Prevence jako základ moderního sociálního státu

20. 1. 2015 / Milan Mundier

Jistý náměstek jistého primátora, který vykonává působnosti pro oblast sociálně kulturní, se před časem nechal slyšet, že by se rád zaměřil na problematiku drogově závislých osob. Což o to, nápad to je chvályhodný, ale možná by neuškodilo zauvažovat nad tím, zda by nebylo lepší posílit prevenci, aby bylo drogově závislých osob méně. Nejde jen o to, že by to ušetřilo spoustu peněz, ale hlavně by to ušetřilo i nemálo lidských životů. Drogová závislost s sebou totiž často nese i ty nejhorší možné následky.

Prevence jako taková by měla být jedním ze základních pilířů moderního (a fungujícího) sociálního státu. Když problému předejdeme, nemusíme jej pak řešit.

Například? Vraťme se ještě k problematice drogově závislých osob. Nejedna sociologická studie vám potvrdí, že drogové závislosti často propadají mladiství, kteří vyrůstají v nezdravých sociálních poměrech. Jejich rodiče sami trpí nějakou patologickou poruchou, ať už je to gamblerství či alkoholismus. Případně se v jejich rodině vyskytují jevy, jako je domácí násilí či sexuální zneužívání.

Ohroženy však mohou být i dospívající děti z tzv. lepších rodin. Pocit nudy a nedostatek volnočasových aktivit je může mnohdy vehnat do náruče drogového opojení.

Zatímco u zmíněných „lepších“ rodin je to s prevencí složitější, u těch druhých lze mnohému předejít. Nemám teď na mysli pouze zábavně poučné přednášky na základních a středních školách. Mám na mysli terénní sociální práci, přesněji její posílení. Prakticky každé město v naší republice má své tzv. vyloučené lokality. A právě ty by měly být pečlivě hlídány a monitorovány.

Prevenci by ale bylo třeba posílit i v jiných případech. Máme tu nemálo seniorů, kteří žijí osaměle a jejich zdravotní stav jim neumožňuje, aby mohli uspokojit všechny své potřeby. Proto úřady některých městských částí provádějí sociální šetření a zjišťují, kolik takových osob se v příslušné obci vyskytuje.

Jsou tu také duševně nemocní lidé, kteří by potřebovali větší péči. Reforma psychiatrické péče, o kterou se zasloužil bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger je něčím, co bychom měli vítat s otevřenou náručí. Její cíl by se dal shrnout slovy: Méně lidí v psychiatrických léčebnách, více komunitní péče. Jenže jak už jsem jednou zmínil, teď by mělo nastoupit Ministerstvo práce a sociálních věcí a „povolat do akce“ tu nemalou armádu nezaměstnaných sociálních pracovníků a sociálních pedagogů (samozřejmě poté, co budou tito sociální pracovníci a sociální pedagogové důkladně proškoleni). A k čemu? Duševně nemocní jsou mnohdy ohroženi sociálním vyloučením a potřebuji pomoci v procesu resocializace. A jestliže tato resocializace bude úspěšná, sníží se riziko recidivy.

K řadě sociálně patologických jevů může vést také stav chudoby. A v boji s chudobou náš stát zatím také selhává. Často se jízlivě říká: „Jsou u nás ceny jako v Německu. Jen ty platy jsou mnohonásobně nižší.“ Co dodat? Bohužel je to pravda. Jistě, každý by si měl zodpovědně šetřit peníze na horší časy. Ale z čeho si je má šetřit, když si třeba domů nosí jen deset tisíc korun za měsíc? Z čeho mají žít lidé, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní a nikdo je nechce, protože nemají praxi? To si tu praxi mají „vycucat z prstu“, když jim nikdo nedá šanci?

Je to začarovaný kruh. Ale možná by ta situace byla o poznání veselejší, kdyby došlo k posílení prevence, stát by nevyhazoval peníze (neustále se opakující nevýhodné IT zakázky pro ÚP) za zbytečnosti a sociální problematikou se na příslušných místech (ministerstvech, magistrátech etc.) zabývali lidé, kteří ji opravdu rozumí. I toto by se svým způsobem dalo považovat za určitý druh prevence.

0
Vytisknout
2512

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2015