F-35: Další důvod nepřehánět to s euroatlantickou integrací

2. 1. 2015 / Karel Dolejší

Dave Majumdar ZDE informuje o další v řadě "zvláštností" doprovázejících vývoj nového amerického víceúčelového letounu F-35. Stroj je sice vybaven palubním kanónem, ale kvůli neexistenci příslušného softwaru z něj nebude moci střílet přinejmenším do roku 2019. To mu kromě jiného zabrání provádět efektivně mise spojené s podporou operací pozemních vojsk.

Lockheed Martin F-35 je na tom snad o něco lépe než supertajný F-22, teoreticky další letoun "páté generace", ve skutečnosti relikt studené války určený primárně k vybojování vzdušné nadvlády, což se mu z řady důvodů (silná úroveň vyzařování palubních elektronických systémů, malá kapacita pro nesenou výzbroj) vůbec nemusí dařit. F-22, jehož cena se zdatně šplhá k magické hranici půl miliardy dolarů, ovšem USA nebudou příliš exportovat, kdežto s exportem F-35 se počítá ve velkém. A přitom i druhý jmenovaný stroj je zřejmě jednou z nejhorších konstrukcí amerického bojového letounu od dob pověstného F-104 Starfighter přezdívaného "Létající rakev".

F-35 doprovázejí chronické problémy spojené s neustálým překračováním nákladů. Jednotková cena stroje nyní dosahuje v nejlevnější pozemní verzi 185 milionů dolarů, zatímco jeho konkurenti - na papíře o půl či o generaci mladší, ovšem zdaleka ne ve všech ohledech horší - jsou téměř všichni levnější. I francouzský Dasault Rafale čtyřiapůlté generace lze pořídit za 101 milionů, ačkoliv další problém s tímto strojem představují značné provozní náklady. Eurofighter Typhoon vyráběný konsorciem evropských firem ve třetí tranši stojí až 199 milionů dolarů a má vlastní problémy v podobě omezené životnosti některých dílů. Modernizovaný Saab JAS 39 Gripen E lze v současnosti pořídit za 43 milionů dolarů, ačkoliv schopnost tohoto stroje působit na evropském bojišti řekněme za dvě dekády bude navzdory pronikavé modernizaci omezená. Ruský Su-35 lze pořídit za 65 milionů dolarů - jinak řečeno, za cenu jednoho F-35 si Rusko koupí takřka tři stíhačky s lepšími parametry ve vzdušném boji - a i vyvíjený ruský PAK-FA páté generace je stále dvakrát levnější než F-35.

Nejde o nějakou samoúčelnou hru s čísly. Velká část budoucích uživatelů předraženého F-35 nebude disponovat dalším moderním typem určeným k vybojování vzdušné převahy, kdežto samotný F-35 se k tomuto účelu nehodí. Cílem konstruktérů bylo především minimalizovat demaskující příznaky v radarovém a infračerveném spektru, čehož dosáhli za cenu těžkého, neohrabaného stroje s relativně malou kapacitou nesené výzbroje. Pokud by však protivník nasadil jiný typ senzoru, než s jakým se při konstrukci počítalo - například pasívní lokátor - výhody získané konstrukcí typu "stealth" by byly minimalizovány. Zůstal by pak jen letoun těžší, neohrabanější a hůře vyzbrojený než levnější stroje protivníka.

Pokud potenciální protivník dokáže zarušit systémy F-35 navádějící rakety středního dosahu AIM-120 AMRAAM (v konfiguraci pro protizemní útok nese stroj pouze dvě), případně pokud početní převaha protivníkových levnějších strojů bude taková, že nesená kapacita zbraní středního dosahu bude vyčerpána před zničením všech cílů, je americký letoun v podstatě odepsán. Pro manévrový boj se nehodí a k boji na krátkou vzdálenost má pouze dvě střely s IČ navedením - plus palubní kanón, ze kterého ale nebude moci střílet přinejmenším do roku 2019. Do výzbroje námořnictva má být přitom problematický stroj zaveden již letos a letectvo jej začne dostávat napřesrok.

Nedávno se ukázalo, že motory Pratt & Whitney F135 jsou velmi citlivé na teplotu paliva. Tradiční devíza amerických zbraňových systémů, schopnost působit ve všech klimatických pásmech, tak může být ohrožena, nemluvě o tom, že i mimo tropy či subtropy bude takto háklivý stroj příležitostně podávat velmi nevyrovnané výkony.

Zmíněný letoun má přitom nahradit téměř všechny typy taktických bojových letounů, které dnes USA používají. Měl by převzít úkoly, pro nějž se dnes počítá s typy A-10, F-16, F-18 či AV-8B.

Jestliže se stroj vůbec nehodí ke vzdušnému boji na krátkou vzdálenost, nefunkční kanón představuje minimální problém. Jinak je tomu v případě, že F-35 bude plnit protizemní úkoly, zejména tzv. blízkou podporu vlastních jednotek. Zde naopak palubní kanón potřebuje velmi nutně, protože nemůže bombardovat pozice v těsné blízkosti vlastních sil. Stařičký A-10 nese 30 mm kanón GAU-8/A s 1 174 náboji. Nový F-35, jenž ho má nahradit, bude moci až někdy po roce 2019 střílet z 25 mm kanónu GAU-12 se 180 náboji. Nesená zásoba munice postačí pro palbu na cíl v trvání přibližně 4 sekund.

F-35 bude moci s pomocí sady pokročilých senzorů ze středních výšek shazovat "chytrou" munici naváděnou s pomocí systému GPS na cíle, které sám vypátrá. Zda to samo o sobě ospravedlňuje cenu 1,8x vyšší než francouzský protějšek Rafale, který kromě toho dokáže efektivně plnit i stíhací úkoly, je otázka, kterou si budou muset příslušné úřady potenciálních uživatelských zemí zodpovědět samy. F-35 mají nakoupit velká Británie, Itálie, Nizozemsko, Austrálie, Kanada, Dánsko, Norsko, Turecko, Izrael, Singapur, Japonsko a Jižní Korea. O koupi dále uvažují Belgie, Finsko, Řecko, Polsko, Rumunsko, Španělsko, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Tchajwan. Vzhledem ke "kvalitám" letounu to na první pohled může překvapovat. Ovšem materiály zveřejněné WikiLeaks, které se týkají norského tendru, ukazují poměrně jasně, že spojení tvrdého marketingu a politického tlaku místní ambasády znamenalo prakticky vyloučení konkurenčního Gripenu ze soutěže již předem, a že americké úřady disponují velmi sofistikovanými lobbistickými postupy pro prosazení prodeje tohoto problematického zboží.

***

Spojené státy se v oblasti akviziční politiky dosud nevymanily z triumfalismu typického pro období jednostranné americké dominance po roce 1989. Zbraňové systémy jako F-22 nebo F-35 nejsou navrženy pro efektivní výkon konkrétních úkolů s ohledem na reálné konkurenční systémy protivníka, ale jako utopické futuristické konstrukce. Kontrolní mechanismy ministerstva obrany přitom nefungují tak dobře, aby dokázaly srazit cenu, dohlédnout na technické nedostatky a formulovat realistické požadavky ohledně konfliktu s konkurenčními systémy protivníka. Nyní Američanům hrozí, že budou mít nejméně jednu generaci letectvo vybavené předraženými stroji s velmi problematickými užitnými vlastnostmi. A spolu s nimi to může postihnout i celou řadu amerických spojenců. Někteří z nich mají naštěstí ještě jiné relativně moderní stroje evropského původu, ale například Norsko nikoliv.

Spojené státy nevyvíjejí náhradu za celou řadu zastarávajících zbraňových systémů vlastní provenience a role pozemních sil v jejich doktríně bude navíc klesat. Státy, které dosud spoléhaly na nákup americké bojové techniky jako na primární zdroj výzbroje pro vlastní ozbrojené síly, mohou brzy čelit odlišnému typu problémů než ty, které nakupují nepovedenou leteckou techniku - moderní vybavení pro pozemní síly prostě z USA již nepořídí. Modernizační potenciál stařičkých tanků M1 či bojových vozidel pěchoty M2/M3 se brzy vyčerpá a náhrady za ně nejsou k dispozici. Nové vybavení bude třeba nakoupit odjinud. Pokud ne z Evropy, tedy z Ruska nebo Číny...

Spojené státy si s ohledem na nepřítomnost reálného vyzývatele na západní polokouli mohou dovolit dekádu či dvě izolacionistické politiky se slabší armádou, pokud námořnictvo, strategické letectvo a jaderné síly dokážou fungovat, jak mají. V pronikavě odlišné situaci se naproti tomu mohou ocitnout jejich spojenci na různých místech glóbu, kterým žádná varianta "splendid isolation" nehrozí ani na několik málo let. Ti by ovšem udělali velkou chybu, kdyby se dále výlučně spoléhali na americké jednotky a nákup americké bojové techniky.

Kauza problematického bojového letounu F-35 v tomto ohledu reprezentuje pouze špičku ledovce.

0
Vytisknout
5753

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2015