásky „th“, i když měla jak odlišnou grafiku, tak i výslovnost od psaného a vyslovovaného „t“. Takže dnes se běžně vyslovuje i píše třeba „teologie“, ačkoliv v antické řečtině se psalo a vyslovovalo „theos“ (česky „bůh“), nikoli „teos“!

Podobně a možná mnohem delší dobu se kupodivu v českém přepisu řečtiny neujalo rozlišování dlouhých a krátkých samohlásek „o“ nebo „e“. A to vskutku nemálo bezohledně též k tomu, jak se ty hlásky slovně označovaly. Vždyť bylo „ó mega“, tj. „ó velké“, proti „o mikron“, čili vůči „o malému“. Obdobě tomu bylo s „e“ („epsilon“) a „é“ (tedy „éta“). Přitom čeština disponuje už tolik století čárkami, takže ani by nebyly žádné potíže v češtině s jejich korektním přepisem; s délkou tam, kde by byla náležitá. (Mohla by nám v tom závidět určitě třeba angličtina, ale i francouzština nebo španělština, a ovšem i němčina, atd., protože v nich slabičná délka žádným specifickým znakem nedisponuje.)

Přesto třeba filosofové psali a nejednou píšou např. „Platon“, i když náležité by bylo „Platón“ a v češtině to správně přepsat by nebolelo ani třeba před sto lety, ani zrovna tak dnes. Je potom docela zvláštní, když už napíše někdo (možná po nějaké optické, ale asi čistě mechanicky podvědomé infekci) „Platón“, a potom třeba zrovna tak ve stejném textu zároveň uvede nesprávně místo „Aristotelés“ na konci to druhé „e“ jako krátké! (To nemám ze své hlavy. To se takto opravdu děje. I když „zvyk je druhá přirozenost“.) Jenže: když se na nepřesné telefonní číslo nedovoláme (zrovna tak, jako zůstane nedoručen na žádoucího adresáta mail, když jediný znak bude odlišný od náležitého), jak to, že jsme takovými svéráznými „liberály“ zrovna v oblasti přepisu řeckých grafémů do češtiny...?

Kdysi dávno se česky psávalo „filosofie“. Uprostřed složeného slova bylo „s“. I proto, že „sofos“ znamenalo mj. „moudrý“. Bylo tudíž na místě ponechat na začátku druhého slova složeniny hláskový znak „s“. Jinak nemusíme najít a spojovat s významem sousloví jeho vzájemně souvztažné složky. Jenže kdopak za to může? Copak už celé generace nevyslovují „filozofie“? Takže se „jaksi“ dovodilo, že napříště se bude psát „filozofie“. Je pak víc než pozoru hodné, že ani na filosofických fakultách „nebylo námitek“ proti tomuto způsobu psaní, i když tam přece museli být mj. také skoro zpravidla odborníci na tzv. klasické jazyky (tj. katedry či ústavy pro tyto jazyky). Jak to, že „nikomu nevadilo“, že nápis na průčelí typu FILOZOFICKÁ FAKULTA byl (a stále je!) přinejmenším pochybnou inzercí toho, co ta instituce má za poslání? Pravopis či levopis stranou. Řecký výraz „zofos“ znamená totiž svou sémantikou opak „moudrosti“. Takže již řadu desetiletí kupodivu nikomu nevadilo a nevadí, že (nejen v Česku; čo sa týka Slovenskej republiky, neviem...?), aspoň podle názvu, a s přihlédnutím k odpovídající sémantice (k zodpovedajúcej sémantike), přinejmenším na území bývalé ČSFR... máme fakulty „temnoty“. Neboť starořecké „zofos“ znamená přece doslova „mrákotu“ či „temnotu“! (I když taky „západ“; jenže spíše než o „Západ“ geograficko-politický jde tu o ten „západ“, kde zapadá již jasný den... Copak se ještě dá něco s tou inovační „filozofií“ po tolika letech dělat? Jen to, že „my nic, my muzikanti“? Můžeme se kajícně vracet k předreformní praxi? Dokonce s tím tradičním „filosofickým“ klidem? A s filosofií psanou opět s psaným „s“ uprostřed slova a s tomu odpovídajícím jeho významem?! Uměli bychom si přiznat chybu? Na pár jiných hříchů mezi námi upozorňuje článek ZDE.)

0
Vytisknout
4110

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2015