Reformátoři nebývají šťastní, aneb Gorbačov, Obama a papež František

26. 12. 2014 / Karel Dolejší

Když se v polovině 80. let do čela sovětské komunistické strany z iniciativy KGB dostal Michail Gorbačov, už se stmívalo. "Reformní komunismus" byl bezohledně potlačen ve dvou vlnách - v letech 1956 a 1968 - a v komunistických stranách SSSR i satelitních států už v naprosté většině zůstaly jen "prověřené kádry". Gorbačov napsal slavnou a překotně překládanou knihu, přednášel projevy o "novém myšlení" a "glasnosti", povolil šrouby a podnikl důležité zahraničněpolitické kroky.

Doma ale sovětskou ekonomiku zle postiženou ropnou krizí svými experimenty rozvrátil tak, že jej překonali až "liberálové" 90. let. To za jeho vlády došlo k politickému násilí na Kavkaze a Pobaltí. Za jeho vlády Sověti prohráli válku v Afghánistánu, kterou pravda nerozpoutal. Západ mu rád naslouchal a měl jej v oblibě, doma jej však často nenáviděli. Na reformu sovětského systému, pokud vůbec kdy připadala v úvahu, prostě bylo pozdě a ani Gorbačov nemohl komunismus zachránit.

Dosluhující americký prezident Barack Obama je v podobné situaci. Jde sice o vynikajícího řečníka, i on podnikl důležité zahraničněpolitické iniciativy (i když třeba pražskou smlouvu z roku 2010 považuje dnes Kreml za podvod a kovaní příznivci amerických jestřábů zase za nepřijatelný ústupek Moskvě), ale jeho domácí pokusy o reformu do značné míry vyzněly naprázdno. Musel chtě nechtě pokračovat ve válečnické agendě předchůdců a několikrát se nechal proti původnímu názoru přesvědčit k dalším válkám. Co Obama původně říkal z tribuny bylo úlevné - jakkoliv jeho slova nikdy nemohla mít ani symbolicky váhu těch, která v režimu založeném na cenzuře přednášel Gorbačov - s realizací už to ale bylo podstatně horší. Možná že i pro USA je v určitých ohledech příliš pozdě. Každopádně Obama nestačil a nestačí. Úkol je příliš velký a obtížný.

Navzdory letitému tlaku Vatikánu je katolická církev v Latinské Americe vesměs sociálně citlivější a méně propojená s politickým a ekonomickým establishmentem než na Západě. Totéž v jiné modifikaci platí třeba pro Afriku. Avšak v Evropě postoupila osifikace církevních struktur tak daleko, že si lze jen sotva představit nějakou skutečnou změnu, která by současně neznamenala úplný rozval a akutní krizi. Také současný papež František často a dobře řeční, symbolická váha jeho slov je přibližně někde mezi Gorbačovem a Obamou; co však v praxi dokáže - co vlastně zůstane, až přestane přednášet projevy a odejde - je poněkud jiná otázka.

Možná, že se pak opět ozve otázka, kterou svět dávno zná: "Papež? Kolik má vlastně divizí?"

Návyk spoléhat se na krasomluvu jednotlivých vysoce postavených osob, která jednotlivcům v daný okamžik umožňuje ztotožnit se s řečníkem, leč to je také vše, se zpravidla nakonec nevyplácí.

0
Vytisknout
2993

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2014