Egypt, islám & demokracie

30. 12. 2013 / Eva Andersen

Symbolem těchto události se stal Egypt, kde dlouholetý diktátor Husní Mubarak byl svržen a ještě téhož roku se konaly svobodné parlamentní a následujícího roku i prezidentské volby. Nový prezident, Muhammad Mursí, však ve své funkci setrval poměrně krátce, jelikož v létě tohoto roku byl za nemalého přispění egyptské armády svržen. Od té doby jsou zejména ulice Káhiry svědky krvavých nepokojů se stále vzrůstajícím počtem obětí. Poté, co tento týden bylo Muslimské bratrstvo označeno egyptskou vládou za teroristickou organizaci a (opět) zakázáno, došlo k novým střetům mezi policií a stoupenci tohoto hnutí. Tentokrát nepokoje vypukly v budovách univerzity Al-Azhar, která je centrem sunnitských studentů, mezi nimiž má Muslimské bratrstvo silnou podporu.

Za Mubarakovy autoritářské vlády měly náboženské organizace zakázanou jakoukoliv politickou činnost a Egypt byl sekulární diktaturou. Až události roku 2011 umožnily egyptskému obyvatelstvu svobodně si zvolit členy parlamentu a nového prezidenta. A bylo to právě Muslimské bratrstvo, které slavilo v demokratických volbách úspěch, aby jim krátce nato byla nově nabytá moc nedemokraticky odebrána na popud sekulární menšiny... Je to proto tak trochu paradox, že právě náboženství je často považováno za hlavní překážku pro přijetí demokratických principů egyptskou společností.

(Ne)demokratický islám

I v odborné literatuře je tradice považovat islám za náboženství, které znemožňuje demokratický vývoj a toto se pak často zrcadlí v pro-demokratických zahraničních politikách západních zemí, které tradičně podporují sekulární síly.

Argument o nedemokratičnosti islámu staví na logice, že toto náboženství je statické, s pevně danými, jednoznačnými principy. Ale stejně tak, jak tomu bylo i u jiných náboženství, tak může čtení a výklad primárních textů sehrát důležitou roli a umožnit propojení náboženských a demokratických principů. Katolicismus byl svého času také považován za neslučitelný s demokracií, až demokratické revoluce v jižní Evropě a Americe dokázaly chybnost tohoto tvrzení. Proto je na místě zamyslet se nad tím, do jaké míry je smysluplné hovořit o náboženství jako o faktoru, který umožňuje nebo naopak znemožňuje demokratizaci.

Vždyť muslimská většina v Bosně respektuje a vyznává základní demokratické normy, kosovská prodemokratické sekulární hnutí mají podporu ze strany muslimů a snad nejlepším příkladem toho, že islám je slučitelný s demokratickým vývojem je Indonésie. V hledání překážek stavějících se do cesty demokratizace Egypta a dalších zemí tohoto regionu by bylo více přínosné zaměřit se na otázku identity a její role v politice.

Arabský nacionalismus a slabá národní identita

Na význam identity pro demokracii poukazoval v sedmdesátých letech minulého století politolog Dunkwart A. Rustow, který zdůrazňoval důležitost konsolidované národní identity pro možnost demokratizace. Jak se arabské země postupně vymaňovaly z vlivu koloniálních mocností, sílily snahy politických elit o znovuvzkříšení a upevnění arabské kultury. Díky tomuto arabskému nacionalismu, který klade důraz na společnou řeč, kulturu a tradici, a které tak vytváří zvláštní pouto mezi arabsky hovořícím obyvatelstvem došlo k vytvoření jakési nadnárodní identity.

Osobnost, která je neodlučitelně provázaná s arabským nacionalismem je bývalý egyptský prezident Gamal Abdal Násir. Ten markantně přispěl k upevnění této nadnárodní identity svým politickým vítězstvím v Suezské krizi v roce 1956 a svou pozicí samozvaného lídra koalice na obranu Palestiny před Izraelským útlakem. Také zpravodajský kanál Al-Džazíra, který započal svoji činnost v roce 1996, využívá ve velké míře společného arabského referenčního rámu, který je konstituován arabskou identitou a tu tak dále posiluje.

Důkazem toho, že by se role a důležitost arabského nacionalismu neměla podceňovat, jsou i události léta 2006, kdy při demonstracích na podporu boje hnutí Hizbolláh proti Izraeli, byly ulicemi Káhiry neseny transparenty, na kterých byl zobrazen jak šejk Hassan Nasralláh tak i bývalý prezident Násir.

Pokud tedy chceme lépe porozumět politickému vývoji v Egyptě, bylo by chybné připisovat dnešní situaci v této zemi na vrub islámu. Egyptské obyvatelstvo udělalo nepopiratelně obrovský krok kupředu, když se v lednu 2011 začalo dožadovat většího vlivu, ale demokracie se dá jen těžko budovat ve státě, který není stmelen národní identitou.