Velikonoční zamyšlení

Křesťanství je náboženstvím poražených

4. 4. 2015

"Hluboká selhání, selhání našeho žití jsou tím, o čem přemítáme v noci, v okamžicích děsivé upřímnosti k sobě samým, před tím, než vstaneme a oblékneme se k úspěchu."

Odkazujeme se ke křesťanství jako k jednomu z hlavních kořenů naší kultury. Přitom ale obýváme svět, v němž je zásadní křesťanské poselství obráceno naruby, a to dokonce v církvi samotné. Obdivujeme úspěch, opovrhujeme poraženými. Přitom křesťanství není ničím víc než náboženstvím poražených. Poražených, které bychom se měli naučit hledat sami v sobě, abychom zakusili skutečnou lidskost. Zamyšlení nad smyslem křesťanství přinesl u příležitosti velikonočních svátků deník Guardian.

Nebyl víc než mršina zavěšená na kříži, potřísněná vlastní krví a plivanci. Žádní uctívači kolem, kteří by tleskali a zpívali hymny. Dávno odešli. Na samotném konci, paradoxně v okamžiku největšího triumfu, neměl žádných následovníků. 

Těžko se ale pak srovnat s tím, jak vlastně vypadá úspěšná církev. Protože jestli je podstata křesťanského poselství - nejprve smrt, poté vzkříšení - tak existenciálně silná, že jí takřka nikdo nemůže odolat, pak církev, která takové poselství hlásá, je pravděpodobně prázdná. To je také důvod, proč by měl být úspěšný kazatel spíše nenáviděn než oslavován. Neboť zde, jako kdekoliv v křesťanské historii, úspěch a selhání jsou převráceny. Bohatí jsou sklíčení, chudí jásají. Skutečný král je korunován posměchem a trny, ne zlatem a hermelínem.

Křesťanství, je-li chápáno správně, je náboženstvím poražených, "loserů". Loser je nejhorší dětská urážka. Nejen že sami nechceme být losery, nechceme s nimi být dokonce ani spojováni. Pečlivě se jim vyhýbáme, jako kdyby na nás mohlo něco z jejich poraženectví ulpět. Nebo je to spíše tak, že se obáváme, aby nás ostatní mezi losery nepočítali. A protože tajně tušíme, že by to mohla být pravda, o to více ostentativně se jim vyhýbáme a tím spíše se sami sobě vzdalujeme. A tak kohout třikrát zakokrhal (Fráze z evangelia podle Matouše, odkazující k Ježíšovu proroctví, že ho Petr zapře dříve než "kohout zakokrhá" pozn. Boba Kartouse).

Jenže je to pravda. Hluboká selhání, selhání našeho žití jsou tím, o čem přemítáme v noci, v okamžicích děsivé upřímnosti k sobě samým, před tím, než vstaneme a oblékneme se k úspěchu.

Ecce homo, řekl Pilát. Tohle je lidství. Fasáda úspěchu, který vystavujeme světu je vesměs jen zoufalá snaha odvrátit toto vědomí. 

Na začátku půstu je křesťanům připomínáno, že je to nejempatičtější cesta k tomu pochopit, že prach jsi a v prach se obrátíš. Ti, kdo dodržují období půstu, jsou přizvání žít život obnažení, zakoušet lidskost v syrové podobě a bez dobře známých berliček našeho já. Nemá to nic společného s vyhýbáním se čokoládě, jde o to čelit skutečnému lidskému selhání bez pozlátka. Není způsob, jakým by 100 top business lídrů mohlo uznat kříž. Je to život bez reklamy, bez opor úspěchu. Je to život na smlouvu s nula pracovními hodinami, kdy nám může být v jakémkoliv okamžiku oznámeno, že nás netřeba (narážka na britskou praxi, kdy zaměstnavatelé udržují prostřednictvím tzv. zero-hour contracts zaměstnance v nejistotě, jestli budou mít práci, pozn. Boba Kartouse).

Kompletní text v angličtině ZDE

0
Vytisknout
8286

Diskuse

Obsah vydání | 8. 4. 2015