Velikonoce – tradice spíše jen pondělních pomlázek?

3. 4. 2015 / Miloš Dokulil

Také pár námětů k Velkému Pátku (jako státnímu svátku?)

Podle jednoho nedávného statistického šetření je v ČR nábožensky věřících lidí jen 11 %. Přitom to nemuseli automaticky být křesťané. Ta klíčová otázka měla rozhodnout jen to, zda dotazovaní jedinci věří v Boha nebo v nějakou „Sílu“ (či „Energii“, anebo aspoň „Něco“) nad sebou. Zda se cítí být takto věřícími. Když nedávno uváděl britský The Economist případnou dynamiku ve vývoji náboženské víry občanů v různých státech, právě obyvatelstvo ČR nebylo potom možné v tom článku, a především na tom doprovodném grafu přehlédnout. Tak procentuálně nízko (a tak osaměle vzhledem k jiným státům) se ve sledovaném zaměření umístit vypadalo spíše jako omyl. Už pro ty různé nábožensky reflektované tradice za ta staletí křesťanské víry v naší vlasti…

Nebo byl atheistický boj během komunistických čtyř desetiletí násilného odvracení od náboženské víry tak účinný? Jenže už se v této zemi žije dalšího čtvrt století (a k nápravě předchozích poměrů stěží mohlo za tak krátkou dobu dojít?). Anebo teď, možná mnohem dramatičtěji a jednoznačněji, vyvrací předpoklady k náboženské víře věda? (Na obloze už nějaký čas jako kdyby nebylo pro boží „nebesa“ žádné místo. A nevím, zda by se ještě našel u nás člověk, který by někam do útrob Země umisťoval peklo. O středověké inovaci jakoby uprostřed, o očistci a jeho případné lokalizaci raději teď pomlčím.) Jenže máme tu také „na stole“ rozhodování Parlamentu ČR o tom, zda (pro koho, a proč) má, anebo nemá být Velký Pátek státním svátkem…

Nehodlám srovnávat hrubý státní nátlak proti věřícím před rokem 1990 s tím, kolik jen teď je možná náboženských akcí každý týden mezi námi a nábožensky orientované literatury mezi lidmi dnes, s všestrannou jejich inzercí. Svoboda náboženského vyznání a kultu je u nás zřejmá, včetně věr nekřesťanských. Když ovšem začneme srovnávat různé vrstvy života před půl stoletím a dnes, zdá se, že málem ve všech jeho sférách nastaly tak hluboké a zásadní změny, takže asi bude hned v Evropě problém s tím, zda se třeba již nad námi neschyluje nějaká doba „poevropská“ (i když to nutně nemusí souviset s představami ještě Jana Patočky; byť s důsledky také pro sociální a politickou sféru). Zatím se ovšem zdá, že třeba problémy s nezaměstnaností mladých lidí nemáme a trh se zbožím vypadá rovněž stabilizovaný. Že by zrovna tohle umožňovalo, aby lidé u nás nemysleli na transcendentno?

Ještě z jiného konce začnu. Déle jak jedno století teď zvažují různí biblisté v navázání na své předchůdce od konce osvícenství, jak nějak lépe, přesvědčivěji, ne-li s konečnou platností přiblížit světu „historického Ježíše“. Dal jsem to sousloví do uvozovek. Jako kdyby se tím mělo mínit, že je – v čase o 19 a ½ století později – stále ještě možné, myslitelné, a reálné něco objevit, čím by získalo naše poznání Ježíšova života na průkaznosti. Vždyť běžně se zdá, že – paradoxně – jediné, co o životě galilejského Ježíše víme, je až ta jeho krutá smrt. Dva z evangelistů začali své příběhy až v poslední fázi jeho života. A další dva sice začali hned Ježíšovým narozením, ale s vlastním odstupem času od něho možná celého tři čtvrti století. Co o tom potom mohli vědět? A ani jeden z těch čtyř evangelistů přesně neví, proč se Ježíš vůbec dostal před Pilátův soud. Pokud by bývala o Ježíšově kauze rozhodovala římská moc, nešlo by přímo o nic náboženského; byl by tu jako východisko postihu nějaký problém politický. O tom přímo není známo vůbec nic. (Máme za těch posledních sto let evidované celkem tři vlny „pátrání“ po „historickém Ježíši“!) Můžeme se možná – bez přiměřených podkladů – dohadovat, že žalobou mohl někdo Ježíšovi vytýkat hlásání nějakého nového Království, neslučitelného s římskou pravomocí. (Že by přitom Pilát umožnil domácímu publiku, které snad bylo přítomno soudu, aby si samo vybralo, kdo ze dvou případných kandidátů má jít na smrt, to nepřicházelo v hrdelních záležitostech v úvahu.)

Přímo kolem tzv. svatého týdne, jak bývá zvykem někdy nazývat ten zvláštní týden mezi Květnou a Velikonoční nedělí, nemohl určitě probíhat tak nakvap, jak o tom píše hned nejstarší evangelijní text, ten Markův. Už jenom, kdyby byl Ježíš odsouzen k smrti, nenastala by jeho poprava ještě okamžitě téhož dopoledne. A pokud by zemřel ve tři hodiny našeho času po poledni, nemohlo by bývalo v předvelikonoční pátek viset jeho tělo až do večera, kdy již začínal židovský sabat, a tedy naše „sobota“. (U židů začínal další „den“ vždy se soumrakem dne předchozího.) Především si představme, že jinak zcela historicky neznámý Josef „z Arimatie“, která není na historických mapách, si pořídí nákladný hrob v blízkosti jeruzalémského popraviště (ale kdoví jak daleko od vlastního domova). Navíc nebylo možné, aby se žid zabýval již o počínajícím sabatu něčím nečistým, máme-li na mysli, že by někdo mohl v takovou dobu chystat teprve snětí s kříže, případně hned nato pohřbení Ježíšova těla. Je tu otázka, kdy vůbec to, o čem se dočítáme v evangeliích, mohlo vůbec probíhat (a v jakých časových a dalších souvislostech), když autoři těch textů byli vzdáleni od těch událostí minimálně čtyři desetiletí, takže sami stěží byli toho svědky. (Raději ani tohle teď dále nerozvádějme.)

Určitě je zvláštní, že silná vlna náboženské víry (ale naopak i nevíry) doprovázela zatím vždycky všechny velké války. Kolik jen stál každý takový velký konflikt lidských životů a četných dalších s lidmi spojených hodnot! Nelze přehlížet, že nacistický režim popravil i mnohé hlasatele křesťanské víry. Mezi těmito oběťmi se čestně připomíná Dietrich Bonhoeffer. Když byl ještě ve vězení, měl kupodivu možnost přece jen nabádavě psát. Právě v těch svých citovaných dopisech z vězení (konkrétně teď s datem 29. 5. 1944) Bonhoeffer mj. také napsal, že „když se totiž stále více posouvají hranice poznání – což je věcně nevyhnutelné –, odsouvá se s nimi stále dál i Bůh, který se tak ocitá trvale na ústupu. Boha máme nacházet v tom, co poznáváme, nikoli v tom, co nepoznáváme; chce, abychom ho pochopili spíše v rozřešených než nerozřešených otázkách“; a hned pokračuje další nečekanou výhradou na adresu nejen theologů: „Ale platí to také pro obecně lidské otázky, jako je smrt, utrpení a vina. Dnes už je to tak, že i na tyto otázky existují lidské odpovědi, které se zcela obejdou bez Boha.“ (česky Na cestě k svobodě: [Listy z vězení], Vyšehrad, 1991; obé na str. 223; tučně M. D.) A hned další citát, z téhož listu: „Bůh chce, abychom ho poznávali v životě a ne až v umírání, ve zdraví a v síle a ne až v utrpení, jako jednající a ne až jako hřešící. Důvod toho je ve zjevení Božím v Ježíši Kristu. On je středem života a rozhodně ‚nepřišel kvůli tomu‘, aby dával odpověď na nevyřešené otázky. ...V Kristu neexistují žádné ‚křesťanské problémy‘.“ (Tamtéž, str. 223; tučně M. D.) Je pochopitelné, že v té výjimečně nenormální osobní situaci to zrovna zde opsané Bonhoefferovo vyhodnocení má zrovna ten rozměr, který takto vypadá až netheologicky obnaženě. Přitom Bonhoeffer nám odkázal také následující myšlenku: „Jen trpící Bůh může pomoci.“ (Je z knihy vyšlé posmrtně, Widerstand und Ergebung, Mnichov 1951, str. 242. — I když se později na Bonhoeffera bude odvolávat mj. Moltmann, neznamená to nutně, že pozdější „ozvěna“ chytla obdobnou ideovou náplň, jakou zřejmě vyslal svým životem odlišně laděný originál! Ale ti dva jsou si často velmi blízko.)

Přitom bych teď rád připojil ještě jedno jméno k tomuto (spíše předběžnému) zamyšlení nad Bonhoefferovými texty. Právě to Jürgena Moltmanna, i když rovněž jen „letmo“. Ročník 1926, dostal se na konci 2. světové války do britského zajetí, a teprve v těchto podmínkách (jako původně bezvěrec) začal nacházet nakonec smysl života v náboženské víře. Stal se později evangelickým duchovním a napsal celou řadu theologicky zaměřených knih. Ta jedna, z roku 1972, nese název „Ukřižovaný Bůh“. Jako kdyby se v ní vůbec nejednalo o tom, že má být Bůh „na nebesích“ (a spolu s ním kdesi daleko od lidí i Kristus). Moltmann si je jist, že Bůh je tady na této Zemi s námi a že také může (či dokonce musí) nově interpretovat zoufalé Ježíšovo volání na kříži, že je Bohem opuštěn (v té verzi dvou evangelistů, kteří si je zřejmě vypůjčili ze Žalmů; viz Ž 22:1). Moltmann ujišťuje, že právě tímto voláním se sám ujistil o tom, že takto mohl volat jen někdo, kdo i kohokoli z nás v nějak tísnivé chvíli umí pochopit a dodá mu či jí odvahy. A také naděje. Vždyť spravedlivější svět je přece možný! A jako kdyby bylo možné uskutečnit málem vše tomu, kdo věří… (Podle Moltmanna je např. sice možné tvrdit, že třeba někdo zemřel; ale to potom ještě neznamená, že je mrtvý! Málem je v tom sugesce a mystika, viďte?)

Na odkaz „křesťanských“ Velikonoc bychom ovšem zapomínat neměli, i když jej autenticky neznáme… A není jenom otázkou akademickou, zda má mít ČR Velký Pátek jako státní svátek!

0
Vytisknout
4094

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2015