Velikonoce 2015

3. 4. 2015 / Boris Cvek

Nezranitelnost, nesmrtelnost, nemožnost být ponížen a ohrožen, do sebe uzavřená lhostejnost věčného Hodináře, který stvořil svět a který už do něj nijak nevstupuje. Tato představa Boha, rozšířená v osvícenství a zvaná deismus, vznikla z důvodu racionální metafyziky, toužící po příčině všech příčin, po architektovi newtonovských zákonů, po inteligentním designu.

Jenže my lidé jsme mnohem spíše produktem slepého přírodního výběru, který mrhá miliardami bytostí a miliardami let, než dojde k bytostem, které si představují nějaký vesmír a nějaké zákony v něm. V tomto přírodním výběru jsou pro nás stejně jako pro zvířata mnohem podstatnější naše emoce, spojené se zranitelností, smrtelností, ponížením a ohrožením, naše bezprostřední okolí a nikoli racionální intuice ze slonovinové věže, transponované do představy věčného Hodináře. Proto jsou náboženství v dějinách lidstva spojena s hodnotami té dané společnosti, se společenskými vztahy, s vyrovnáváním se se smrtí, s bolestí, s nahodilostí lidského osudu.

Ta tendence po něčem věčném jako věčně pravdivém, nehybném, nezranitelném, je ovšem velmi stará, není to výmysl moderního osvícenství – naopak osvícenství je v tomto smyslu archaické. Hodnotám dodává na stabilitě zdání, že jsou stálé, věčné, že jejich božský původce je mimo naši nahodilou konečnost a hází nám záchranný kruh pravdy někde z výše své nesmrtelnosti, neměnnosti, nekonečnosti. Jenže už Hérodotos si všímá rozmanitosti lidských kultur a hodnot. Dnes dokonce víme, že všechny hodnoty a kultury jsou pomíjivé a že pokud zkamení a nereagují na změnu okolí, je to jejich konec. A proč by vůbec ničím nedotčená, do sebe uzavřená věčnost měla jevit nějaký zájem o lidi a jejich hodnoty?

Pokud je Bůh, který má být něčím více než jen zárukou neměnnosti a věčnosti hodnot dané společnosti, ale má to být Bůh reálně, na základě vlastní zkušenosti rozumějící lidem a přinášející nějaký hlubší princip změny a proměny, aby nedošlo ke zkostnatění, nýbrž k zachování vnitřního života, princip otevřené, empatické, zkoumající a pokrokové lásky, musí to být Bůh, který moc dobře ví, co je to smrt, zranitelnost, ponížení a ohrožení, Bůh který nehází na pomoc žádný záchranný kruh z výše své bezpečné nedotčenosti, ale sebe sama, Bůh který je ztělesněním milosrdenství a odpuštění. Jenže milosrdenství a odpuštění nejsou věci, jsou to činy a ztělesnit je může pouze čin.

Příběh Velkého pátku je proto příběh, v němž se biblický Bůh ukazuje jako Bůh, který není ta nezranitelná, věčná bytost, ale jako Bůh, který z lásky vstoupil do dějin, aby svými vlastními činy ukázal, co je to skutečně podstatné v naší realitě, a stal se tak obětí hodnot, které zkameněly ve službě moci. Nepřišel, aby odpustil z trůnu své nedotčenosti, ale aby na konkrétních příkladech ukázal, co je to vlastně milosrdenství a odpuštění, a na kříži, co je to odpuštění svým vlastním mučitelům a vrahům (evangelium podle Lukáše 23, 33-34): „Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.““

Kristův osud na Golgotě (Lebce) je strašný, protože dějiny jsou strašné. Je to opak útěku k božskému jako k něčemu klidnému, povýšenému nad běžnou realitu, je to volání k opuštění říše iluzí a vstupu reality: jsou tu miliony trpících, nezapomeň na ně, nezapomeň na utrpení, na milosrdenství, nepodléhej uklidňujícímu a příjemnému dojmu, že vše je vlastně více méně v pořádku. A víra ve vzkříšení Krista? To je víra v to, že zkamenělé hodnoty, hodnoty osobního prospěchu a společenské hierarchie prohrály, i když dokázaly a stále dokážou mučit a vraždit. Vzkříšený Kristus, který odešel do nebe, není vítězstvím nedotčené věčnosti nad pozemskou realitou, nýbrž pozemské reality nad nedotčenou věčností.

0
Vytisknout
4471

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2015