Nový film Petra Nikolaeva podle románu Michala Viewegha Vybíjená:
3. 4. 2015 / Jan Čulík
Do českých kin přišel film Petra Nikolaeva, natočený podle románu Michaela Viewegha Vybíjená. Je zklamáním. Je jen slabým odvarem jednoho z lepších románů Michala Viewegha. Komerční hledisko převážilo. Hlavně aby to byla nezávazná zábava, aby film nikoho neurazil, aby se skoro žádné sdělení nevzpříčilo v komunikačním kanálu. Z dobré knihy Michala Viewegha zůstávají v Nikolaevově filmu jen trosky. Proč zničil český filmový režisér slušnou předlohu a vyzmizíkoval z ní cokoliv závažnějšího?
V roce 2007 jsem publikoval v časopise Česká literatura článek srovnávající dosavadní literární tvorbu Emila Hakla a Michala Viewegha. Toto jsem tam tehdy napsal o Vieweghově románu Vybíjená:
Druhý dech získal Michal Viewegh svým románem Vybíjená (2004). Zřejmě právě v důsledku toho, že překročil čtyřicítku, začal si uvědomovat, že život, s veškerou svou banalitou, náhodností, nevysvětlitelností a iracionalitou, je pomíjivý a dočasný. Vtělil to velmi silně do tohoto svého románu.
Strukturou je Vybíjená variací na Účastníky zájezdu. Skládá se opět ze stručných kapitolek, v nichž se — kunderovsky — střídá několik protagonistů, postupně vyprávějících příběh. Někteří hovoří ich-formou, názory a činy jiných jsou prezentovány v třetí osobě. Román znovu zkoumá osobní vztahy v uzavřené společenské skupině — tentokrát je to třída na střední škole, která maturovala — tak jako Viewegh sám — v roce 1980. Opět je katalyzátorem příběhu i v tom to ohledu autorova osobní zkušenost. Příběhy studentů z jedné třídy jsou vyprávěny od doby dospívání až do doby, kdy je všem jako Vieweghovi samotnému, který se zase stává jednou z postav (představuje se jako „Autor“), už přes čtyřicet.
Zase tak trochu jako Báječná léta pod psa zaznamenává Vybíjená zmatek a tápání z let dospívání a rané dospělosti. Všichni členové skupiny se snaží, často náhodně a neobratně, vytvořit si uspokojivé partnerské vztahy. Podaří se to jen málokomu z nich. Život většiny lidí se propadá do banality a většina postav se musí spokojit s druhořadou existencí. Závažným motivem, prolínajícím celou knihou, je smrt. Ve stínu smrti ztrácí všechno význam. Někteří ze studentů zemřou mladí v důsledku různých nehod, většinou si ale postavy uvědomují nevyhnutelnost stárnutí a svou smrtelnost, když se octnou ve středním věku a onemocní jim a umírají rodiče.
Když jsou protagonisté mladí, existuje sexuální napětí — soutěží se o partnery v lásce. Jenže z dlouhodobé perspektivy je to beze smyslu a ze zpětného pohledu se zdá, že to bylo nesmyslné vždycky.
Stejně jako v Románu pro ženy i zde se spokojují lidé (tentokrát nejen ženy, ale i muži) s druhořadými partnery. Ani úspěch a fyzická krása nezaručují štěstí. Po kráse a po úspěchu touží ti, kteří je nemají — ti, kteří je mají, vědí, že to nemá význam. Partnerské vztahy nemají dlouhého trvání. Nostalgie, smutek, vědomí, že všechno „dobré“ pominulo „tak rychle“ — to jsou hlavní náměty Vybíjené. „Vybíjená“ je pro Viewegha metafora života. Náhle si jeho postavy uvědomují, že na některé věci je už pozdě:
„Musím přiznat, že čtyřicítku skutečně cítím jako určitý zlom,“ promluví opět Tom. „Ze života se náhle stalo cosi časově omezeného. Z nekonečného oceánu, který jsem měl ještě před pár lety před sebou, je najednou rybník. Je třeba zvykat si na představu, že některé věci už při nejlepší vůli nestihneme.“
„Například?“
„Zbohatnout. Vyhrát olympiádu. Dostat Nobelovu cenu. Postavit si srub na Aljašce. Oslavit se synem jeho třicátiny.“
„Žádného syna nemáš.“
„O tom právě mluvím.“
Co máme říkat lidem, kteří umírají? Rozdíl mezi běžnou životní rutinou, světem, kde vládne reklama, design a „značkové“ zboží, a existencialistickou „mezní situací“ si uvědomuje Hujerová, jedna z postav románu, když navštěvuje otce v nemocnici:
Co se dá vyprávět někomu, kdo tu za pár měsíců už nejspíš nebude? Povídejte umírajícímu o problémech s parkováním nebo o nových trendech ve skandinávském nábytku [...]
„Než umřu, musíš sem chodit každej den,“ řekl mi v neděli.
[...] Samozřejmě jsem předstírala, že neumře. [...] To jsem mu měla říct:
Ano, tati, skutečně záhy umřeš. Už brzo přijdeš úplně o všechno: o svoje tělo, o chuť k jídlu, o vzpomínky, o světlo, o teplo, o mě... Proč nás tohle někdo neučí? Proč proboha pořád studujeme integrály, prvoky, anorganické sloučeniny a podobné nesmysly, když pak nic z toho — na rozdíl od umírání — v životě nepotřebujeme?
Když stojíte tváří v tvář smrti, poznává nyní Viewegh, všechno ostatní ztrácí význam. Mladí lidé to nechápou. Nerozumějí, proč by neměli hrát fotbal na hřišti, kde právě zkolaboval a zemřel běžec. Viewegh už není mezi nimi, je na druhé straně řeky:
Chtěli by se jít podívat, ale kdosi jim nařizuje, ať zůstanou, kde jsou. A co se mu stalo? Umřel, dostane se jim podrážděné odpovědi. Chvíle zaraženého ticha. Potom to zamračeně probírají: neměl běhat, když je starej. Může si za to sám. [...] Kdyby nebyl starej, tak by neumřel. [...] A co ten fotbálek? Jdeme na to! [...] Přichází trenér a tiše jim vysvětluje, že hrát teď fotbal se nehodí. [...] Cítí zklamání, téměř zlost. To všechno kvůli tomu starýmu dědkovi. Ježíš, tak ať ho vodnesou a hrajem, ne? zvolá kdosi netrpělivě.
Trenér jim bere míč.
Tolik pár vět o původním Vieweghově románu, který vyšel r. 2004.
Je nesmírně zajímavé, jak silně byl tento původně dost přesvědčivý, autentický román propasírován pro svou filmovou verzi sítem komerce, která z něho odstranila skoro úplně všechna závažnější témata. Nejkomerčnější a nejbulvárnější motivy byly zvýrazněny, motivy, které by vedly k zamyšlení byly z knížky ve filmu odstraněny, takže z nich zbývá jen vzdálená ozvěna či útržky.
Tak zaprvé Vieweghův román je v první řadě o vědomí smrtelnosti a o blížící se smrti, kteroužto skutečnost si jistě začne uvědomovat každý člověk nad čtyřicet, protože najednou už ví, jak dlouhý je život – že to, co uplynulo, bylo do čtyřicítky zatraceně krátké, a že v nejlepším případě, pokud bude mít člověk štěstí, mu zbývá už jen stejné časové období. Toto náhlé uvědomění smrti ve filmu Petra Nikolaeva chybí. Spolužáci v něm na rozdíl od románu neumírají postupně, jediná osoba, která spáchá sebevraždu, je třídní „ošklivka“ Irena Větvičková. Stárnoucí Hujerové i ve filmu zemře otec a když to postava lakonicky oznámí svým spolužákům na třídním srazu pětadvacet let po maturitě (hrdinové filmu maturovali na rozdíl od Viewegha a jeho románu nikoliv v roce 1980, ale v roce 1989), je to jistě součástí nostalgického přemýšlení o tom, jak „jsme vlastně nyní všichni už docela staří“, ale hlouběji to nejde.
Stárnutí je ve filmu nicméně zdůrazněno především fyzickým zjevem oněch údajných pětačtyřicátníků, především trojice mužů, z nichž nejméně dva vypadají tak na šedesát, jeden z nich spíš na sedmdesát, a to zcela zjevně v důsledku zničené šedavé houbovité pokožky v obličeji v důsledku trvalého kouření - kouří ve filmu gymnazisté i pětačtyřicátníci. V českém filmu je kouření nepříznakové - kouří všichni a nic to neznamená, žádný význam to nenese. V českém prostředí stejně jako v českém filmu se kouření považuje za normální.
Dialog o tom, co už vlastně nikdy v životě nestihneme, ve filmu zůstal, také jako součástí nostalgického postoje stárnoucích postav, chybí mu ale ucelený románový kontext.
Silně byly zdůrazněny motivy, o nichž zřejmě tvůrci filmu usoudili, že mají komerční náboj. Tak především jsou gymnazisté, kluci i holky, naprosto posedlí sexem, jako by v životě neexistovalo vůbec nic jiného než pohlavní styk. Všichni gymnazisté jsou také ve třídě naprostými otroky konvenčních ideálů konzumerismu a konzumeristické představy krásy – kdo není podle této představy „krásný“ - týká se to dívek – je to pozoruhodně silným charakteristickým rysem jejich zotročenosti – je ostrakizován a šikanován a musí spáchat sebevraždu.
I když film ztratil významovou ucelenost původního románu Michala Viewegha, nabyl – možná nechtěně – jednoho významu trochu nového. Vlastně ho jde interpretovat jako varování před stereotypizací lidí. Většina postav nepřemýšlivě jedná na základě stereotypního konzumního tlaku jako ovce. Samozřejmě realita dokazuje, že skutečnost je daleko složitější a jednat na základě jednoduchých, skupinově sdílených předsudků, je jednak neférové vůči obětem, a jednak je to úplně mimo. Možná že v tom je určité drobné, aktuální poslání – signál k zamyšlení – v dnešní době, kdy většina lidí také nereaguje na to, co je, na složitost světa, ale stereotypně se jak postavy v tomto filmu chovají jako ovce.
Celkově řečeno – sledujete nostalgický, víceméně přijatelný, poklidný, mírně sentimentální film, při němž se vám šedá hmota mozková skoro vůbec nepohne. Z původního Vieweghova románu zůstává málo.
Diskuse