Nesnažme se dál tvářit, že této hře nerozumíme

2. 4. 2015 / Karel Dolejší

Když Rusko anektovalo Krym, přímluvci Vladimira Putina v České republice tvrdili, že to udělat muselo "kvůli agresívním krokům Západu", a že už nemá vůči nikomu žádné další územní požadavky. Když začala agrese na Donbase, tíž přímluvci tvrdili, že "DNR" a "LNR" jsou vše co Putin chce, že jeho "oprávněné znepokojení" uklidní federalizace Ukrajiny. Později, když se na Donbase začaly množit příznaky faktické anexe v podobě přítomnosti ruských vojsk, vojsk ministerstva vnitra, policejních složek a dalších součástí interního ruského aparátu, jsme se dozvěděli, že mír v Evropě pro tuto generaci zajistí Minsk 2, po němž bezprostředně následoval útok na Debalceve s účastí pravidelných ruských jednotek ZDE ZDE, pod velením ruských generálů ZDE. Není pochyb: Teď se dozvíme, že po avízování částečné či úplné anexe Pobaltí ZDE směřující k rozbití NATO už Putin nebude chtít vůbec nic dalšího. V lidovém podání se takovému postupu říká "salámová taktika". Na appeasery spolehlivě zabírá.

Putinovy cíle jsou od začátku celé strategické partie neměnné: 1) znevěrohodnit NATO a Evropskou unii, 2) vyhodit Američany z Evropy, 3) jako vojensky nejsilnější mocnost na kontinentě zaujmout na něm pozici bezkonkurenčního hegemona.

Putinovi přímluvci, včetně těch, kdo stále zdůrazňují, jak Západ údajně Rusko vůbec nechápe, v každé další fázi agrese jeho skutečné záměry popírají a snaží se udržet pozornost výhradně u posledního požadavku. Někteří jsou nepochybně sami přesvědčeni, že vidí věci správně, a empirický test jejich předchozích "hypotéz" jejich intelektuální svědomí v nejmenším nezatěžuje. Je dost těžké pochopit, jak se tohle člověku podaří, nicméně zdá se, že takových je dost. Jiní veřejnost o záměrech ruského vedení zjevně záměrně klamou, z důvodů, které patrně znají jen oni sami.

Pobaltské státy řadu měsíců upozorňují na zahájení ruské destabilizační kampaně a na to, že jsou další nařadě coby oběť Putinových choutek. Teď proto dostaly nezvratné důkazy, kupodivu opět od Rusů. Mezitím Putinovi přímluvci přesvědčují českou veřejnost, že fenomén mávání americkému konvoji je prý čistě výsledkem imaginárního strachu, který nemá vůbec žádné opodstatnění.

Existují však různé druhy strachu a jsou také v podvratných propagandistických kampaních různě používány. Je strach, který paralyzuje. Ten se teď hodí. Cokoliv co zajistí, že Češi na Putinovou agresí pouze pokrčí rameny, je v pořádku. Jestliže už není možné je přesvědčit, že se ruská agrese Česka ani nepřímo nedotýká, je namístě rozbíjet podporu pro evropské sankce vizemi katastrofy, která prý nevyhnutelně nastane, pokud by Rusko nedejbože zbankrotovalo.

Je však i strach, který mobilizuje. Proti tomu pak Putinovi přímluvci bojují ze všech sil. Tyjátr kolem americké kolony alespoň nepřímo ukázal, že potenciál pro takovou mobilizaci existuje. Proto ti samí, kdo strašili apokalypsou po případném ruském bankrotu, najednou odříkávají, že člověk nemá jednat ze strachu a strach je údajně špatný rádce.

U propagandistů se můžete nadít kdečeho, avšak logickou konzistenci jejich argumentace nikdy nečekejte.

Existují různé situace a různé druhy obav. Je strach přehnaný a bezdůvodný, v situaci, která toho nevyžaduje. Ale existuje také strach, který je projevem pudu sebezáchovy v situacích, jež jsou skutečně nebezpečné. Pokud stojíte na laně nad propastí a někdo vás vehementně přesvědčuje, že vám absolutně nic nehrozí a není důvod k obavám, definuje situaci způsobem, který vás ve svém důsledku může snadno zabít.

Karty jsou rozdány a hra v plném proudu. O osudu Evropské unie a NATO, ale nejen jich, se rozhodne v Pobaltí, s největší pravděpodobností ještě před koncem funkčního období Baracka Obamy. Existuje řada důvodů, proč se taková hra mě nebo komukoliv jinému vůbec nemusí líbit, donekonečna lze lamentovat, že pobaltské státy byly do NATO vůbec přijaty, atd. Nikdo z nás si to dobrovolně nevybral. Ale nelze teď strategický poker s Putinem zastavit a začít hrát podle nějakých jiných pravidel, když právě tato jsou pro ruského prezidenta mimořádně výhodná, jelikož Západ se mimořádně zdráhá přistoupit na logiku vojenského soupeření, byť jen v podobě jakéhosi stínového boxu. Lze si jen po vynesení každé další Putinovy karty znova a znova nalhávat, že tahle byla už úplně poslední a že je správně, když Putin vyhrává.

Nebo lze konečně připustit, že jde o hru velice průhlednou a že v daném žánru existují pravidla, jak ji hrát. Nekvílet a neskučet, nemávat ukazováčky, že zlý Západ začíná velmi pomalu a rozpačitě hrát v Evropě stejnou hru, jakou Kreml hraje již déle než rok. Je to logika vojenské konfrontace v příhraničí a pravděpodobnost velkého konfliktu je zde ve skutečnosti tím větší, čím silnější je Putinův dojem, že celý Západ je jen hejno vyděšených slepic, na které vždy stačí zadupat. Protože s rostoucím sebevědomím roste také riziko, že se ruský prezident ve svých plánech na obsazení dalších teritorií krutě přepočítá a neodhadne skutečné následky.

Pobaltským státům je teď třeba pomáhat ze všech sil a nedovolit, aby i zde Kreml dosáhl svého.

0
Vytisknout
6470

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2015