O dvou pojetích státu a o polistopadovém vývoji

30. 12. 2014 / Boris Cvek

Když jsem jel nedávno autobusem MHD ve svém rodném městě, přemýšlel jsem nad tím, jak je skvělé, že tato veřejná služba, garantovaná městem, existuje. A mimoděk jsem si vzpomněl na dobu asi před dvaceti lety, kdy jsme se tu v okolí snad všichni těšili na to, až bude tato služba zcela v gesci soukromé firmy. Nějak se mi nedařilo dát si tyhle dva pocity dohromady a začal jsem hledat důvod, co se ve mně za tu dobu tak změnilo.

Začal jsem si vybavovat, že tehdy pro nás byl stát moloch, jejž není možné nějak pohnat k zodpovědnosti. Představa, že člověk medializuje nefunkčnost a zkorumpovanost veřejné správy a státního aparátu v době cenzury tisku, že se domůže práva proti mocným v době, kdy ti mocní ovládali přímo policii i justici, byla prostě směšná. Zmocnila se mě přitom skoro závrať, jak je dnes snadné veřejně tlačit na moc, jak se papaláši bojí médií, jak přece jenom – ve srovnání s normalizací – začínají padat hlavy. Není to zdaleka jako na Západě, ale je to radikální změna oproti minulosti.

Tehdy ovšem, na začátku 90. let, soukromník, kterého jsme si představovali jako „jednoho z nás“, pouze schopnějšího jednat ve veřejném zájmu a v zájmu soukromém, kteréžto zájmy se nám v mysli neproblematicky kryly, vypadal mnohem nadějněji než mafiánský stát.

To, co 25 let po změně režimu stále ještě neumíme, je tvarování státu a veřejné sféry podle veřejného zájmu. Jde to naprosto proti tradici minulého režimu, kde se stát stará, kde stát ví a rozhoduje, zatímco občan musí být vděčný. Přitom dnes jsou možnosti veřejnosti donutit stát k tomu, aby fungoval ve veřejném zájmu, mnohem větší, a naopak – proti našim intuicím z prvních let nového režimu – mnohem větší problém je, zkrotit soukromý kapitál, který není zdaleka reprezentovaný „jedním z nás, kdo je jen schopnější“, ale mocnými korporacemi, boháči s obscénními majetky, kteří získali své jmění za podivných okolností, neprůhlednými vazbami na kriminalitu, lihovou a exekuční mafií atd. Prostě ti, kdo kdysi zneužívali stát přes stranickou mafii, která ovládala všechno, přešli po revoluci do soukromého byznysu a stát vytunelovali, okrádali a tunelují a okrádají dále. Místo vazeb na vysoká místa stranického aparátu vládní strany k témuž účelu dnes slouží peníze.

Kdo nás může ochránit? Pouze stát, nikdo jiný. A ten stát, aby fungoval, je třeba budovat nikoli pomocí pouhé „svobody“ nebo „volného trhu“, což jsme si mysleli, že umíme na základě toho, jak jsme dokázali jednat za normalizace jaksi „za zády státu“. Naopak je třeba naučit se používat nástroje, s nimiž tu těch minulých 40 let nebyla hodnotná zkušenost: svobodná média, právní systém, svobodné volby. Svobodný život ve svobodné společnosti není něco automatického, výchozího, je to naopak teprve plod úsilí o veřejný zájem, a tam, kde je toto úsilí slabé, dezorientované nebo se nedaří, tam se ze svobody stává otroctví v mafiánské džungli.

V poslední době kladu stále větší důraz na rozdíl mezi státem, který uzurpuje veřejný zájem a kterého jsme se zbavili (a byl to stát starých monarchií, stát nacistický, stát komunistický, tedy stát, s nímž jsme měli v Evropě staletou zkušenost a který definoval liberální odpor proti etatismu), a státem, který je kontrolovaný veřejným zájmem a slouží mu. Ten druhý stát je pro svobodu nenahraditelný. Svoboda ovšem není v pouhé svobodě slova, svoboda je ve využití svobody slova ve veřejném zájmu. Zbavili jsme se prvního státu a nikdy jsme se pořádně nepustili do vytváření toho druhého státu. Pak se ale nemůžeme divit, že žijeme – ve srovnání s Rakouskem nebo Bavorskem – jako otroci v mafiánské džungli.

0
Vytisknout
3849

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2015