Saúdská Arábie se rekordně vyzbrojuje, neboť je obklíčena klientskými útvary nepřátelského Íránu a její ropné oblasti jsou obývány šíitskou menšinou

Saúdové čelí tomu, co vnímají jako selhání systému regionální bezpečnosti sponzorovaného USA

9. 4. 2015 / Karel Dolejší

Írán nyní v důsledku hloupé a zbytečné americké intervence fakticky ovládá Irák a probíhající válka proti "islámskému státu" závislost Bagdádu na Teheránu ještě výrazně zvýší. Irák byl přitom tradičně vnímán jako protiváha a hradba chránící nepříliš lidnatou a při všech nákupech výzbroje tradičně vojensky slabou Saúdskou Arábii před možným íránským útokem. Saúdská Arábie má jen necelých 27 milionů obyvatel, což není o mnoho více než poslední dostupné údaje z Jemenu (24 milionů v roce 2011, ovšem při mnohem vyšší porodnosti), nemluvě o Iráku (36 milionů) a Íránu (78 milionů). Celkově tato monarchie skýtá obrázek sice rekordně bohaté, avšak řídce osídlené země, která nemá ani dost vlastních vojáků a musí si proto najímat vysloužilé Pákistánce. Peníze a sofistikované pletichy jsou jedinou skutečně účinnou saúdskou zahraničněpolitickou zbraní, protože nablýskané hračky v arsenálech umí jen málokterý příslušník ozbrojeného personálu náležitě ovládat. Saúdská armáda má na papíře 75 000 vojáků, tj. není o mnoho větší než mnohem zkušenější jemenská (66 700), zatímco íránská čítá 550 000 vojáků v aktivní službě.

Íránští spojenci Húsiové ovládli v posledních měsících podstatné části Jemenu hned v těsném sousedství Saúdské Arábie a strategický přístav Aden je posledním velkým městem, které ještě nekontrolují. Teherán popírá podporu Húsiů, je to ale asi stejně věrohodné, jako ruské popírání podpory "separatistům" na Ukrajině, s tím rozdílem, že místo konvojů jsou pozorovateli fotografovány íránské lodě vykládající zbraně.

Takže na sever od Saúdské Arábie leží proíránský Irák, kde velí generál Sulejmání, a téměř bezbranný Kuvajt, na jihozápadě se pak rýsuje proíránský Jemen. Samotné saúdské ropné oblasti leží z velké části na území obývaném šíitskou menšinou přístupnou íránské propagandě. Kromě toho všechny regionální mocnosti musejí velmi přemýšlet o tom, kdo vlastně kontroluje strategický průliv Báb-al-Mandab v Rudém moři.

Boj o přežití Saúdské Arábie jako státního útvaru, který mnozí analytici již před několika lety na papíře odepisovali, je právě v plném proudu. Pokud by Saúdové nereagovali na dění v Jemenu, z jejich hlediska by to jen podnítilo nepokoje mezi vlastními šíity a země by směřovala k občanské válce a následnému rozpadu.

Dejme tomu, že by Saúdská Arábie byla prohlášena za zbytnou a svět se smířil s jejím zánikem. Výsledek? Po sérii válek Blízký východ dominovaný Íránem bez jakékoliv skutečné protiváhy, případné regionální pokusy o balancování rostoucí vojenské síly Teheránu by neměl kdo organizovat - snad kromě intervenujících Spojených států. Daleko výhodnější model představuje přibližná regionální rovnováha sil, ve které vnější hráči jen posilují slabší stranu a odstrašují jejího protivníka od útoku. A v takovém modelu je ovšem Saúdská Arábie stále nezastupitelná, jen ona může hrát roli organizačního centra případného balancování proti Íránu.

Spojené státy sice aktuálně podporují saúdskou intervenci v Jemenu, o níž se podle svědectví amerických generálů v Kongresu dozvěděly přesně hodinu před zahájením, avšak podle zpráv z evropských diplomatických kruhů diletantská Obamova administrativa plánuje ve střednědobé perspektivě přenechat Íránu roli jediného pilíře regionální bezpečnosti. To je nereálné z velmi mnoha důvodů, ať už proto, že Írán zůstává přes všechny ústupky Američanů zemí vůči USA nepřátelskou, uplatňuje dlouhodobě destabilizační, nikoliv stabilizační zahraniční politiku vůči sousedům, nebo proto, že unipolární bezpečnostní systémy jednoduše ani v regionálním měřítku nefungují.

Pokus Obamovy administrativy vyměnit hlavního spojence na Blízkém východě je odsouzen k nezdaru i proto, že úsilí Teheránu zabránit "intruzivním" inspekcím jeho jaderného programu, pokud nakonec vůbec k nějaké dohodě o něm dojde, jej činí závislým na případném ruském vetu v Radě bezpečnosti OSN. Proto se Írán daleko více musí sbližovat s Ruskem než s Američany. Není to ostatně nic nového. V Sýrii už spojenectví výborně funguje a zrovna tak existuje potenciál pro výrazné rozšiřování spolupráce ve vyzbrojování a jaderném programu. Rusové a Íránci si navzájem nedůvěřují, ale to není nic proti tomu, jak mnoho obě strany nesnášejí Američany.

Saúdové se cítí Američany zrazeni, nakupují tedy zbraně seč kapsa stačí a snaží se zajistit si přístup k pákistánským jaderným hlavicím co nejdříve, aby příliš nezaostali za vývojem jaderné zbraně v Íránu. Finančně podporují další sunnitské režimy a snaží se je vojensky posílit tím, že jim poskytují granty na nákup výzbroje. Například Egypt za saúdské peníze nakoupí zbraně v Rusku, které kompenzují dočasné zastavení americké vojenské pomoci po svržení režimu Muslimského bratrstva.

Otázka je, čeho by nyní Spojené státy dosáhly, pokud by Rijádu přestaly prodávat zbraně s odůvodněním, že se jedná o represívní režim. Pravděpodobně by to znamenalo definitivní roztržku se Saúdy, kteří by tak byli s konečnou platností odkázáni na bezpečnostní kooperaci s Pákistánem a regionálními monarchiemi. Postoj evropských zemí přitom naznačuje, že s výjimkou Švédska (podle SIPRI 4. největší dodavatel zbraní Rijádu v roce 2014 ZDE) se naopak všichni v čistě obchodním ohledu těší, že na ně americké kontrakty zbudou. Druhý největší dodavatel Británie a zejména třetí Francie vidí ve vlastním prodeji zbraní Saúdům značné rezervy.

Pokud rozbijete talíř a ztratí se vám přitom některé střepy, může být velice těžké ho znova slepit. Něco podobného se právě děje na Blízkém východě. Invaze do Iráku v roce 2003 rozbila křehký regionální bezpečnostní systém, který i tak přinesl mnohaletou krvavou irácko-íránskou válku, a nenahradila jej vůbec ničím. Korunuje to Obama plány, které dva bývalí ministři zahraničí, Kissinger a Shultz, v eseji pro Wall Street Journal právě sepsuli coby naprosto nerealistické ZDE.

Také oba exministři podobně jako mnozí jiní predikují coby nejpravděpodobnější výsledek Obamových amatérských plánů regionální závody v jaderném zbrojení s velkým rizikem možného použití těchto zbraní.

Pokud by USA takovému scénáři chtěly skutečně zabránit, budou muset okamžitě po nástupu nové administrativy zahájit nápravu obrovských škod, které v regionu napáchaly oba předchozí prezidenti. Nejen že nebudou moci realisticky přestat s prodejem zbraní Saúdské Arábii, budou ji, respektive koalici kterou se Rijád pokouší ukovat, muset dále vojensky podporovat a zůstat vojensky v oblasti, z níž se podle současných Obamových představ měly úplně stáhnout. Pakliže k obnovení skutečné a koncepční podpory arabským spojencům nedojde, ztratí poslední zbytky důvěry a s nimi i vliv jako takový.

Ti kdo si představují, že USA teď zanechají Blízký východ sobě samému a dokonce se prý snad agresívně vrhnou na Rusko podle předválečných plánů maršála Pilsudského, nemohou své představy doložit ničím, co by stálo za řeč, kromě soukromých fantazií. Dohoda s Íránem se v praxi hroutí, ještě než byla skutečně uzavřena ZDE, zatímco íránské angažmá na saúdském "zadním dvorku" ani v nejmenším neslábne ZDE.

Válka v Jemenu živená sporem dvou dominantních mocností o regionální hegemonii se s největší pravděpodobností protáhne a těžko může skončit smírně jinak než rozdělením země. Opatrné nabídky Saúdů na sdílení moci mezi různými frakcemi byly po úvodním koaličním harašení zbraněmi Húsii vyhodnoceny správně jako příznak vojenské slabosti - a tak zde spojenci Íránu sází na to, že nic horšího než symbolická pozemní intervence na území, která nepovažují za vlastní, je už nepotká. Ovšem dobrovolně se ropných ložisek v Hadramautu, která dosud ještě neovládli, nevzdají. Pokud obsadí Aden, potáhnou na severovýchod - a pravděpodobnost saúdské pozemní operace pak bude hraničit s jistotou.

I kdyby Obama neudělal obrovskou chybu a nenechal se bývalým prezidentem zatáhnout do války v Jemenu, dnes by USA nemohly ignorovat možné důsledky vzniku proíránského režimu v Jemenu pro regionální stabilitu a musely by vojensky slabé Saúdské Arábii pomoci - nebo riskovat skutečně definitivní ztrátu vlivu ve strategicky důležitém ropném regionu, na což nejsou v žádném ohledu připraveny.