Stiglitz o tom, v čem se Piketty mýlí

5. 1. 2015 / Karel Dolejší

Kniha francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Le Capital au XXIe siècle (Kapitál v 21. století) se patrně stane ekonomickým bestsellerem desetiletí. Hlavní teze, že pokud je zisk z kapitálu vyšší než míra ekonomického růstu, dochází ke zvyšování příjmové nerovnosti a hromadění bohatství v rukou úzké skupiny nejbohatších, je nicméně široce kritizována. Nejnověji se ke kritikům připojil také nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz.

Již Acemoglu a Robinson ZDE (pdf) ve studii publikované vloni v srpnu na příkladech Švédska a Jihoafrické republiky názorně předvedli, že Pikettyho teze neplatí. Neexistuje nějaká jednoduchá obecně platná závislost mezi mírou zisku z kapitálu a mírou ekonomického růstu. Daleko více záleží na institucionálním prostředí než na míře růstu.

Avšak co je ještě podstatnější, autoři nazvali svou studii The Rise and Fall of General Laws of Capitalism (Vzestup a pád obecných zákonů kapitalismu) a jejich argumentace proti Pikettymu je teoreticky podstatně šířeji založena a podstatně přesněji reflektuje vlastní výchozí předpoklady než sama objemná Pikettyho práce.

Acemoglu a Robinson především upozorňují, že Piketty v zásadě ignoruje existující teoretické modely, přičemž i ty nejjednodušší ukazují, že věci nejsou tak jednoduché, jak tvrdí. Za prvé není nutně pravda, že míra zisku z kapitálu (r) je vyšší než míra ekonomického růstu (g). A za druhé elasticita substituce mezi prací a kapitálem není taková, aby odsud bylo možno činit jednoduchý závěr, že zisk z kapitálu se bude nadále zvyšovat a zisk z práce klesat, jak tvrdí Piketty. Kromě toho autoři ukazují, že i relativně malá sociální mobilita mezi třídami může zabránit tomu, aby podíl zisků z kapitálu rostl bez omezení.

Tyto námitky je vhodné zasadit do kontextu obecnější kritiky Pikettyho modelu, která už zazněla z několika různých stran. Tento model totiž jakožto ekonomický model neuvádí žádné ekonomické důvody pro to, proč je růst příjmové nerovnosti špatný. Autor jen nereflektovaně předpokládá, že nerovnost je špatná sama o sobě. Někdo by ovšem mohl argumentovat, že se jedná pouze o relativní nerovnost, že během tří set let zkoumaných Pikettym se sice možná opravdu soustavně zvyšovala příjmová nerovnost mezi kapitálem a prací, ale v absolutních termínech přesto i příjmy z práce po většinu času rostly. Proč tedy automaticky předpokládat, že je rostoucí nerovnost špatná? (Stiglitz ukazuje, že nerovná distribuce příjmů podvazuje efektivní poptávku.)

Acemoglu a Robinson dále namítají, že Piketty hovoří o obecných zákonech kapitalismu, v jeho knize však není předloženo žádné statistické zkoumání takových zákonů. Po II. světové válce přes značnou míru ekonomického růstu zisk z kapitálu rostl ještě rychleji, avšak nerovnost se snižovala.

Nakonec Acemoglu a Robinson konstatují, že je třeba zkoumat zpětnou vazbu mezi nerovností a ekonomikou. (To dělá Stiglitz, ale Piketty nikoliv.) Pokud příjmová nerovnost roste, mění se politické tlaky i vývoj a šíření technologie, stejně jako relativní využití kapitálu a práce, atd. Tato dynamika je důležitější než nějaké hypotetické obecné zákony. Švédsko a Jihoafrická republika vykazují ve 20. století velmi podobné vzorce: Na počátku velmi vysokou příjmovou nerovnost, která kolem poloviny století klesla a později opět narostla. Jenže důvody jsou v obou případech úplně jiné. Ve Švédsku aktivity odborů vedly ke vzniku nové politické rovnováhy a rozvoji sociálního státu, který je v závěru 20. století opět oslabován. V jihoafrickém případě byli chudí bílí příznivci apartheidu příčinou statisticky nízké příjmové nerovnosti až do roku 1994. Pikettyovská korelace tedy nic nedokazuje, je třeba zkoumat podrobně dynamiku změn v každém konkrétním případě.

Joseph Stiglitz v rozhovoru pro Salon ZDE poukazuje na další Pikettyho omyly, a to zejména s ohledem na svou nejnovější studii New Theoretical Perspectives on the Distribution of Income and Wealth Among Individuals (Nové teoretické perspektivy ohledně distribuce příjmů a bohatství mezi jednotlivci).

Podle Stiglitze čtenáři Pikettyho získávají dojem, že akumulace bohatství v podobě úspor je zodpovědná za nárůst nerovnosti a že existuje jednoduché spojení mezi ekonomickým růstem, akumulací kapitálu a příjmovou nerovností. Jeho studie však ukazuje, že nárůst příjmových nerovností nelze vysvětlovat tímto způsobem. Velkou část aktuálního růstu bohatství totiž reprezentuje nárůst ceny půdy ve městech. Dochází tedy k nárůstu bohatství bez toho, aby rostl kapitál (ten pouze zdražuje).

Lze si to snadno představit na příkladu, který je českému čtenáři blízký. Řekněme že nějaký obyvatel Prahy v roce 1970 zakoupil za relativně nízkou tehdejší cenu v řádu desítek tisíc korun byt v centru města. Dnes je díky tomuto bytu papírovým milionářem, třebaže jinak nikterak bohat není a kdyby o svůj byt nějakým způsobem přišel, mohl by také skončit na ulici. Může si sice vzít na byt půjčku nebo hypotéku, bylo by to však riskantní a nechoval by se zcela rozumně, kdyby postupoval tímto způsobem. Každopádně nemůže své bohatství v podobě ceny bytu neproblematicky proměnit v kapitál, jenž by se dal investovat a přinášel výnosy, přinejmenším pokud se řekněme nesmíří s tím, že sám půjde bydlet na panelové sídliště na předměstí a vlastní byt pronajme. To by sice zvýšilo jeho příjmy, pokles standardu bydlení však zase působí opačným směrem...

Jestliže podstatným faktorem pro vysvětlení příjmové nerovnosti je cena půdy, je třeba zjistit, proč tato cena roste. To vysvětluje Stiglitz v nedávno publikované knize The Price of Inequality (Cena za nerovnost). Podle něj to z podstatné části souvisí s úvěrovým systémem.

Deregulace úvěrového trhu, tvrdí Stiglitz, nevede k vyšší akumulaci kapitálu, ale k nafukování investičních bublin. Nevznikají nové firmy a nová pracovní místa, ani nový kapitál. Místo toho se nepřiměřeně zvyšuje cena půdy a dalších zdrojů jako budovy, nemovitosti atd. Proto taková opatření jako např. kvantitativní uvolňování nejsou neutrální z hlediska příjmové nerovnosti, ale naopak tuto nerovnost zvyšují, a to dvěma způsoby. Za prvé, úspory směřující do ceny půdy místo do produktivních investic vedou k tomu, že produktivita práce neroste - a proto nerostou ani mzdy. Avšak ještě důležitější podle Stiglitze je, že deregulace umožňuje větší půjčky proti stejné jistině. Ti kdo vlastní např. nemovitost se tak stávají "automaticky" bohatšími (přinejmenším na papíře), avšak ti kdo nevlastní nic pochopitelně z tohoto vývoje ani v nejmenším neprofitují. Především proto se dnes zvyšuje nerovnost, tvrdí Stiglitz. A se ziskem z kapitálu to primárně nesouvisí, souvisí to s deregulací úvěrového trhu a eventuálně s rentou.

Ve studii New Theoretical Perspectives on the Distribution of Income and Wealth Among Individuals předkládá Stiglitz obecnou teorii předávání vlastnictví z generace na generaci a zároveň identifikuje další faktory působící při nárůstu příjmové nerovnosti, jako je například nerovnost v systému vzdělávání.

Stiglitz tvrdí, že samotným zvyšováním daní pro superbohaté, což navrhuje Piketty, nemusí být příliš účinně dosaženo omezení příjmových nerovností. Pokud zdaníte zisky z kapitálu, říká Stiglitz, v delší perspektivě to zvedne úrok a tím zase v důsledku zisky kapitalistů.

Tomu se dá podle něj zabránit tím, že vláda část daňových příjmů sama investuje.

Podle Stiglitze roste míra exploatace práce kapitálem; klesá poměr mzdy vůči produktivitě, roste nepoměr odměn manažerů vůči mzdám zaměstnanců, slábne vyjednávací síla práce i postavení odborů, kapitál je pohyblivější než práce, dochází k asymetrické liberalizaci ve prospěch korporací atd. Přesto se domnívá, že existuje mez pro další exploataci, ale bylo by chybou na ni spoléhat, protože by to znamenalo smířit se s dalším zhoršováním příjmové nerovnosti.

Stiglitz tedy nesleduje recept, který prosazuje Piketty. Ten totiž tvrdí, že aby se přestala zvyšovat příjmová nerovnost, je třeba zvýšit ekonomický růst. To ovšem, jak ukázali Acemoglu a Robinson, nemusí samo o sobě vést k poklesu příjmové nerovnosti. Stiglitz místo toho hovoří o zvyšování minimální mzdy, posilování odborů, zlepšení vzdělání, silnějších protitrustových zákonech, daních z kapitálových výnosů a lepší redistributivní politice.

Stiglitz je nejen přesnější a analytičtější než Piketty, ale také lépe slučitelný s podmínkami, v nichž globální ekonomika dnes funguje. Pokud by totiž jediným lékem na příjmovou nerovnost vedle zdanění kapitálových zisků byl silnější ekonomický růst, znamenalo by to, že sociální požadavky jsou zásadně neslučitelné s ekologickými limity, v jejichž rámci se ekonomický systém musí udržet.

0
Vytisknout
7201

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2015