Auto kontra člověk

13. 4. 2015 / Jan Sláma

Kritizovat něco co je téměř modlou velké části lidstva není jednoduché. Jedná se totiž o auta. Lidé je obdivují, ukazují se s nimi, fotografují se s nimi, autosalony je předvádějí s krásnými dívkami. Muži na ně lákají děvčata jednak tím, že v nich vypadají mužně, alespoň si to myslí, a jednak tím, že jimi prezentují svou naditou peněženku.

My, kteří vyznáváme princip skromnosti si o tom myslíme svoje. Pokud vlastníme tento výdobytek civiliza, pak obvykle v jeho prostém provedení a používáme ho v nezbytně nutné míře. Raději chodíme pěšky.

Automobil lidstvo zná už přes sto let. Koncem 19. století byly konány první pokusy nahradit rozšířený parní stroj motorem s vnitřním spalováním. První úspěšné motory na benzin se pojily se jmény Maybach, Daimler, Benz. Vývoj těchto strojů byl velmi rychlý. Objevil se motor vznětový spojený se jménem Diesel. Patentován byl i motor dvoudobý a to už roku 1878. S rozvojem těchto motorů se hledaly cesty k jejich využití v dopravě. Tomu napomohl i vynález pneumatiky a to už roku 1846, ale s praktickým využitím až roku 1888 spojeným se jménem Dunlop. Vesměs jména známá.

Kde jsme s automobilismem dnes všichni, vidíme denně kolem sebe. Nedávno u nás čistili po zimě ulici od posypu. Na oba konce dali značku zákazu zastavení. Díky tomu jsme uviděli svou ulici tak, jak bychom (někteří) ji rádi viděli stále. Totiž bez dlouhé řady aut, která ač mnohdy mají možnost parkovat uvnitř pozemků svých pánů, raději stojí venku. Právě kvůli pohodlnosti svých pánů.

Ta pohodlnost, či spíše lenivost, je zjevná na každém kroku. Lidé, ať už jako demonstraci bohatství nebo z prosté pohodlnosti jedou raději i třeba jen několik set metrů do obchodu autem než aby šli pěšky. Viděl jsem i venčení psa s vodítkem v okně jedoucího auta. Schopnost či spíše ochota, užívat základního lidského pohybu tedy chůze, se vytrácí. Spolu s ní naopak nastupuje rozvoj obezity, cévních a zažívacích chorob. Opakovaná nabádání zdravotníků narážejí na tuhý pancíř lenivosti.

Někde je používání aut nutností. Po dramatickém omezení autobusové dopravy po převratu by se venkov bez osobních aut zcela vylidnil. Tam je to tedy pochopitelné. Ne už ale ve městech a jejich blízkém okolí. Tak do hlavního města vede řada příměstských vlakových tratí. Když pak jedete takovým vláčkem, který pádí s úctyhodnou rychlostí, můžete na silnicích ke trati přiléhajících vidět plazící se nebo postávající kolony aut, většinou s jedním člověkem. Řidičem.

Ale i ti kteří rozumně sedli do vlaku, opět projevují svou lenost a vyžadují, aby v těsné blízkosti nádraží budovaly obce odstavná parkoviště, aby těch několik set metrů a možná i kilometr nemuseli jít k nádraží pěšky. Lidé se vzdávají každodenního potěšení z pěší chůze, aby pak pochodovali na trenažéru ve fit centrech. Vzdávají se těch několika klidných chvil, kdy po opuštění domova se mohou venku nadechnout a ohodnotit jak ten vzduch dnes pěkně voní, rozhlédnout se a zjistit, že už kvete zlatice či trnka a pak rozproudit krev bystrým krokem směrem k nádraží nebo stanici autobusu.

Ve velkých městech, kam se po ránu navalila spousta aut, zjišťujeme, že parkoviště nestačí. Auta parkují na chodnících a lidé, pro které jsou chodníky určeny, jsou z nich mrtvě stojícími stroji vytlačováni. Tento jev každým rokem dramaticky narůstá. Už si ani dost dobře nedokážeme představit pohodu procházky městem, kde všude neparkují auta, kde se silnice dá bez obav přejít, protože i tam kde je semafor tak zelená svítí tak krátce, že nutí lidi do poklusu.

Co jsme si to na sebe upletli?? Když pomineme, ale vlastně nemůžeme dost dobře pominout, vytlačování chodců z chodníků, tak ani v roli řidičů se nemůžeme cítit dobře, spokojeně a bezpečně. Denně nás televize bombarduje nehodami na silnicích. Ve skutečnosti jsou to vraždy a sebevraždy. Řidiči neovládají techniku jízdy, chovají se bezohledně nebo přímo úmyslně nebezpečně.

v Malý příklad. Vracel jsem se z jižních Čech ke Praze. V jedné vesnici se na mne nalepil německý kamion. Dodržování předepsané padesátky ho očividně štvalo. Za vesnicí jsem mu ujel, ale v další mne opět terorizoval těsným nalepením a později ještě troubením. Nakonec mne donutil odbočit k pumpě a počkat až přejede. Později jsem ho předjel, to už na dálnici. Nevím zda by si podobné chování dovolil v Německu. Dodržování předepsané rychlosti je vůbec sporné. Na dálnici prakticky nikdo nejede pod povolenou maximální rychlostí. Zde se nabízí otázka konstrukční rychlosti dnešních automobilů. Když si nějaký boháč koupí auto schopné dosahovat rychlosti dvou set a více kilometrů, pak se mu nebude chtít jet pomaleji. Musím se zeptat, k čemu je takový přebytek výkonu a jak se k tomu staví Ministerstvo dopravy a policie?

Dalším nešvarem mnoha řidičů je nerespektování pravidla o přednosti zprava, neklopení světel při míjení. O nepoužívání směrovek ani nemluvě. Už v jednom americkém seriálu odsekl napomínaný řidič: „pak by přece každý věděl kam chci jet!“

Mám rád techniku. S opravami a výukou konstrukce motorových vozidel byla spojena část mého života. Postupem času ale pozoruji, že vznikl rozpor mezi možnostmi, které technika lidstvu dává, a mezi jejím rozumným a únosným využíváním. S rostoucí rychlostí a množstvím aut zmizela radost spojená s jízdou autem. Řidič už téměř, až na malé výjimky, nemá možnost jet v klidu, kochat se krásou krajiny. Za okamžik začne překážet a vozidla za ním ho donutí přidat, zařadit se do společného, uštvaného proudu.

Před lety jsem napsal článek popisující a zdůvodňující nesmyslnost výstavby dalších a dalších dálnic. Za minulého společenského zřízení téměř u každého většího města, v dostupné vzdálenosti, byly mlékárny, pivovary, jatka, zahradnictví, cukrovary a další podniky potřebné pro snadné a dosažitelné zásobování okolí. Společenský převrat a vstup do EU přivodily rozpad podniků zásobujících republiku bez složité a nákladné přepravy. Zanikly tisíce pracovních míst z důvodů nekonkurenceschopnosti a nezájmu EU a našich vlád tuto problematiku řešit.

Vznikl tak složitý dopravní problém, který se řeší kamionovou přepravou všeho, co jsme v minulosti vyráběli sami. Vyžaduje zvýšené náklady na přepravu, obrovské náklady na stavbu dálnic a údržbu silnic, přinesl zábory kvalitní orné půdy, zhoršil bezpečnost pro všechna ostatní vozidla, která se souběžně s kamiony pohybují. Dochází k ničení krajiny. Ekologická hlediska jsou dávána do kontrastu k potřebám lidí v místech kudy kamiony jezdí. Je to zcela nesprávné a nespravedlivé. Hloupý a škodlivý přístup EU a místních vlád se tváří jakoby jediným rozumným řešením takto nesmyslně vzniklých problémů byla stavba dálnic.

Představu jak bude situace pokračovat si můžeme udělat z několika údajů:

-Tak ve světě je údajně kolem 1 miliardy automobilů.

-Roční výroba aut se pohybuje kolem 80 milionů kusů.

-V ČR je údajně kolem téměř 5 milionů aut.

-Na tisíc osob je v ČR cca 482 aut. Z toho sama Praha prý má 953 tisíc aut podle údaje z roku 2012. Při tom v roce 1990 jich bylo jen 336 tisíc.

Jsou li tyto údaje pravdivé, nelze se divit, že Praha vypadá tak jak vypadá. Zdá se, že situace se kompetentním osobám zcela vymkla z rukou.

Ovšem automobilový průmysl byl zvolen jako perspektivní tahoun české ekonomiky. Staví se nové továrny na auta a jejich komponenty. Je pravda, že tento průmysl dává práci značnému množství lidí. A formou přímých i nepřímých daní přispívá k naplňování státního rozpočtu. Na druhé straně většina zisku odchází do zemí mateřských závodů. Je též známo, že třebas jsou mzdy v tomto odvětví vyšší než jinde, zdaleka nedosahují výše mezd zemí, ve kterých sídlí mateřské podniky. Majitelé si pečlivě hlídají trend a hrozí, že při ztrátě rentability by se přesunuli jinam. Čili běžné postupy kapitalistické společnosti.

Česká vláda by měla pečlivě zvažovat a dlouhodobě předvídat, jaká je perspektiva této skladby výroby, eventuálně čím ji nahradit. Obávám se, že hlavním hlediskem vlád je pohled jen do konce volebního období. Hlavním hlediskem je zaměstnanost a společenský klid. Co bude pak, asi není příliš předmětem zájmu nebo se o tom alespoň příliš nemluví. O tom, že zisky z těchto výrob zabezpečených kvalifikovanou pracovní silou občanů ČR plynou do zahraničí se také příliš nemluví.

Máme zde tedy nastíněné dva velké problémy.

Problém dopravní, k možnému řešení ve spolupráci s EU. Ale díky politice EU vlastně tento problém vznikl. Preferované podniky v některých zemích vytlačily naše podniky z trhu, patrně s tichým souhlasem našich vlád, neboť to odpovídalo základní popřevratové filosofii. Od EU se asi nějakého rozumného narovnání vzniklé situace nelze nadít. A naši vládu, kromě urychlení výstavby dálnic, nic nenapadá. Budeme se tedy dál potýkat s rostoucí (zbytečnou) kamionovou přepravou. Dál budeme ničit krajinu a ukrajovat ze zbytků zemědělské půdy. Dál budou umírat lidé následkem střetu s obry, kterým nemohou svou velikostí nijak vzdorovat. Dál budeme dovážet vše co jsme si mohli vyrobit sami a prakticky za humny.

Chodci ve velkých městech ( ale i menších), budou dále vytlačováni z chodníků s tichým souhlasem policie. Alespoň zde bychom si ve své vlastní zemi mohli udělat pořádek. Kdyby se městské správy rozhodly k opatřením, která by nešla automobilistům na ruku, ale naopak, vzniklá situace by sama přinesla nutnost zkvalitnit hromadnou přepravu osob.

Problém perspektivy našeho strojírenského průmyslu.

Je možné, že další poptávka po nových autech bude klesat. Lze to očekávat vzhledem ke stárnutí populace a vzhledem k odlišnému pohledu mladé generace na potřebu vlastnit auto, vznikajícímu zvláště v západních civilizacích. Jaký bude trend v ostatním světě, zda budou trpně auta dovážet nebo si je začnou vyrábět sami? Vypadá to tak, že orientace na tento druh zboží se bude stávat rizikovou. Vlády by si to měly včas uvědomit. Věřme, že tak činí. Mimo to by se měly hledat cesty jak napravit dopady nesmyslné privatizace do zahraničí a zamyslet se nad možností, na příklad, zakládat státní průmyslové podniky.

0
Vytisknout
5557

Diskuse

Obsah vydání | 15. 4. 2015