Zvláštní den

2. 4. 2015

O současné generaci dětí a mladých si ta starší často neoprávněně myslí, že nedokáží číst, natož psát. Publikujeme pozoruhodnou povídku třináctileté Jany Přistoupilové. Nejsme si jisti, kolik současných čtenářů bylo schopno ve svých třinácti letech takové imaginace a nesporného literárního umu. Podle Václava Duška, spisovatele, který vedl kurz tvůrčího psaní, jenž Jana navštěvuje, ji tam vodí její babička. I v době "těch internetů" je prostě možné najít pojítka mezigeneračních vztahů...

Jednoho pochmurného odpoledne, konkrétně v sobotu, si dvojčata Maty a Theo zašla do knihovny. Sedíce v tom nejzazším rohu se dali do čtení. Vybrali si tlustou knihu o kvantové fyzice. Ve škole zrovna probírali princip této teorie a Maty, která se tomuto oboru ráda věnovala, se to bráchovi pokoušela vysvětlit. Otevřeli knihu – její stránky byly na dotek velice jemné. Nervy Maty selhaly již na první stránce.

„Zamysli se na tou rovnicí, je to o chování elektronu, vymyslel ji Diracov, blbečku.“

„ Já nejsem žádnej blbec, tady je to nečitelný pod tou kávovou skvrnou,“ postěžoval si ukřivděně Theo.

„Tak si to domysli.“ 

Theův další komentář přerušilo takové zvláštní „plp“, asi jako když otevřete pero. Maty zamrkala.

„Co to …“. 

Větu ani nedokončila. Kolem nich zářila slonovinová běloba stran, nevěděli, jestli padají nebo stojí. Všude to vypadalo naprosto stejně. Až na pár písmen a zvláštní hnědou skvrnu. Vlastně to byl oblak. 

Theo se vzpamatoval první. Se slovy „jéé podívej, to je ta skvrna od kávy!“ odběhl pryč. Maty nezbylo, než ho následovat. Jakoby ani pod nohama necítila zem. Krásně to tam vonělo po starých knihách. Theo se mezitím zvědavě dotýkal velkého, hnědého, neforemného fleku. Poté, co si ušpinil ruku od kávy, toho raději nechal. 

Oči se mu rozzářily a nadšeně zvedl hlavu. 

„Hustý! Maty, my jsme v tý knize!“ 

Maty naklonila hlavu. Také si to myslela, ale nechtěla si to připustit. Zpoza rohu uvolněně vyšel muž v obleku, rozjařeně si pohvizdoval. Sotva je zaregistroval, vylétlo mu obočí až na čelo.

„Vy jste tu noví? Vás neznám.“ 

Maty popošla blíž. 

„Co tady děláte?“ 

„No já tu normálně bydlím.“ 

„A co jako jíte?? Vy jste tu o hladu?,“ začal vyzvídat Theo. 

Maty při otázce bratra zvedla oči v sloup. „Něco jíst musí, ty inteligente.“ 

„Zaujal mě obal téhle knížky a tak jsem nahlédl dovnitř a najednou mě to vcuclo," pokračoval muž. "Zhmotní se mi tu všechna přání. Přišel jsem na to, že kdybych se chtěl dostat z knihy ven, musel bych vypočítat tu rozmázlou rovnici. Mohu vás pozvat na čaj?“ 

Maty pokrčila rameny a následovala ho. Theo za ní pobíhal jako ocásek a lezl tím Maty pěkně na nervy. Hvízdající muž je dovedl do svého domu. V příjemně zařízeném obýváčku je usadil a odešel vařit čaj. Mezitím, co si oba prohlíželi interiér se začaly ozývat zvenčí zvláštní zvuky. Až děsivě se to podobalo hlasu jejich třídní.

„To ti říkám, takhle příšernou třídu bys nechtěla mít ani ve snu. Ty jim něco vysvětluješ a oni tě normálně celou hodinu nevnímají. Pak se diví, že polovina z nich propadá.“ 

Theo vytřeštil oči. „ Pane bože, ona nám bude otravovat život i tady.“

„Tak pššt,“ ušklíbla se Maty. 

„Ta Maty vždycky musí mít poslední slovo,“ pokračovala učitelka směrem ke kolegyni.  Maty zrudla a Theovi zaškubaly koutky úst při pomyšlení, jak jí to bude připomínat. 

V tom ale kolegyně jejich třídní odvětila: „Co ta Maty, ta ještě jde, ale to její dvojče, ten je blbej jako tágo." 

Mezitím vkráčel do místnosti s podnosem jejich hostitel. Položil před ně na stůl dva šálky s čajem.  

„Jak dlouho už tu jste?,“  přerušila Maty Theovo srkání.

„Pár let. 

"A vám se odtud nechce?“ 

„Ani ne. Nemám proč, splní se mi tu každé přání a venku nikoho nemám.“ 

„Ale já tu zůstat nechci!,“ přeskočil Theovi hlas.

Muž poposedl. „No tak to tu rovnici budeš muset vypočítat, jsem na tebe zvědavej. Máš ji napsanou tady na nástěnce.“ 

Theo vyděšeně poulil oči na nástěnku. Pak začal něco strašně rychle drmolit. Maty si z toho moc nezapamatovala, ale znělo to fakt dobře. Naposledy ucítili vůni mockrát obrácených listů. Prostě a jednoduše se najednou všichni tři váleli v knihovně, svírajíc jednu knihu otevřenou na první straně… s doplněnou rovnicí. 

Maty se obdivně obrátila k Theovi: „ Ty bláho! Bráško, jak jsi to dokázal?“  

„Nemám vůbec ponětí,“ zaraženě odvětil Theo.

 

0
Vytisknout
4289

Diskuse

Obsah vydání | 3. 4. 2015