Neviditelná výročí Aneb první americká invaze po pádu Berlínské zdi

26. 12. 2014 / Daniel Veselý

S pádem Berlínské zdi a kolapsem Sovětského svazu vešel svět do éry, kdy se Spojené státy staly nikým neomezovanými vládci světa. Oslava toužebného „konce dějin“ na sebe nenechala dlouho čekat, bylo třeba světu předvést, kdo je tu pánem. Jak jinak než osvědčenou metodou, tedy vojenskou intervencí proti akutně nebezpečnému tyranovi, díky jehož odstranění se svět opět stane místem pro šťastný život. Americká invaze do Panamy, jejíž 25. výročí se v západních análech zhusta opomíjí, podle některých pozorovatelů představovala generálku na další intervence, včetně těch uskutečněných ve jménu americké války proti terorismu.

Je všeobecně známo, co se před čtvrt stoletím událo na náměstí Nebeského míru v čínském Pekingu, přestože jen málokdo z nás ví, k čemu téhož roku došlo v malé, avšak strategicky významné latinskoamerické zemi – v Panamě. Obě tragédie, na první pohled zdánlivě nesourodé, nicméně vykazují pár obdobných rysů.

Většina z nás má patrně v paměti vyrytý ikonický záběr muže srdnatě čelícího postupujícím čínským tankům. Ano, takto se vyvářejí známé dějiny. Masové protesty, jež iniciovala tryzna za populárního reformátora a sesazeného generálního tajemníka Komunistické strany Číny Hu Yaobanga, proti praktikám totalitárního čínského zřízení (korupce, inflace atd.) doprovázela hladovka studentů a sedm týdnů trvající okupace náměstí Nebeského klidu ZDE .

Demonstrace, které se na jaře roku 1989 konaly celkem ve 400 čínských městech, čínské bezpečnostní složky utopily v krvi nejen na náměstí Nebeského klidu, ale i na jiných místech. Zatímco čínské orgány oznámily, že o život přišlo 200 až 300 lidí, odhady Amnesty International hovoří až o jedné tisícovce obětí ZDE. Původní údaje o 2600 zmasakrovaných jen během 4. června uvedené čínským Červeným křížem a otištěné v časopise Time byly později odvolány, nicméně v západním kruzích zůstávají nadále často nezpochybňované. Jistěže, zločiny těch druhých je třeba nafukovat, ale naše je zapotřebí přinejmenším bagatelizovat, ideálně ignorovat nebo rovnou popřít.

Dne 20. prosince 1989, jen několik týdnů po pádu Berlínské zdi, zahájil americký prezident George Bush Sr. invazi do Panamy s názvem Just Cause ZDE.Prezident Bush za neskrývaného entuziasmu americké politické, mediální a intelektuální scény do Panamy poslal desítky tisíc vojáků, stovky letounů a helikoptér, aby polapil panamského diktátora Manuela Noriegu oficiálně kvůli tomu, že byl namočen do pašování drog. Noriega se před invazními jednotkami ukrýval, ale 3. ledna 1990 byl dopaden a převezen do USA, kde byl posléze postaven před soud a o dva roky později odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 40 let. Většina amerických vojáků se po dosažení vytčeného cíle operace Just Cause vrátila zpátky do Států. Tato invaze byla, co se taktických cílů týče, jednou z nejúspěšnějších amerických operací v historii USA.

Vietnamský syndrom byl náhle ten tam, svět dostal pádnou lekci demokracie; otevřela se ideologická průrva pro další americké vývozy „demokratických hodnot a morálky“, počínaje válkou v Zálivu a pokračuje „humanitární intervencí“ v Somálsku, vojenským angažmá Pentagonu na Balkáně završeným svrháváním „bomb, jež měly výlučně humanitární charakter“ na Kosovo – a konče invazemi do Afghánistánu, Iráku a Libye.

Během bojů v Panamě přišlo o život 20 amerických vojáků a 300 až 500 panamských ozbrojenců ZDE. Washington odhadl, že ztráty na životech panamských civilistů jdou jen do pár stovek. Zde se architekti nového světového řádu uchýlili k hrubému zkreslení podobně jako jejich pekingští protějškové v případě masakru na náměstí Nebeského klidu, a to nikoliv poprvé ani naposled (ačkoliv interní memorandum americké armády informuje o tisícovce usmrcených Panamců ZDE).

Zástupci lokálních humanitárních organizací ale uvedli, že počet civilních obětí v důsledku amerického vpádu se pohybuje v řádech tisíců ZDE. Na základě poznatků místních organizací a bývalého generálního prokurátora Spojených států Ramseyho Clarka mohla americká vojska usmrtit 2000 až 4000 Panamců – tedy minimálně dvojnásobek obětí z náměstí Nebeského klidu ZDE.

Během invaze americké bitevní vrtulníky Cobra a Apache nemilosrdně útočily na hustě obydlenou chudinskou čtvrť El Chorrillo, kde se měl údajně ukrývat Noriega, nehledě na civilní populaci. Někteří z místních obyvatel El Chorrillo po americkém bombardování popsali jako “Guernicu”, či dokonce “malou Hirošimu” ZDE. Desítky tisíc lidí musely opustit své domovy, které byly systematicky destruovány americkým letectvem. Poté, co byla zkáza dokonána, buldozery odkryly masové hroby plné bezvládných těl. Tito nešťastníci zde slovy matky jedné z obětí byli pohřbeni jako psi.

Operace Just Cause nebyla schválena OSN ani Organizací amerických států (OAS), a byla proto nelegální. V Bílém domě ale bylo jasno – šlo o první vojenskou operaci po skončení studené války, kterou Washington opentlil slovy o nastolování demokracie. Půda tak byla připravena pro další americká vojenská dobrodružství různě po světě.

Již méně se ale hovořilo o tom, že Manuel Noriega byl jedním z mnoha amerických satrapů, a to od 50. let až do druhé poloviny 80. let, který byl na výplatní pásce CIA ZDE. Je tudíž jasné, že ze strany vítěze studené války a planetárního hegemona o žádné nastolování demokracie nešlo. Vyšlo totiž najevo, že panamský místodržící hrál na obě strany; posílal citlivé zpravodajské informace o americké politice do Havany a hrál si bez dovolení na svém písečku ZDE.

To samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy. Spojené státy vedle toho, že se zbavily neposlušného vazala, utužily kontrolu nad strategicky důležitým Panamským průplavem, o což se ostatně s vehemencí snažily po celé dekády, jak detailně ukazuje snímek s názvem The Panama Deception ZDE .

Osobně mi přijde otřesný fakt, že tento zločin zůstal za prvé nepotrestán, obdobně jako zmíněný masakr v Pekingu, a za druhé, že skončil v orwellovské jámě zapomnění.

0
Vytisknout
7629

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2014