Vánoční událost a Vánoce bez události

24. 12. 2014 / Boris Cvek

Dnes, den před Štědrým dnem, jsem při toulkách lesní samotou mezi starými duby jen tak chvíli usedl na kořen jednoho z nich, abych se náhodou dočkal zázračné chvíle. Chodím do lesní samoty na procházky již více než 25 let a jen občas, výjimečně se mi podaří potkat se jaksi opravdu „tváří v tvář“ se zdejšími obyvateli – vždy když to čekám nejméně. Dnes si na větev kousek ode mne sedl datel a volal široko daleko po okolí. Vlastně jsem tak detailně a dlouho a při volání viděl datla poprvé v životě (slyšel jsem ho samozřejmě často, ba dávno předtím, než jsem věděl, že jde o volání datla).

Nehýbal jsem se a žasnul. Přemýšlel jsem nad tím, že událost se nedá naplánovat ani nějak napodobit, že nepřipravenému, který ji nečeká, zmizí v balastu všednosti. Že událost nemá na sobě nějaké ozdoby, nějaké kalendářní svátečno, které musí nastat a udát se podle našich představ. Že naopak je porušením zaběhlého chodu věcí, že si ji připomínáme jako událost, protože byla jiná, výjimečná. To, že těhotnou Marii lidé odmítli vzít pod své přístřeší, že Bůh se vtělil v chlévě, to je přesně v souladu s tím, že vánoční oslavy jsou především oslavami pro oslavy bez vzpomínky na událost, která by je přece usvědčovala z prázdnoty. Nakonec zůstávají jen orgie konzumu, povinnost čehosi výjimečného, před níž bezradně stojí prázdno bez události.

Křesťanské Vánoce ale nespočívají jen ve vzpomínání na událost vtělení Boha v Betlémě, i když vzpomínání je oproti oslavě to primární a oslava se vztahuje k něčemu zásadnímu, není to jen oslava pro oslavu. To podstatnější než vzpomínání je víra v to, že ta událost trvá, tedy že jsme i dnes součástí jejího jedinečného příběhu. Trvá v tom, že v jejím rámci mohou drobné a nenápadné věci, věci mimo zájem shonu a oslav, být ty nejdůležitější v životě.

Někdy se mi zdá, že v mnoha rodinách je vánoční shon vlastně jakousi obranou před tím, že teď by měli být všichni spolu a naslouchat si. Všechno to uklízení, nakupování, úsměvy a pohoda mají přehlušit tíseň z toho, že si není co říci, co sdílet, co slavit, neboť aby něco takového mohlo být, muselo by to být založeno na celoroční připravenosti a otevřenosti událostem, které mění život jednotlivých členů rodiny.

Děje našich životů pak zůstávají jako něco vnějšího, jako mechanické soukolí bez hloubky prožitků a schopnosti s nimi zacházet. A podle toho, co prožíváme, podle toho také jednáme, vždyť např. z frustrace vznikají ty nejhorší činy, nejhorší nenávisti a zatemnění mysli. Člověk není soudcem a tvůrcem věcí, aby mohl říci, nakolik a v jakém smyslu je evangelní příběh o narození Boha pravdivý, může ale vzít vážně jeho zvěst o tom, že nejdůležitější věci na světě jsou ty, které se dějí bez oslav, neplánovaně, bez pozornosti a bez zásluh – v opuštěném chlévě, v bídě a v zimě. Frustrace často vzniká z toho, že tu opuštěnost, bídu a zimu si nechceme v sobě a ve svých blízkých přiznat. Všichni se přece máme dobře. Jako bychom nebyli bytosti zraněné a potřebující, jako by se Bůh v Betlémě nestal tím nejzranitelnějším a nejpotřebnějším, aby nás spasil.

0
Vytisknout
3644

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2014