Nepravděpodobné princetonské přátelství Bohuslava Martinů s Albertem Einsteinem

16. 12. 2020 / Zdeněk Slanina

čas čtení 19 minut


Albert Einstein měl z Čechů kontakty třeba s prof. UK Václavem Hlavatým, technikem Fr. Křižíkem, či českým fyzikálním nadšencem Rudim W. Mandlem. Nejosobnější podobu měly však ty s Bohuslavem Martinů, jehož 130. výročí narození připadá na letošní 8. prosinec. Tyto kontakty se i podílely na tom, že po rozsudku nad skupinou Milady Horákové, Einstein v telegramech tehdejšímu československému presidentovi i předsedovi vlády žadal upuštění od poprav.

 

Albert Einstein prvou akademickou pozici získal až v r. 1909 jako mimořádný profesor na Technické univerzitě v Curychu. Před tím už v r. 1905 publikoval sérii významných prací (fotoelektrický jev, Brownův pohyb, speciální teorie relativity, a ekvivalence hmoty a energie - za první z nich pak v r. 1922 získává Nobelovu cenu). Leč univerzitní plat byl nižší než v Patentovém úřadě, a Einstein z praktických důvodů musel prvně odmítnout. Univerzita pak gáži dorovnala, a tak začala Einsteinova čistě akademická dráha.

Před tím v r. 1906 přichází s prací o specifickém teple tuhých látek, a pak už směřuje k obecné teorii relativity zveřejněné 1915. Už na jaře 1910 mu přichází nabídka z německé části pražské univerzity, aby se účastnil konkurzu na místo řádného profesora. Univerzita v Curychu sice naznačila možnost zvýšení platu, leč jen o pětinu. V první fázi se věci v Praze vyvíjely příznivě, v návrhu pro ministerstvo ve Vídni byl Einstein uveden na prvém místě.

Pomohlo tomu doporučení od Maxe Plancka, že teorie relativity je patrně tím zatím nejodvážnějším počinem na poli spekulativní vědy (Planckova kvantová hypotéza samotná ostatně také byla výsledkem též veskrze spekulativního přístupu, který se pak postupně potvrzoval). Leč ani toto Planckovo doporučení neučinilo na ministerské úředníky dojem. Dali přednost druhému v pořadí, Gustavu Jaumannovi, jednak proto, že to nebyl cizinec, a také neměl židovský původ. Podle ústního podání však měla, když se dozvěděl, že nebyl už z univerzity odeslán na místě prvém, explodovat Jaumannova ješitnost. Měl totiž odmítnout jít na univerzitu, která - jeho slovy - se honí za modernitami a nedokáže ocenit skutečné hodnoty.

Dalo by se parafrází výroku (sporně) připisovaného Einsteinovi říct: Dvě věci jsou nekonečné, vesmír a ješitnost některých lidí, ale s tím vesmírem si ještě nejsem úplně jist. A tak náhradník pro c. a k. ministerstvo tím byl zpátky ve hře, nicméně bylo třeba ještě ošetřit dvě formality. Einstein původně uvedl, že je bez vyznání. Nebylo sice až tak důležité, jakého je uchazeč náboženství, ale nějakého být musel - bezvěrec byl z principu nepřijatelný. Einstein tedy změnil názor, a uvedl judaism. Současné souhlasil přijmout rakousko-uherské občanství. A tak byl na začátku r. 1911 v Praze ustanoven řádným profesorem (s platem dvojnásobným než s jakým začínal v Curychu). Na konci března již bydleli na Smíchově v Třebízského ulici (nyní Lesnická).

V Praze Einstein žil v rámci německé, či lépe německé židovské komunity, která se s českým živlem příliš nemísila. Einstein docházel k místní kultivované příznivkyni umění jménem Bertha Fanta, která ve svém bytě organizovala literární a hudební večírky. Zde se Einstein setkal i s Franzem Kafkou a Maxem Brodem. Nicméně doživotním přítelem se mu stal fyzik Paul Ehrenfest. Manželům Ehrenfestovým Einstein říkal zlatí lidé.

Paul Ehrenfest se sice narodil ve Vídni, ale jeho židovská rodina pocházela z Moravy. Během studií v Göttingen se seznámil a oženil s ruskou matematičkou Taťánou Afanasijevovou. Pár později přesídlil do Petrohradu. Začátkem r. 1912 navštívili Einsteina v Praze, čemuž předcházela korespondence o gravitaci. Oba se okamžitě spřátelili a Einstein se ho snažil přemluvit, aby se stal jeho nástupcem v Praze. Leč Ehrenfest z principu nebyl ochoten v otázce svého ateismu - na rozdíl od Einsteina - přistoupit na kompromis v dotazníku.

Nakonec se Ehrenfest s Einsteinovou pomocí stal profesorem v holandském Leidenu. Leč pocity z relativně krátkého pobytu v Praze byly u obou manželů smíšené. Měli zde dobré materiální podmínky a Einstein zde pokračoval s úvahami směrem k obecné teorii relativity, které počaly ještě na Patentovém úřadě v r. 1907.

V Praze se dopracoval k možnosti odklonu světla gravitačním polem Slunce, což nakonec umožnilo i úspěšné ověřování teorie relativity. Na druhou stranu si stěžoval, že mu nevyhovovala společnost, ve které se v Praze pohyboval, její snobství. A jeho tehdejší manželka Mileva zde byla prakticky izolovaná. U obou však nadto pod povrchem narůstal pocit vzájemného odcizování se. To se projevilo Einsteinovou cestou do Berlína na Velikonoce 1912, kde se sblížil se svou o tři roky starší sestřenicí Elsou, fakticky s ním spřízněnou z obou stran. Elsa tehdy byla rozvedená se dvěma dcerami a během těch Velikonoc v sobě nalezli vzájemné zalíbení.

Mezitím ale pokročila původně se vlekoucí možnost získání řádné profesury v Curychu. Po formálním schválení úřadem císaře Františka Josefa I., Einstein z profesorského místa v Praze rezignuje a rodina se v létě 1912 stěhuje zpět do Švýcar, a pak dál osud zavedl Einsteina do Berlína. Krátké pražské působení dalo vzniknout jedenácti publikacím (byť jinak přednášel pětkrát týdně). A tak se Praha a Čechy staly pro Einsteina místem, o které se do konce života zajímal. Do Berlína se pak Einstein přesunul začátkem dubna 1914, jeho stále ještě manželka Mileva se syny dorazila o měsíc později. Leč manželská krize se spíše zintezivnila. K rozvodu Einsteinových de jure došlo až v únoru 1919, s příslibem Milevě, že obdrží celou finanční odměnu spojenou s Nobelovou cenou, až bude Albertovi udělena. Sňatek s Elsou pak následoval v červnu.

S nastupujícím nacismem Einstein tuší, že se poměry mohou obrátit i proti němu, a tak jedná o možnostech působit v Americe. Nejvýhodnější nabídka se objevuje během r. 1932, která nakonec nahradí dlouho předjednávané působení na Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně. Louis Bamberger, potomek židovských přistěhovalců z Německa, totiž prodal v r. 1929 svůj řetězec obchodních domů firmě Macy's. Společně se sestrou Caroline darovali tehdejších 5 milionů dolarů (dnešních 70 milionů) na zřízení ústavu se jménem Institute for Advanced Study v Princetonu. Mělo jít o ústav podobný ústavům Společnosti císaře Viléma (dnes Maxe Plancka), tedy akademie věd, sice v blízkosti Princetonské univerzity, avšak na ní nezávislé.

Nástup Hitlera k moci v lednu 1933 obrátil i život Einsteinových naruby. V odporu proti nacismu se Einstein vyjádřil, že už nevstoupí na německou půdu. Zřekl se členství v Pruské akademii věd, čímž jen o něco předešel svůj vyhazov z ní. Nacistická moc na to odpověděla prohlášením sekretáře Akademie, že není žádného důvodu litovat ukončení Einsteinova členství v Akademii. Na zasedání Akademie téhož týdne, nobelista z r. 1914 Max von Laue žádal odmítnutí sekretářova prohlášení, leč jeho návrh se už nikdo neodvážil podpořit. Einstein propad akademických poměrů zhodnotí odsudkem, že mezi Němci je jen pár ušlechtilých osobností - Planck na 60%, Laue na 100%.

Max Planck byl v té době prezidentem Akademie, a ve prospěch Einsteina nepodnikl veřejně ničeho. Nicméně nakonec ze své funkce v r. 1938 v tichém protestu rezignoval; v lednu 1945 je jeho syn Erwin Planck popraven za účast na atentátu na Hitlera.

Nacisté zabavili Einsteinův majetek a vyplenili jeho dům. Dcerám Elsy se však před tím podaří zachránit písemnosti, a přes francouzské vyslanectví je dostat do ciziny. V dubnu 1933 vydávají nacisté dekret, že nikdo židovského původu (stačí židovský prarodič) nemůže zastávat místo ve veřejné instituci. Tehdy ale byla působnost dekretu ještě omezena výjimkami - nevztahoval se třeba na účastníky války. Dekretem bylo postiženo i 14 nositelů Nobelovy ceny, nebo 26 profesorů teoretické fyziky (z počtu šedesáti v celém Německu). Einstein Evropu navždy opustil 7. října 1933, kdy v anglickém přístavu Southampton nastoupil na zaoceánský parník Westmoreland. Na parníku jej očekávala Elsa, která se nalodila už v Antwerpách. Elsa ale v Americe předčasně umírá už v r. 1936.

Deset let před Einsteinem k americkým břehům dorazil i talentovaný ruský sochař Sergej Timofjejevič Koněnkov doprovázený svou elegantní novomanželkou Margaritou Ivanovnou Koněnkovou (1896-1980). Mělo jít o několikaměsíční pobyt v rámci výstavy ruského a sovětského umění, který se však nakonec protáhl na 22 let. Sochařství se též věnovala Margot, mladší z obou dcer Elsy z prvého manželství. Margot též emigrovala, studovala sochařství na Columbia University, a až do konce života žila a pracovala v Princetonu. Přes sochařství se dostala do kontaktu s Koněnkovými. To vedlo v r. 1935 i k zakázce na vytvoření Einsteinovy busty, která je v princetonském ústavu umístěna dodnes. A tak se i Einstein seznámil s kultivovanou, společenskou a atraktivní Margaritou. Sblížili se a Margarita jej pak v Princetonu často navštěvovala. V r. 1945 se manželé Koněnkovi vrátili do vlasti, kde Sergej byl jako významný tvůrce jmenován národním umělcem. V pamětech generála NKVD Pavla Sudoplatova z r. 1995 je Margarita zmíněna jako vlivová agentka s krycím jménem LUKAS, zaměřená na budování společenských kontaktů. Je ale nereálné, že by od Einsteina mohly být získány nějaké technické informace o americké atomové bombě. Einstein se koneckonců na projektu Manhattan vůbec nepodílel. Nicméně znalá Margarita dosáhla toho, že se stali milenci, o čemž měla referovat svému řídícímu orgánu. Milenecký vztah dále zviditelnil soubor devíti Einsteinových dopisů, které byly dány do dražby v r. 1998. Šlo o dopisy, které Einstein v období 1945-46 psal Margaritě po jejím odjezdu do vlasti. Zdá se však, že na žádný už nedostal odpověď. Do dražby se dostaly i zlaté hodinky, které zřejmě Margaritě daroval na památku.

I další Einsteinova přítelkyně, po odjezdu Margarity, měla východoevropské kořeny. Johanna Fantová (1901-1981) se narodila v Brně jako Johanna Bobatsch. V r. 1925 se jejím manželem stal Otto Fanta a pak vystupovala jako Johanna Fantová. A Fantovi rodiče měli na Staroměstském náměstí lékárnu - jeho matka Bertha Fanta právě organizovala ty literární a hudební večírky, na kterých během svého pobytu v Praze participoval i Einstein. Těsně před vypuknutím války se Otto uchýlil do Anglie, kde ale záhy zemřel, zatímco Johanna emigrovala do Ameriky a objevila se u Einsteina v Princetonu. Ten ji doporučil studovat knihovnictví na University of North Carolina. V r. 1944 se do Princetonu vrací a pracuje jako knihovnice, a později v univerzitní sbírce map. S Einsteinem měli těsný vztah až do konce jeho života. Teprve však v r. 2004 nalezli knihovníci složku Fantové, ve které byl i deník psaný v němčině. Deník zachycuje konverzace, co s Einsteinem měla na samém sklonku jeho života, názory na politiku, různé fyziky, události dne. Např. Werner Heisenberg je Einsteinem charakterizován jako velký nacista. Přitom Einstein již v r. 1932 navrhuje jak Heisenberga tak i Schrödingera na Nobelovu cenu, přičemž zdůrazňuje, že by to měla být cena pro každého zvlášť. Heisenberg skutečně cenu dostal v r. 1933, ale zpětně za rok 1932, zatímco Schrödinger ji dostal společně s Diracem za r. 1933. V r. 1935 byl Heisenberg v médiu jednotek SS označen za bílého Žida, tedy árijce, co se Židů zastává (zvláště se zastával Einsteina). To tehdy mohlo znamenat konec akademické dráhy. Jeho matka navštívila matku šéfa SS Himmlera, s kterou se znala, čímž se podařilo kauzu urovnat. Později se ovšem Heisenberg stal vedoucí postavou německého projektu atomové bomby, který však vzhledem ku stavu válečného hospodářství Říše neměl už reálnou šanci na úspěšné dokončení.

Princeton je malé, příjemné americké universitní město, srovnatelné třeba s naším Šumperkem, vzdálené půl hodiny vlakem z Philadelphie, a podobně blízko leží i New York. Přesto Einstein nebyl v Princetonu zdaleka jediným uprchlíkem ze střední Evropy před nacistickým běsem. V r. 1890 se v Poličce v malém bytě na kostelní věži narodil Bohuslav Martinů, kde jeho otec povoláním švec vykonával i vedlejší pracovní poměr pověžného (ten měl též vyhlašovat poplach v případě požáru ve městě). Martinů se učil hře na housle a také veřejně koncertoval. Občané Poličky mu proto materiálně pomáhali při studiu na pražské konzervatoři, z té však byl Martinů v r. 1910 propuštěn pro "nenapravitelnou nedbalost". Učiní ještě pokus o státní zkoušku ze hry na housle a hudební pedagogiky, která by mu umožnila učit na středních školách, leč i ten skončil nezdarem. Vzdor tomu se Martinů rozhoduje pokračovat jako hudební skladatel. V roce 1912 se mu daří státní zkoušku na druhý pokus složit , takže byl oprávněn k pedagogické činnosti. Působil i jako houslista v České filharmonii a v letech 1922–1923 studoval skladbu u Josefa Suka. Po získání ministerského stipendia následuje studijní pobyt ve Francii, který nakonec přešel do trvalého působení v cizině. Seznámil s Francouzkou Charlottou, sňatek spolu uzavřeli v r. 1931. Podobně jako životem Einsteina, také životem Martinů prošlo i několik dalších žen. Po obsazení Francie si manželé Martinů uvědomují nutnost emigrace. Ostatně, ježto Martinů nevyhověl nějakému protektorátnímu výnosu z ledna 1940 a nevrátil se do vlasti, nesměly se jeho skladby v protektorátě hrát. Ježto dostal z Ameriky nabídku na vytvoření skladeb českých tanců, začali usilovat o americká víza. Po jejich získání se v lednu 1940 přemisťují přes Španělsko do Lisabonu. Odtud pak jednou z posledních možných lodí, parníkem S. S. Exeter, odplouvají 21.3.1941, aby po deseti dnech a prodělání mořské nemoci přistáli v přístavu Hoboken v New Jersey. Později se Martinů dozvěděl, že po opuštění Paříže si pro něj na jeho pařížskou adresu mělo přijít Gestapo.

Martinů vyučoval v Americe skladbu na vícero školách, jako Berkshire Music School nebo Princetonská universita. Při působení na Berkshire Music School utpěl v létě 1946 při pádu z terasy vážný úraz, který definitivně znemožnil návrat do vlasti (vedle též i předpojatosti ze strany Zdeňka Nejedlého, který pro 'modernisty' jako Janáčka či Martinů neměl valného uznání - např. už v r. 1924 se tehdy teprve šestačtyřicetiletý Nejedlý na adresu Martinů vyjádřil kriticky břitce "zde je prostě účelem sekat noty, čím řízněji, tím lépe"). Při působení v Americe se osudy obou exulantů ze střední Evropy setkaly. Mohly k tomu přispět i obě umělecky orientované přítelkyně Einsteina. K prvnímu setkání Martinů s Einsteinem došlo patrně v Princetonu v prosinci 1943. V březnu 1950 Martinů věnoval Einsteinovi soubor svých pěti skladeb vyšlých tiskem s vlastnoruční dedikací. Tento exemplář se uchoval v Archivech Alberta Einsteina na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, a jejich laskavostí se podařilo získat kopii.

Martinů naopak studoval knihu Einsteina a polského fyzika Leopolda Infelda o vývoji fyziky (The Evolution of Physics. The Growth of Ideas from the Early Concepts to Relativity and Quanta, Cambridge University Press, 1938). Tu mu s věnováním daroval Einstein v Princetonu v prosinci 1943. Kniha s poznámkami od Martinů se zachovala u prasynovce Charlotty Alaina Bécourta - Martinů se snažil nalézt styčné body s hudební kompozicí. Má se za to, že když v červnu 1950 kulminoval proces se skupinou Milady Horákové, byl to právě podnět od Martinů, který vedl Einsteina k odeslání telegramů tehdejšímu československému presidentovi i předsedovi vlády s žádostmi o milost.

Podobně Einstein psal i prezidentu Trumanovi, aby udělil milost manželům Rosenbergovým. Einstein byl přesvědčen, že pro Rosenbergovi by neměl být vynesen trest smrti, neb fakta jsou mlhavá a objektivita je obtížná vzhledem ku společenské objednávce. Z ryze právního hlediska sice šlo o utajené informace, technicky však bezcenné. Ani v jednom z těchto dvou velkých soudních procesů z éry studené války však Einstein neuspěl.

Místní časopis Jitřenka přinesl v Poličce 1. srpna 1906 výzvu k podpoře "mladíka nadaného a nadějného" s předpovědí: "Troufáme se tvrditi, že by mohl jednou dělat svému mecenáši i Poličce čest. Kdo můžeš, pomoziž!". Tehdy ale nikdo jistě ani nepomyslel, že se po něm jednou bude jmenovat i planetka: (3081) Martinůboh.


Zdeněk Slanina


Autor - rodák z Poličky - působí přes čtvrt století na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.

Možné ilustrace:


Rodná věž Bohuslava Martinů v Poličce.


Albertu Einsteinovi s hlubokým obdivem. B. Martinů Princeton březen 1950.


Dar Martinů je dnes vydáván i s podtitulem - Skladby pro Alberta Einsteina.


Einsteinův telegram tehdejšímu československému předsedovi vlády s žádostí o milost.


Město Polička a jeho občané o památku svého velkého rodáka pečují. Jeho socha od Milana Knoblocha v Poličce v parku u rybníka, vzniklá k stému výročí narození, bezděčně upomíná na řadu fotografií Martinů jako náruživého to kuřáka s cigaretou.


Tento charakteristický rys Bohuslava Martinů je pozornými občany Poličky připomínán i vkládáním funkční cigarety.



2
Vytisknout
11680

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2020