Normalizace vztahů mezi Spojenými státy a Kubou vedle pozitiv přináší i znepokojující otázky

22. 12. 2014 / Daniel Veselý

Když před několika dny prezident Obama oznámil, že hodlá normalizovat vztahy své země s Kubou, po krátké chvíli jsem si začal lámat hlavu, proč tak činí právě teď a proč tak vůbec činí? Jeho mandát vyprší za dva roky, a nemá proto potřebu bazírovat na politických bodech a plnění vágních slibů. Tak proč zrovna nyní a když zároveň víme, že vysoká politická hra není o rozšafných altruismech či solidaritě se strádajícími, ale jen a jen o strategickém kalkulu?

Ochlazení mimořádně horkých vztahů mezi supervelmocí a relativně chudým karibským státem nastalo po intenzivních utajených diplomatických jednáních, která z podnětu Vatikánu a za účasti papeže Františka ZDE trvala 18 měsíců ZDE. Nicméně americká ostrakizace a důsledná izolace ostrovu bří Castrů trvala déle než 50 let, a je nutné podtrhnout, že byla neskutečně nemilosrdná a krutá, o čemž se podrobněji zmíním dále.

Horce diskutovaná liberalizace zdánlivě nezdolných vztahů mezi Washingtonem a Havanou, realizovaná v opětovném navázání diplomatických styků, zahrnuje kupříkladu uvolnění restrikcí okolo volného pohybu Američanů a Kubánců včetně turistiky, limitované fungování amerických finančních institucí na Kubě, investice do telekomunikací a internetových projektů, dále pak kroky k odstranění Kuby se seznamu států podporujících terorismus (sic) nebo v neposlední řadě reciproční výměnu vězňů atd. (Kuba na žádost Obamovy administrativy propustila 53 vězňů). Na svobodu se dostávají také tři ze zbývající pětice kubánských agentů vězněných 15 let na půdě Států po nespravedlivých soudních tahanicích a za nepřístojných podmínek ZDE za jednoho subdovatele pracujícího pro americkou „nevládní“ organizaci USAID zadržovaného od roku 2009 na Kubě ZDE.

Historický krok Obamovy administrativy, který po více než padesáti letech alespoň zčásti naboural neúnosné status quo, proti němuž dlouhé roky na půdě OSN protestuje téměř celý svět včetně klientů Bílého domu v Evropě – vyjma jednoho klíčového státu – Izraele, je vítán. Ale proč k tomuto kroku Obamova administrativa přikročila právě teď?

Spojené státy se dostaly pod mikroskopický pohled mezinárodních institucí včetně Summitu Amerik a OSN kvůli pokračujícímu embargu uvalenému na Kubu. Tento rok dostal Washington opět jasně najevo, že mezinárodní společenství si nepřeje, aby nesmyslnou ekonomickou blokádu proti Kubě nadále udržoval, a toto gesto ve Valném shromáždění OSN učinilo 188 členských států z 193. V podobném poměru se hlasování letos uskutečnilo již po třiadvacáté ZDE. Hovoříme-li o činech či gestech mezinárodního společenství a jeho vůli, hlasování o zrušení ekonomického embarga proti Kubě je jedním z pozitivních příkladů. Zde se Spojené státy, Izrael a několik dalších zemí ocitá v naprosté izolaci na mezinárodní scéně.

Ekonomické embargo uvalené na Kubu má podle studie Amnesty International publikované v roce 2009 ZDE , vyjma dalších negativ, neblahé dopady na programy pod hlavičkou OSN, jejichž snahou je podporovat kubánskou vládu při prosazování ekonomických a sociálních práv. Dále se pak negativně podepisuje i na zdravotnickém systému země.

Přes mnohé radostné, až patetické hlasy Obamova administrativa ekonomickou blokádu karibského ostrova nemíní kompletně ukončit.

Z tiskové zprávy Washingtonu k „tání ledů“ mezi ním a Havanou vyplývá ZDE, že „izolace“ doprovázená „nejlepšími záměry“ Kuby nevedla ke kýženým demokratickým změnám. Ona „izolace“ a „nejlepší záměry“ USA dovést Kubánce k demokracii v realitě představovaly brutální státní terorismus ZDE, jemuž byl tento stát vystaven čtyři dekády a na němž participovaly i kubánské teroristické buňky, které s asistencí CIA „operovaly“ na Floridě. Tato krutá metoda subverze měla obyčejné Kubánce potrestat za to, že chtěli vzít věci do vlastních rukou, a realizovala ve vyhazování lodí, hotelů, skladů, továren a v jednom případě i letadlo ZDE do povětří, ve vraždách (3400 zabitých a 2000 zraněných Kubánců a ZDE) včetně přímé invaze na Kubu v době, kdy v Bílém domě úřadoval prezident Kennedy. Noam Chomsky k Obamově rozhodnutí navázat diplomatické styky píše, že ona teroristická kampaň, již navzdory sterilní historiografii eskalovali bratři Kennedyové, byla jedním z klíčových faktorů, který vedl ke kubánské krizi, kdy se svět ocitl na pokraji nukleárního inferna ZDE.

V tiskové zprávě se také otevřeně píše, že dosavadní politika Spojených států neslouží jejich zájmům ani zájmům Kubánců – dovést Kubu embargem ke „kolapsu“. Není nadto občas pojmenovat věci pravými jmény. Dále se z textu dozvídáme, že prezident Obama instruoval ministra zahraničí, aby vypracoval zprávu o Kubou podporovaném terorismu. V zemi, kde policisté téměř beztrestně střílejí černochy; zemi, která je obviněna z hrozivého mučení podezřelých osob a koneckonců v zemi, jež sama páchá mezinárodní terorismus prostřednictvím bezpilotních letounů, udržujíc tak celé oblasti v nepřetržitém strachu, a jako třešnička na dortu na konec – v zemi, která před více než sto lety provedla na Kubu invazi a proměnila ji ve vlastní kolonii, a vojensky okupuje část jejího území, kde vybudovala neblaze proslulé vězení a mučírnu. Jistěže, kubánský režim je, jak moc dobře víme, represivní, nicméně zločiny proti obyčejných Kubáncům ze strany USA zůstávají mimo jakoukoliv debatu, prostě neexistují. Je ovšem dobré mít je na paměti.

Otazníky se vznášejí nad nadějí a zároveň strachem a pochybnostmi ohledně slíbených investic amerických firem do ekonomiky země. To se blízce dotýká třeba kubánského ropného průmyslu. Podle geologického průzkumu provedeného americkými výzkumníky Kuba doslova leží na 4.6 miliardách barelů ropy ZDE .Nicméně kvůli embargu si Kubánci nemohou opatřit moderní technologii na hloubení vrtů, a proto produkují jen 55 000 barelů denně. To se po uvolnění restrikcí na kubánské hospodářství a „vpádem“ amerických investorů může změnit, avšak nikdo neví, k čímu užitku.

V kostce: Obamova administrativa sice provedla vpravdě „historický“ krok k hmatatelnému uvolnění nepřátelských vztahů s Havanou včetně konkrétních pozitivních opatření, nicméně přetrvávají znepokojující otázky: kdy bude kompletně zrušena ekonomická blokáda, jakým způsobem se na kubánské ekonomice podepíše zvýšený počet zahraničních (i amerických) investic. U mne vyvstává rovněž hypotetická, nicméně palčivá otázka: je možné, aby byla Kuba odškodněna za dekády trvajícího teroru a embarga?

0
Vytisknout
4588

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2014