Kdo je odpovědný za negativní obraz Polska ve světě?

8. 4. 2015 / Tomasz Oryński

Vždycky, když jedu skotským městem Helensburgh, vidím na hranicích města nápisy "Vítejte v Helensburghu - rodišti Johna Logieho Bairda, vynálezce televize". Uvažuji nad tím, čímpak to asi je, že svět sleduje anglo-americkou interpretaci událostí. Ano, Británie kdysi vládla polovině světa a britská verze historie se tam všude vyučovala ve školách, ale to přece nemůže být jediný důvod. Takže zatímco se Britové vytahují ohledně toho, že byli průkopníky skoro ve všem, nikdo si nic nepamatuje o průkopnících z naší části světa?

Proč se tenhle Skot skoro všude považuje za vynálezce televize? Byl skutečně prvním člověkem, který ji vynalezl? To určitě ne, existovalo mnoho lidí před ním. Mezi nimi byl i polský vynáleze Jan Szczepanik, který obdržel britský patent za svůj telektroskop, přístroj, který dokázal přenášet barevné pohyblivé obrazy se zvukem na vzdálenost už v roce 1897.

Takže možná byl Baird vynálezcem televize, jak ji známe dnes? Ale vůbec ne. Jeho systém založený na rotujících discích měl velmi omezené schopnosti a zatímco rané vysílání televize BBC používalo jeho systém, brzo byl jeho systém odmítnut jako zastaralý a byl nahrazen elektronickou televizí, kterou přibližně v téže době vytvořil Maďar Kálmán Tihanyi (je podstatné, že měl problémy získat patent ve Velké Británii, která už používala Bairdův televizní systém). Ale dokonce i raný Szczepanikův přístroj měl blíže k televizi, jak ji známe dnes, protože fungoval na principu rozčlenění obrazy na pixely tím, že ho rozdělil vertikálními a horizontálními čarami.

I když říkat Bairdovi "vynálezce televize" je tak trochu přehnané, Baird si zaslouží místo v historii za svou práci, protože byl v historii televize významnou osobností. Ale stejně významnou osobností byl Jan Szczepanik, který kromě svého telektroskopu vynalezl také barevný film, který se široce používal před vznikem Technicoloru, filmu pro barevnou fotografii, který později zpopularizovaly firmy Kodak a Agfa, a různé elektronické skennery, které se používaly na kopírování vzorců pro látky v průmyslu a na kopírování různých trojrozměrných předmětů. Avšak zatímco Bairdovo jméno je široce známé po celém světě, Szczepanik je málo známý dokonce i v samotném Polsku. Ale kdo za to může?

Polsko má dlouhou tradici vytváření nepřekonatelných překážek pro své nejnadanější mozky. Snad nejpozoruhodnějším příkladem je Jacek Karpiński, počítačový génius, možnosti jehož mikropočítače K-202 z roku 1971 překonal až o deset let později vznik počítače IBM PC. Kariéru Jacka Karpińského polská komunistická strana zničila, neboť mu její mocní neustále sdělovali, že "kdyby to, co Karpiński vynalezl, bylo uskutečnitelné, Američané by to bývali udělali už dávno."

Takže není překvapující, že v nás svět nevěří, když nevěříme sami v sebe. Ale pak, i když je polský vynálezce úspěšný, když se chce dostat do světa, často ho rozdrtí větší mocnosti. Čeští čtenáři si možná vzpomínají na případ Hanse Ledwinky a jeho vozu Tatra V570, který se stal automobilem Brouk firmy Volkswagen a veškeré uznání za jeho konstrukci se dostalo panu Porschemu. Obdobný byl osud Kazimierze Proszyńského, vynálezce kinematografie, o němž dokonce i bratři Lumiérové přiznali, že byl Proszyński první. Ale když si uvědomili, že také odstranil nepříjemné blikání obrazu, použili své finanční síly k tomu, že ho opakovanými žalobami přiměli, aby jim prodal svůj patent (Proszyńského vynález se dodnes používá ve všech filmových projektorech). Proszyński se nikdy nevzdal a pokračoval s dalšími vynálezy, jako byla první ruční kamera či zvukový film a kdo ví, co by ještě byl vynalezl, kdyby nezeemřel v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

A zde je další zajímavý fakt: Zatímco polské úspěchy jsou skoro všude zapomenuty, jiné země jak se zdá nadšeně spojují Polsko s různými zvěrstvy. Příklad běžně používaného výrazu "polský koncentrační tábor" je výmluvný. Podobně je polské znovudobytí Těšínska roku 1938 relativně dobře známým faktem na Západě a často se o ní hovoří jako o polské spolupráci s nacisty, protože k ní došlo těsně po mnichovské konferenci. Nikdy jsem však neslyšel o tom, že by se o československé vojenské anexi Těšínska o dvacet let dříve hovořilo jako o typickém příkladu spolupráce Československa s bolševickým Ruskem navzdory tomu, že Československo anektovalo Těšínsko právě v době, kdy Polsko bojovalo s ruskými bolševiky na východní frontě. I slovenská invaze a okupace Polska v roce 1939, jasný příklad spolupráce Slovenska s Hitlerem, je ve veřejnosti téměř úplně zapomenuta.

Slabá pozice Polska v historiografii je pravděpodobně naše vlastní vina. Poláci jako národ se, jak se zdá, sadisticky vyžívají v oslavování našich národních porážek a archetypálním polským národním hrdinou je někdo, kdo padl v boji za vlast, například dětští vojáci ve varšavském povstání. To je tak hluboce vkořeněno do polské mentality, že i vznést jednoduchou otázku, zda zahájit varšavské povstání bylo moudré, mnozí v podstatě považují za zradu. V důsledku toho jsou pro mnoho Poláků oslavy národních svátků spojeny s pokládáním květin u válečných hrobů, nikoliv radostné oslavy, jaké jsou běžné v jiných zemích.

To se odráží i v polské kinematografii. Zrovna nedávno vznikly dva významné filmy o varšavském povstání. Existuje také velmi silný trend kritizování ostudných kapitol naší historie, jako bylo polské zacházení s Němci, kteří zůstali v Polsku po roce 1945 (Slavná “Róża” od Smarzowského) anebo polská zvěrstva páchaná na židech během druhé světové války (“Pokłosie” od Pasikowského). I silně oslavovaný film "Ida" režiséra Pawla Pawlikowského, který dostal Oskara, se dotýká tohoto tématu. Některé kruhy v Polsku už označují tyto filmy za "protipolské" a jejich konspirační teorie padají na úrodnou půdu, podle nich jsou údajně takovéto filmy financovány židy s cílem podpořit židovské nároky na odškodnění od polského státu, anebo Němci, kteří se tak snaží zamlžit německou vinu za holocaust. Tyto konspirační teorie jsou dále živeny neustálým používáním výrazu "polské koncentrační tábory" v západních médiích, anebo německými televizními produkcemi, jako bylo televizní drama “Unsere Mütter, unsere Väter”, v nichž jsou Poláci zobrazováni jako zuřiví antisemité, zatímco Němci jako oběti nacismu...

Ano, svět není černobílý a Poláci také páchali zvěrstva během války, ale jestliže se většinou budeme zaměřovat jen na své vlastní chyby, zatímco ostatní národy se snaží prezentovat se v co nejlepším možném světle, prohráváme ve válce o svůj pozitivní obraz v historii. Protože prostě není pravda, že nemáme nic, na co bychom měli být hrdí. Situace, vylíčená v Hřebejkově filmu Musíme si pomáhat, kdy Čech zachránil pronásledovaného žida, byla konec konců každodenní realitou pro tisíce Poláků, čehož jsou důkazem stromy v Yad Vashem. Irena Sendlerowa sama zachránila dvakrát tolik židů než slavný Oskar Schindler. Jak je to tedy možné, že Oskar Schindler má v Krakově vlastní muzeum a Irena Sendlerowa nemá žádné?

Příběh Ireny Sendlerowé není jediný, z něhož by se dal natočit dobrý film. Čeští piloti, kteří bojovali v britském letectvu, už jsou oslavováni ve Svěrákově filmu Tmavomodrý svět, jejich polští kolegové, jichž bylo v britském letectvu daleko více než Čechů, stále na svou filmovou poctu čekají, přestože polská Kościuszkova letecká jednotka č. 303 zaznamenala v bitvě o Británii největší bojové úspěchy. Kdyby byla ponorka “Orzeł” americká nebo britská, každých pár let by vznikl další nový film oslavující její hrdinská dobrodružství. Ale protože to byla polská ponorka, vznikl jen jeden film, a to před 65 lety.

Není divu, že když se svých úspěchů vzdáme, hlavy lidí jsou pak naplněny populární verzí historie, jak ji napsaly jiné národy. A jestliže je v britsko-americkém filmu "Enigma" jediná polská postava zrádcem, pak není překvapující, že většina lidí neví, že kód Enigmy rozluštil Marian Rejewski a jeho tým kryptologů a že celý úspěch Alana Turinga v Bletchley Parku byl založen na jejich práci.

Takže proto my Poláci prohráváme v historiografickém boji s jinými národy. A je to jen naše vina. "Ida" a “Róża” jsou jistě velmi dobré filmy, jenže je načase přestat se sebebičovat a začít se pro změnu trochu vychloubat vlastními úspěchy. Nemůžeme očekávat, že to budou za nás dělat jiní, neboť ti nás budou spíš obviňovat, jako v nedávném případě, kdy jedny rakouské noviny požadovaly, aby Polsko přijalo odpovědnost za svou roli v holocaustu...

Neříkám, samozřejmě, že bychom se měli snažit svalovat svou vinu na jiné. Měli bychom se jen snažit prezentovat se v dobrém světle. A měli bychom si v tom vzít příklad z Čechů. Konec konců, ti dokonce natočili film i o Járovi da Cimrmanovi, svém národním hrdinovi, který nikdy neexistoval. Tak my bychom aspoň mohli natočit film o Janu Szczepanikovi či Kazimierzi Prószyńském?

0
Vytisknout
10763

Diskuse

Obsah vydání | 13. 4. 2015