Kterak "ty internety" převrátily generační vztahy vzhůru nohama

2. 4. 2015 / Bohumil Kartous

Po většinu dosavadního historického vývoje společnosti byl přenos zkušeností, znalostí a dovedností z dřívějších generací na ty pozdější zárukou jisté závislosti, která formovala strukturu a vztahy ve společnosti. Tento popis je pochopitelně zjednodušeným principem společenské evoluce, nebere v potaz to, že vztah mezi starší a mladší generací je vždy složitější a že závislost mezi nimi je vlastně kohezí, soudržností, která umožňuje fungování společnosti jako takové. Kdyby byl mladší člověk staršímu vlkem (tato metafora sama o sobě velmi kulhá), nebylo by civilizace.

Jenže něco se změnilo a postihuje to celý mezigenerační vztah. Starší generace totiž ztratily ono monopolní mocenské postavení, které vyplývalo z toho, že "věděly více", že měly klíč k adaptaci ve společnosti, kterou samy zformovaly. Dnes už tomu tak není a mohou za to pochopitelně "ty internety“. Legendární výrok jedné české důchodkyně emblematicky popisuje jinak těžko vyjádřitelnou obavu starší generace nad tím, že se najednou ocitla ve světě, nad kterým už nemá kontrolu. Ty internety jsou něčím neznámým, těžko proniknutelným, nepochopitelným a tedy nevítaným.

Jenže ty internety nezvratně změnily během světa a - mimo jiné - zcela převrátily vztah mezi generacemi. Dnes už to zdaleka není tak, že by starší generace byla jednoznačnou držitelkou moci, "tajemství kabaly", které jí umožňuje tu mladší řídit. Mladší generace unikají do světa, v němž se ty starší nedokáží zorientovat, přičemž je to právě ten svět, v němž se bude odehrávat značná část budoucnosti. Nejen že starší generace nejsou schopné v tomto světě vládnout, jsou navíc zcela závislé na těch mladších, které se v něm umějí pohybovat a které ho ovládají.

Situace je taková, že tu nyní máme světy dva, ten doposud dominující, v němž se reálné rozhodovací pravomoci zcela přirozeně koncentrují v rukou "rad starších", a ten nový, v němž vládnou jiná pravidla a v němž mladší generace nacházejí velkou část své existence. Vznikají z toho různé tenze, kdy starší generace poněkud intuitivně hledá chyby, k nimž došlo a jež pozměnily to, co se doposud jevilo jako přirozený řád světa. Patří sem z velké části ona - někdy až apokalyptická - varování týkající se "nevzdělanosti" respektive "kulturní omezenosti" mladých, kteří samozřejmě, při změně celkové konfigurace, nenaplňují představy starších o následování. Ne že by tato varování byla vždy iracionální, ale postupem času se z nich stal generalizovaný (a odmítavý) generační postoj, jehož prizmatem se následně vysvětluje jakákoliv odlišnost.

Tento stav je potenciálně nebezpečný, protože ochuzuje společnost o generační vztahy, které mohou být vzájemně velmi prospěšné. Byť starší generace nemohou z podstaty věci v dnešní společnosti plně instruovat ty mladší o světě a jeho budoucnosti, protože mu z velké části nemohou porozumět, ve většině oblastí determinujících naše životy jsou stále držiteli nepostradatelných zkušeností. Jde zejména o vztah k sobě samým a k druhým lidem. To je ten největší deficit, který z měnících se mezigeneračních vztahů vyplývá. Ty internety postrádají dimenzi naší antropologické podstaty. Právě tady jsou starší generace nepostradatelným průvodcem, který by jim měl zaručit dostatečnou autoritu a respekt, jenž už nemohou očekávat automaticky. Z obou stran to ale chce větší míru pochopení. Projekty, jako Senioři píší Wikipedii, v nichž se dokáží generace vzájemně obohacovat, se jeví být z tohoto hlediska průkopnické. Ty internety v tomto případě nerozdělují, ale spojují.