Hlava české katolické církve vypadá vedle Klause jako pokrokář. Osobní problém?

Klausovy protimluvy a ultrakonzervativní fantasmata

6. 1. 2015 / Boris Cvek

Na Nový rok si primas české katolické církve, kardinál Duka, pozval k rozhovoru bývalého prezidenta Klause v rámci pořadu České televize Společný výslech. Tento rozhovor je opravdu pozoruhodný z více důvodů. Tak třeba Klaus tvrdí, že není možné srovnávat naši společnost před 25 lety a dnes. Zároveň ale zdůrazňuje, že transformace byla úspěšná, že „není sporu“ o tom, že dnes je to daleko lepší, svobodnější než tehdy. Ale to už přece srovnává. Ostatně pokud není možné srovnávat, nemá ideál polistopadové změny od sovětského modelu k západnímu modelu žádný smysl.

Podle Klause je třeba srovnávat naše tehdejší očekávání a současnou realitu. To je ale zcela banální věc, že očekávání pokulhávají vždy za realitou. Abychom mohli zkoumat, co jsme dosáhli, co jsme mohli dosáhnout, musíme zkoumat hlavně tu realitu těch posledních 25 let. A v té hrál Klaus naprosto klíčovou roli.

Jenže po pár otřepaných moralistických frázích obou pánů o tom, že svoboda vyžaduje odpovědnost, otec kuponové privatizace a opoziční smlouvy uhýbá před vlastní odpovědností a tvrdí (stopáž 7:50), že „všech těch deset milionů lidí tady u nás jsou de facto tvůrci toho, co tady u nás vzniklo“. Podobně Dušan Tříska (vedle Václava Klause a Tomáše Ježka třetí hlavní architekt kuponové privatizace) tvrdí v rozhovoru z 3. ledna pro Peníze.cz, že Viktor Kožený v Česku nikoho neokradl. Klausův i Třískův postoj mi připomíná postoje bývalých vysokých funkcionářů komunistického režimu, kteří se snažili vytvořit jakousi paralelní realitu, v níž tak či onak byli vlastně bez viny (buď se žádné zločiny nestaly, nebo za ně nikdo nenesl konkrétní odpovědnost). Bývalý klíčový politik ODS Jan Stráský, poslední premiér Československa, vidí situaci dost jinak než Klaus a Tříska.

V dalším průběhu rozhovoru dochází k paradoxní situaci, kdy Klaus, který nikdy nebyl politickým ani ideovým představitelem ultrakonzervativního katolicismu, tlačí kardinála Duku k homofobním postojům, které z katolického mainstreamu v západní Evropě mizí (připomeňme třeba případ, kdy se Dukův protějšek v rakouské katolické církvi postavil za homosexuála, žijícího v partnerství s mužem, aby mohl zůstat členem farní rady i proti vůli svého faráře).

Podle Klause je chybou mluvit o krizi společnosti nebo o novém světě, takže Duka se svou křesťanskou výbavou zlomových dějinných událostí a vzniku nových světů, které se prostě nemůže vzdát, vypadá oproti Klausovi jako pokrokář a člověk naděje. Klaus naopak je posedlý homosexualitou, nevadí mu současná debata katolické církve o tom, jak se postavit k rozvedeným lidem, vadí mu „krize rodiny“, která je podle něj reálná, jako nástup možnosti uznání homosexuálních sňatků. Podle něj jsou lidé, kteří prosazují homosexuální sňatky, „vandalové“.

Přitom skutečně obrovské změny v pojetí rodiny proběhly teprve nedávno s povolením rozvodů, s emancipací žen, se zavedením práv dětí. „Tradiční rodina“ od starého Říma do 19. století je rodina, kde děti a žena jsou de facto majetkem muže a manželství je obchodní smlouva. V okamžiku, kdy se prosadil model manželství jako svazku dvou rovnocenných osob, které se milují, muselo dojít k všem těm změnám, včetně zavedení homosexuálních sňatků.

Chápu, že někdo, kdo má celkový obraz světa takový, že lidé za různé hříchy, jako je třeba předmanželský sex, potrat nebo používání antikoncepce, skončí v pekle, může být naprosto vyhraněný i v oblasti názoru na homosexualitu. U Klause jde ale spíše o nějaký osobní problém. On nikdy nevyjadřoval komplexní hodnoty ultrakatolíků, neprosazoval kriminalizaci potratů nebo zákaz rozvodů.

V každém případě je groteskní sledovat, jak stárnoucí ikona české ekonomické transformace, jeden z hlavních představitelů našeho politického života, popírá věcné, sekulární hledisko, popírá hodnoty masarykovské osvěty a civilizačního pokroku směřující proti tradičním společenským hodnotám katolické církve (Masaryk dokonce chápal „světovou revoluci“ jako vítězství pokrokářské demokracie nad tmářskou teokracií) a dokonce ve srovnání s primasem této katolické církve působí jako středověký tmář.

0
Vytisknout
6446

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2015