Křižáci versus mučedníci, aneb Nekřesťanské neřešení

3. 4. 2015 / Karel Dolejší

"Nech mi nehovoria, že mám vravieť hlasno, tí čo tichým včera rozbíjali ústa," zpívával Ivan Hoffman, když se ještě pokoušel být statečným folkovým písničkářem. Dnes, coby tisící prvý v řadě šedivých sloupkařů, v textu nazvaném "Křesťanské řešení" tvrdí, že jedině správné je nechat si ústa rozbít a ani se nepokoušet bránit. Z dědictví "verejnosti proti násiliu" se tak stává "veřejnost proti pudu sebezáchovy".

"Problémy dnešního krvácejícího světa mají jednoduché křesťanské řešení. Spočívá v nezabíjení, v lásce k nepříteli, ve smíření s tím, že Kristus se neobětoval za lidi spravedlivé, spořádané a úspěšné, ale za ty poslední, kterých si společnost necení a kterými pohrdá. - Příkaz milovat nepřítele nesouvisí s tím, zda nám nepřítel lásku opětuje. A příkaz nezabít člověka platí, i když tento chce zabít mne. V evangeliu není nic o spravedlivé obraně, nic o spravedlivé odplatě," mohou si přečíst čtenáři Deníku a vyslechnout posluchači Českého rozhlasu.

Zatímco Hoffman před Velikonocemi vysvětluje, že každý správný křesťan je mučedník, ti kdo vás mají za smrtelné nepřátele používají docela jinou interpretaci křesťanství. V ní nehraje žádnou roli Kristus jako pokorný vykupitel posledních, ale jako Christos Pantokrator, všemohoucí vládce. Nejde tu o západní obraz Majestas Domini, Krista na trůnu, zákonodárce, jenž má symbolicky předávat tradici vlády práva apoštolům Petru a Pavlovi, ale o pojetí, které Krista prezentuje jako soudce a zpětně propojuje s chápáním všemohoucího boha v polytheistické amorejské tradici, odkud pak prostupuje až do starozákonní knihy Jób (אל שדי, El Šaddaj, Bůh Ničitel), s pojetím boha žárlivého, nevyzpytatelného - a v neposlední řadě hrozného. Někteří historici uvádějí, že rodokmen zmíněného zobrazení Krista navazuje na tradici zobrazení nejvyššího římského boha Dia (ten, jak známo, byl dokonce ještě mnohem vrtošivější než Jahve) a od něj odvozeného zobrazování císařů.

Každopádně zásadní zlom mezi pojetím Kristovy božské figury v evangeliích a pojetím boha v dobách předchozích se tu zpětně přemazává a stírá. Stejně tak úplně chybí racionální aspekt odkouzlení, podle nejvlivnějších protestantských výkladů údajně základní aspekt západního pojetí křesťanství vůbec (zobrazení předávání vlády v Majestas Domini jako atribut toho, co Max Weber mnohem později popíše jako legální či byrokratické panství, v ostré opozici s panstvím charismatickým, kde otázka následnictví není vůbec řešitelná).

Namísto mučednické tradice se pak v této interpretaci pracuje s výkladem křesťanství coby mentální vzpruhy bojovníka za víru - a války jako způsobu, jak se spojit s "vyšším plánem" a dosáhnout zasvěcení. Ideologové doněckých pravoslavných džihádistů sdílejí na sociálních sítích nikoliv výzvy k pokoji a sebeobětování, ale videa jako toto.

V západní křesťanské tradici od středověku soupeřily dva krajní typy - křižák a mučedník. Křižák má být příslušník vojenského řádu, který údajně bojuje za víru. Západ od dob křižáckých tažení ovšem vynaložil nemalé úsilí na to, aby se od samotné myšlenky vojenského náboženského řádu distancoval, představil ji jako něco minimálně zcela nepatřičného, co popírá skutečné životní hodnoty ve jménu špatně chápaného absolutna.

Žádné podobné vypořádání s "bojem za víru" v ruské pravoslavné tradici neproběhlo.

Ve skutečnosti je otázka vztahu k násilí a státní moci v západním křesťanství řešena již v 5. století u Augustina způsobem, který od té doby nebylo třeba zásadně revidovat. Podle Augustina neexistují skutečně křesťanský vládce nebo křesťanský stát, společenské instance, jež by měly jednoznačnou božskou sankci a představovaly hodnoty v nějakém smyslu absolutní. Stát, ať už jakýkoliv, nemůže sám sloužit spáse, ale pouze umožňuje, aby v jeho rámci věřící hledali a nacházeli cestu k Bohu. Stát je vždy hodnotou pouze relativní - zde je nejkřiklavější rozchod s římskou, ale také byzantskou tradicí. Avšak to že je stát relativní hodnotou ještě neznamená, že by byl bez ceny a nemělo smysl se o něj starat.

Stát podle Augustina má za normálních okolností zajišťovat spravedlivý mír, vyšší účel nemá - a pakliže je takový mír ohrožen, může vést jako poslední možnost spravedlivou válku, ovšem pouze ze spravedlivé příčiny. Spravedlivá válka není pouze válka obranná, ale i taková, která vylučuje u těch kdo ji vedou touhu škodit, krutost msty, nezvladatelnou bestialitu, zuřivost, touhu po nadvládě a další nepřijatelné motivy.

Západní tradice tedy už od Augustina nepovažuje stát za nic posvátného, ale spíše ještě za nutné zlo spojené s existencí lidského společenství. Na tom nemusíme ani my dnes nic měnit; západní státy nejsou ani posvátné, ani dokonalé. Jejich vztah k hodnotám, jimiž se zaštiťují, jako lidská práva (sekularizovaný zbytek výdobytků období bojů za náboženskou svobodu) není vůbec neproblematický a pojetí, podle nějž jen a pouze Západ prosazuje lidská práva, představuje účelové ideologické zneužití.

Ale přestože západní stát není žádnou absolutní hodnotou, není ani bezcenný. V jeho rámci se historicky vyvinulo určité pojetí svobody, určitá životní forma, která poměřována jinými životními formami má svá plus i mínus. A vedle toho, samozřejmě, je tu jako ve všech případech kdy může dojít k násilí otázka ochrany životů příslušníků dané společnosti. Připravenost k obraně relativní hodnoty společenství i lidských životů přitom často znamená, že takové obrany nakonec není třeba, zatímco ti co se nepřipravili nebo a priori odmítli bránit budou napadeni.

Křižák i mučedník ovšem pohrdají pouze relativními hodnotami, chtějí usilovat o víc. Mimo jiné i proto, že jejich sebepojetí skrze všechno to, čeho se v asketickém životě vzdali, požaduje v rámci psychické ekonomie absolutní, nikoliv jen relativní kompenzaci. Pohrdají tělem i "pouhým" životem. Chtějí usilovat o víc.

Ti kdo nedokážou myslet než v absolutních kategoriích, ať už jde o křižáky či mučedníky, jsou kvůli neúctě k životu nebezpeční, každý svým vlastním způsobem. Mučedníci nejčastěji, i když zdaleka ne vždy, nebezpeční pouze sobě, křižáci zpravidla i mnoha ostatním. Pokud se obě skupiny vyjadřují k politice, míchají do ní absolutno, které tam nemá co dělat.

A nejen to. Mučedník Ivan Hoffman, jehož - jak vyplývá z jiných textů autora než z "Křesťanského řešení" - kdosi nezvratně přesvědčil, že agresívní Západ se chystá napadnout Rusko, vychází v tomto směru z předpokladu, pro nějž neexistují vůbec žádné důkazy. Diskutuje ve svých textech chiméry a nabádá čtenáře, aby po vzoru jeho interpretace Kristovy oběti přijali mučednickou roli. Putinovo Rusko ovládané válečnou psychózou je podle něj nepřítel, jemuž se nemáte normálně bránit - samozřejmě bez touhy škodit, mstít se, atd. - ale máte ho naopak milovat bez ohledu na to, že ve státní propagandě tam fungujete jako obraz nejhoršího zla, jaké vůbec na světě existuje.

Jestliže někdo opravdu osobně touží dokázat, že je lepším křesťanem než ti, kdo s obrazy Krista Pantokratora táhnou do války za vybudování impéria na Západě ZDE, má k tomu řadu možností, aniž by musel do svého podniku tahat nevinné bližní. Chce-li se mermomocí nechat zotročit či zabít, stačí dnes odjet do Sýrie, Keni, Nigérie, kde náboženští extrémisté jiného druhu provozují masový teror proti křesťanům. Zabijí nebo i umučí jej s největší radostí a pravděpodobně i na počkání.

Ti kdo cíl milovat nepřátele považují za poněkud nepraktický a spíše by souhlasili s pojetím, že nepříteli je třeba se bránit, ačkoliv ho nemáme nenávidět a snažit se jej zadupat do země, by se možná nehledě k Velikonocům mohli zamyslet nad úplně jinými otázkami, než jim podsouvá Ivan Hoffman.

Řada lidí dnes tvrdí, že politická svoboda je jen prázdné slovo, že nic neznamená, vyjadřovat vlastní názory a kritizovat mocné nemá cenu. Myslíte si totéž? Je svoboda opravdu bezcenná? Je to jen iluze?

Má pro vás demokracie ještě nějaký pozitivní smysl, nebo se raději zabýváte takovými představami jako “národní velikost”, “respektovaný vládce” a podobnými věcmi?

Souhlasíte, že v demokracii – pravda, obtížně a v omezeném měřítku – mohou lidé věci měnit, kdežto v autoritářských systémech jako je ruský slouží participace v politice jen k mobilizaci veřejné podpory vládci? Nebo je to podle vás “úplně stejné”? A jestliže ne, chcete ve veřejném životě něco měnit? Uděláte to?

Diskurs o obraně Západu je a zůstane diskursem o obraně relativních hodnot, nikoliv hodnot absolutních. Pokud tyto relativní hodnoty pro člověka něco znamenají, měl by je v případě ohrožení také přiměřeně bránit. A nenechat si namluvit, že se bránit nesmí, případně že už samotná obrana je jejich popřením.

Proponenti mučednické politiky samozřejmě mají právo v demokratické společnosti, která jim nestojí za obranu, propagovat své pojetí. Nemají však právo pod jakoukoliv záminkou, třeba náboženskou, nebo třeba kvůli absurdnímu tvrzení, že “mír je fundamentální podmínkou uskutečňování západních hodnot” (takže je raději necháme zničit, než bychom je bránili), vnucovat svůj absurdní absolutní nárok jako jediný legitimní.

Skutečná politika s lidskými rozměry je a zůstane politikou v rámci relativních hodnot. A vždy ji bude třeba hájit jak před útoky křižáků, tak před kapitulantstvím mučedníků.

“Největší opravdovostí je obětovat sebe sama, a mučednictví bude největším důkazem mravní opravdovosti. Proto mučedníci u všech národů jsou stále ve veliké vážnosti. Můžeme říci, že společnost posud je organizovaná na smrti. Všechno to, co se zdá založeno krví, nám imponuje, a neposuzujeme, je-li to správné a bylo-li té oběti třeba”, napsal Masaryk v drobném spisku “Jak pracovat“.

Některým by ještě i dnes velmi prospělo, kdyby se konečně dopracovali na pokrokové stanovisko z roku 1898.

0
3748

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2015