Karikatura i antická tragédie v povídkách
25. 3. 2025 / Pavlína Antošová
čas čtení
7 minut
FLANNERY O'CONNOROVÁ (25. 3. 1925 – 3. 8. 1964)
Jedna
z největších osobností americké jižanské literatury patřila k těm
autorům, kteří si v mluveném jazyce udrželi svůj původní – běžným
uživatelům nesrozumitelný – přízvuk, a přitom své texty (nebo jejich
klíčové části) od začátku psali vytříbenou, gramaticky složitou i
bezchybnou angličtinou. Narodila se ve státě Georgia do rodiny
realitního makléře, kde vyrůstala jako jedináček.
Její pohled na svět
ovlivnila víra, zděděná po rodičích: Oba byli irského původu a oba
katolíci; v protestantských Spojených státech tato církev představuje
menšinovou odnož. Mary Flannery získala bakalariát z anglické literatury
a sociologie, načež ve svých jedenadvaceti letech odjela do státu Iowa –
původně aby tam studovala žurnalistiku. Tou dobou se však její přání z
předchozích let (stát se karikaturistkou) už přetavilo v mimořádně
zacílené literární ambice. Začínající spisovatelka se proto přihlásila
do kurzu tvůrčího psaní. Po přečtení ukázek ji – bez ohledu na pozdní
vstup – okamžitě přijali. Zároveň osobně poznala literární i literárně
kritické osobnosti, v čele s Robertem Pennem Warrenem.
Těžiště
její tvorby spočívá v povídkách. Děsivých i groteskních, vycházejících z
tradice jižanské gotické prózy, ale zároveň přidávajících další
rozměry. Regionalismus těchto próz dostává nejmarkantnější zpětnou vazbu
v povídce, která česky vyšla pod titulem „Bezdomovec," ale možná by se
pro ni lépe hodil název „Vykořeněný" ("The Displaced Person"). Majitelka
georgijské farmy totiž úvodem zápletky přijímá rodinu polských
válečných uprchlíků, takže poutnický motiv zde nabývá dokonce
mezikontinentálních rozměrů. Síla celého textu spočívá v implicitním
kladení nezodpovězených otázek: Jakým způsobem se lokální patriotismus
může zvrtnout? Pokud běženec chce zachránit jinou bytost z krutých,
život ohrožujících internačních podmínek, kam až může jeho úsilí dojít
(a existují meze, kam už dojít nesmí)? Jistě se nejednalo o nacistický
lágr, ale o uprchlický tábor: V které zemi se tedy nacházel? Když se
člověk chce zbavit někoho nepohodlného, a nakonec při hrozbě smrtelné
nehody jednoduše ztuhne, jak dalece se přání stalo otcem myšlenky? Jak
se potom s vědomím takového selhání dá žít? A zvláštní pozornost
zasluhuje myšlenkový zkrat, ke kterému farmářka ještě před tragickým
vyústěním dojde: Že totiž nový podnájemník a zaměstnanec (i když zároveň
šikovný mechanik, jenž systematicky odstraňuje nahromaděné závady)
prostě není dost vděčný.
Jinde však autorka
tento motiv ztraceného domova otáčí. Úplný soubor jejích povídek začíná a
končí variacemi na téma georgijského důchodce u dcery v New Yorku. To
se týká povídek „Pelargonie" ("The Geranium") a „Soudný den" ("Judgement
Day"). Jeden ani druhý smutný hrdina samozřejmě nedokáže překročit svůj
stín, což se (pokaždé jinak) projevuje v neschopnosti komunikovat se
sousedem jiné barvy pleti, notabene na Severu. Tyto tragikomické
okamžiky fungují jako útek při splétání pomyslné sítě, jejíž osnovou
zůstává vzájemné neporozumění s vlastní ratolestí. Takže vzniká memento
typu: Pozor, krajané, tohle se vám na stará kolena může stát.
Flannery
píše nikoli pouze o zločinu, ale o dvojsečnosti zločinu. V hororové
povídce „Dobrého člověka těžko najdeš" ("A Good Man Is Hard to Find") se
jako nosný motiv objevuje pokus o vlastní záchranu prostřednictvím
laskavosti; ta však – nejenom na straně tragikomické postavy, ale
především na straně celé společnosti – přichází pozdě. A zůstává na
čtenáři, aby zhodnotil, jestli snaživá oběť pouze hrála jakousi absurdní
scénku, nebo jestli dohlédla dál. Povídka „Partridgeská slavnost" ("The
Partridge Festival") ukazuje dva rebely – mladíka a dívku –, kteří by
chtěli dokázat, že k šokujícímu zločinu dohnalo uťápnutého pachatele
maloměstské prostředí. Když se jim povede osobně se s delikventem
setkat, jeho chování jim přináší otřes. Přitom zůstává (příznačně)
skryto, co všechno se stalo mezi odsouzením a jejich příjezdem.
Nezaměnitelná
jižanské prozaička tedy zároveň varuje před spasitelským komplexem.
Povídky „Vymoženosti domova" ("The Comforts of Home") a „Chromí vejdou
jako první" ("The Lame Shall Enter First") sugestivně přibližují dvoje
různé úsilí o záchranu mladého delikventa... na úkor vlastního potomka.
Poprvé se jedná o pokus neodborný, podruhé sice o odborný, ale
osamocený. Tragické rozuzlení se vždy stočí nečekaným směrem. Zaprvé
závěr ukazuje, jak se přivolané pořádkové síly mohou v interpretaci
okolností zásadně splést. Zadruhé se jedná o tak obrovskou
nespravedlnost osudu, že vyznění připomíná konec řecké báje o královně
Niobě. Mezi autorčinými současníky – mimochodem – proskočil i názor, že
georgijskou spisovatelku lze v některých aspektech přirovnat dokonce k
Sofoklovi. A toto odvážné tvrzení staví na reálném základě.
Při
svém úsilí o dodržování základních pravidel víry využívá Flannery
O'Connorová charakterizační a narativní hyperbolické prvky. V povídce
„Řádní venkované" ("Good Country People") ukazuje, že za svatouškovstvím
se může skrývat mnohonásobná zvrhlost, zahrnující sadismus i
fetišismus. Tento příběh – pravda – nekončí smrtí. Ale už rozfázovaný
způsob, jak si agresor svou oběť připraví, se podobá obludně zakřivenému
zrcadlu. Neméně provokující krátká próza „Možná zachráníte vlastní
život" ("The Life You Save May Be Your Own") znepokojuje přeléváním mezi
vnuceným závazkem, jeho podvodným setřesením, a navrch ještě pobouřením
nad cizím cynismem. Autorku, která napříč svou tvorbou uplatňovala
osobitý drobnohled na špinavosti, obviňovali někteří čtenáři z
přehánění. Jiní ji však – na základě zkušeností nebo ústní tradice –
naopak hájili. A nepřekvapuje, že hlasy na její obranu zaznívaly
především v řadách Jižanů.
V tematice
politického boje už na počátku své tvorby předvedla, jak těžko se
vzdělaný člověk brání kolektivní jednoduchosti. Smutně ironická povídka
„Holič" ("The Barber") bez oklik směřuje k fiasku intelektuála, jenž
uvnitř holičské oficíny (tedy v obvyklém jižanském „debatním klubu")
chce vystoupit proti preferencím rasistického kandidáta, a pokouší se o
to pomocí eseje. Člověk jeho letory, jemuž se přemýšlení stalo životní
potřebou, v okamžité konfrontaci prostě uspět nemůže.
Spisovatelka
však dovede otočit konec povídky i lícem navrch, přestože zase s
určitými pochybnostmi. V povídce „Přetrvávající chlad" ("The Enduring
Chill") čtenáře přesvědčuje, že člověk se může mýlit jak ve svých
uměleckých sklonech, tak v očekávání smrti. U sebe se Flannery ani v
jednom z těchto hledisek nespletla. Roku 1952 jí lékaři diagnostikovali
lupus – vzácné autoimunitní onemocnění, které se před lety stalo osudným
i jejímu otci. Radikální léčba jí prodloužila život (proti očekávání
dokonce o sedm let), zároveň však poznamenala její pohybový aparát.
Navzdory okolnostem dokázala tato nezlomná Jižanka nejen dál psát, ale
účastnila se i autorských čtení. Její tvorba patří ke zlatému fondu
americké kultury, kterou bychom rozhodně i ve vlastním zájmu měli
poznávat; stále, a v konkrétních obdobích se zvýšenou naléhavostí.
___________________________________________
Zdroj obrázku: Metacritic
3458
Diskuse