Proč stát selhává v péči o psychiatrické pacienty

V zajetí své mysli a neschopnosti druhých

2. 4. 2015 / Milan Mundier

Každý sociální pedagog má nějaké své „srdeční“ téma, něco, čemu by se chtěl jednou primárně věnovat. Já se dlouhodobě zabývám sociální situací lidí, kteří trpí nějakým závažným duševním onemocněním, nejčastěji schizofrenií. Proto si nesmírně vážím práce bývalého ministra zdravotnictví Leoše Hegera, který prosadil reformu psychiatrické péče. Bohužel si jen málokdo uvědomuje, jakým přínosem tato reforma může být a nejméně si to očividně uvědomuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, o jehož asociální politice pojednává můj předchozí článek Politika strachu a politika sankcí z dílny MPSV.

Předsudky versus realita

Nejprve něco k onemocnění zvanému schizofrenie. O tom, jak se projevuje, už toho bylo popsáno poměrně dost. Člověk, který jím trpí, se do jisté míry stává vězněm své vlastní mysli a často jedná tak, jak by on sám, kdyby byl zdravý, nikdy nejednal. Bohužel velká část naší společnosti považuje tyto lidi za mimořádně nebezpečné a nejraději by je viděla někde „pod zámkem“. Zásluhu na tom mají i různé medializované kauzy (jistě si na nějakou bez problémů vzpomenete). Jenomže ve stínu všech těch tragických události, které naše média neustále omílají, zaniká hned několik důležitých faktů.

Ano, schizofrenie je nesmírně závažným duševním onemocněním. Ale i člověk, který jím trpí, může prožít dlouhý a hodnotný život. Psychiatrie a farmakologie totiž v posledních letech prošly dosti zásadním vývojem. Už žádné elektrošoky, ale ambulantní péče a účinná psychofarmaka s podstatně slabšími vedlejšími účinky. V naší zemi navíc působí celá řada vynikajících psychiatrů, kteří jsou nakloněni inovacím a jejich přístup k pacientům je jedním slovem úžasný. Opravdu dobrý psychiatr pak ví, v jakém stavu jeho pacient je. Pokud ví, že jeho stav není dobrý, tak nedopustí, aby nebyl pod odbornou kontrolou a aby jeho svéprávnost nebyla dočasně omezena. Tomu se říká odpovědnost za někoho, kdo byl svěřen do naší péče.

Dobrý úmysl dosud nepochopen

Reforma psychiatrické péče, za niž panu exministrovi Hegerovi vděčíme, byla zamýšlena tak, aby bylo dosaženo následujícího cíle: Méně pacientů v psychiatrických léčebnách, více komunitní péče. Ne proto, aby se ulevilo českému zdravotnictví, ale proto, aby se ulevilo těm, kterých se tato reforma primárně týká – duševně nemocných. Pracujete-li s někým v jeho přirozeném prostředí, je mnohonásobně vyšší šance, že budete úspěšní, než kdybyste ho „vykořenili“ a zavřeli do léčebny.

Jenže někteří lidé s vysokými rozhodovacími pravomocemi mají tendenci vydat se cestou „nejmenšího odporu“. Jak to vypadá v praxi? Prostě se zavře několik psychiatrických oddělení, aby se ušetřilo, ale o cílovou skupinu se už nikdo pořádně starat nebude.

Nevyužitá šance

A tady zatím fatálně selhává Ministerstvo práce a sociálních věcí. Proč už dávno neposílilo komunitní péči o lidi s duševním onemocněním? Protože na to nemá lidi? Chyba lávky. Máme tu spoustu sociálních pedagogů a sociálních pracovníků, kteří buď „přežívají“ na úřadech práce nebo dělají úplně jinou práci, protože se jim nedaří najít profesní uplatnění ve zmíněném oboru.

Takže se nám tu nabízí jedinečná příležitost – pomoci duševně nemocným a najít uplatnění pro ty, kteří by rádi udělali totéž. Samozřejmě by sociální pedagogové a sociální pracovníci, kteří by dostali „na starost“ člověka s duševním onemocněním, museli nejprve projít nějakým odborným školením. Ale ani v tom nevidím žádný problém. Byla by to ze strany státu velice užitečná investice, na rozdíl od všech těch nevýhodných IT zakázek.

Nevzdávám to. Na téma, o němž tento můj článek pojednává, opakovaně upozorňuji. Je mi jasné, že zůstanu mnohými lidmi nepochopen, ale nebojím se čelit předsudkům těch, kteří nemají o dané problematice podrobnější informace. Rád si o tom popovídám s kterýmkoliv politikem, ale těch, kterým leží na srdci dobro druhých a kteří jsou schopni vůbec nějaké zpětné vazby, je žalostně málo. Ale ani to mě neodradí. Věnoval jsem danému tématu už dvě odborné práce a hodlám se mu věnovat i nadále. Je to přece moje „srdeční“ záležitost!

0
Vytisknout
2222

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2015